Narodil se do rodu pytláků, kteří milovali přírodu, les a vodu. „Radní z nich udělali nadlesní. Lidé jim do hájovny nosili poraněná zvířátka a ptali se na rady,“ líčí jednašedesátiletý muž, který věří, že lásku k němým tvorům zdědil.
Po revoluci objížděl s nadací Zayferus sokolnické akce po celé republice, to mu však přestalo vyhovovat a rozhodl se usadit. V roce 1991 tak v Brně založil Ptačí centrum, které slouží také pro savce. „Objevil jsem kouzelné místo na Černovických terasách, kde byl klid a obrovské louky,“ popisuje Machař lokalitu, v níž už přes tři dekády léčí nemocné a poraněné živočichy.
V centru se aktuálně stará o více než 400 zvířat. Většinu z nich uzdraví a pošle zpět do volné přírody. „Zvířata reagují jen na mě. Když se tu objeví cizí člověk, udržují si vzdálenost a jsou plachá. To je důležité při vypouštění. Kdybychom otevřeli pro veřejnost, otupěla by plachost zvířat a stanice by postrádala svůj smysl,“ vysvětluje.
Ročně mu pod rukama projde 1 500 zraněných tvorů. „Jedeme nonstop, bereme telefony už po čtvrté hodině ráno,“ říká Machař. Jeho region tvoří hlavně Brno a okolí, ale volají mu i lidé od Znojma po Boskovice. Rád jim vyjde vstříc, u většiny případů stačí jen pár rad a instrukcí, v závažnějších situacích pak vyjíždí na zásah. Poraněná zvířátka mu lidé nosí i na sběrné místo ve Štěpánské ulici v Brně.
Nejhorší podle zachránce je, když si člověk vymyslí vlastní teorii a začne zvíře pronásledovat v domnění, že mu musí pomoci. Ideální přitom je na chlupáče či opeřence kouknout z dostatečné vzdálenosti, vyfotit jej a snímek poslat na číslo stanice.
Odkládací zajíčci a srnky
Své rady začal Machař šířit skrze videa na Facebooku a Instagramu pod profilem Pomáháme zvířátkům. „Potřebuju do lidí dostat, jak se chovat. Myslí to dobře, ale v jádru jsou to přírodní analfabeti,“ míní. Natáčí tak, s čím se lidé mohou v danou dobu venku setkat. Například na jaře, kdy je případů o něco více než v jiná roční období, mluví o mladých kosech, sovách či zajících.
Radí třeba, jak poznat veverku, která potřebuje pomoc a která ne, jak dostat spadlou sovičku zpátky na strom nebo jak nadhodit rorýse. „Zajíčci a srnky jsou odkládací zvířata, nemají u sebe přes den maminku. Když se jich člověk dotkne, vlastní maminka se bude mladých bát, protože ucítí člověka. V dlaních se musí rozemlít jarní výpuky z borovičky, modřínu nebo smrku a mládě krásně přetřít od čumáčku po kopýtka,“ prozrazuje návod svých předků.
Ptačí zachránce drží nonstop pohotovost, volali ho i k igelitu na střeše |
Těžkosti se vyskytují při vykrmování malých zajíčků kvůli specifičnosti mateřského mléka nebo u zlomenin ptáků, k nimž je třeba do detailu znát jejich anatomii. Za závažnými poraněními v těchto případech stojí lidská činnost, zejména elektrické vedení. „Při výboji elektřina nekrotizuje ptáčkovy končetiny, ty uschnou a samy se amputují,“ přibližuje Machař.
Zkušeného opatrovníka zvířat už nic nepřekvapí. Dostal se třeba k případu sojky, které někdo uvěznil nožky v sáčcích s hmotou tvrdou jako beton. „S tím ji pustil a ona běhala s pytli na nohách,“ kroutí hlavou Machař. Pevný materiál pak šel jen těžko rozbít. Jindy ho čekala sova zamotaná v rybářském silonu na stromě u rybníka.
Zvířata, která stráví mnoho času v přítomnosti člověka, se už nedají vypustit do přírody, protože se ochočí. Dvaatřicetiletá káně, která se našla v Žabovřeskách, přijala Machaře jako svého partnera. „Tahá mě za nohavici a chce, abych se s ní vystřídal v sezení na vajíčkách. Stále snáší vejce, je moc hodná máma a ochotně odchovává i cizí. Když nesu košík, tak se dívá, jestli nenesu nějaké mláďátko,“ směje se ornitolog, který ochočené tvory nechává volně pohybovat po stanici.
Žádný zverimex, ale těžká práce
Černovické terasy ve Slatině, kde „útulek“ sídlí, bývaly kouzelnou a klidnou lokalitou plnou kriticky ohrožených druhů. Před několika lety se však rozhodlo, že se rozlehlé louky využijí pro výstavbu průmyslových hal. „Z nádherných lokalit se stala jedna velká plechovka, která je v létě jako pec. Já jsem naštěstí zarostlý stromy, které jsem tu po přistěhování zasadil,“ popisuje Machař svou zelenou oázu, ve které se nachází také pět rybníků.
V Brně vznikne zvířecí „záchranka“, výbava vozů umožní podání kyslíku i infuze |
Nejbližší haly stojí deset metrů od stanice. Před dvěma lety se řešilo, že na místě zvířecího útočiště vyrostou další objekty, hrozbu však odvrátila petice, kterou během tří hodin podepsalo více než 1 500 signatářů. Ptačí centrum se tak povedlo nejen zachránit, ale dokonce zakotvit do územního plánu. „Nikdo by si nedovolil rušit jedinou záchrannou stanici v takové prestiži,“ podotýká dobrodinec.
Kvůli halám okolo si podle svých slov připadá jako strážce Noemovy archy. Tak pojmenoval i svou nedávno pokřtěnou knihu, do které sepsal důležité rady, manuály i příběhy. „Myslivci mi třeba nahlásili, že narazili na mimozemšťana, kterého pronásledovali v kukuřičném poli. Zčásti to opravdu vypadalo jako mimozemšťan. Co to nakonec bylo, píši ve své knize,“ zmiňuje.
S provozem stanice mu pomáhá přítelkyně, která se stará o odkojování savců. Zájemci, kteří by mu s péčí o živočichy chtěli pomoct, jsou prý nepoužitelní. „Přitom to jsou praktikanti z veterinární školy. Už podle toho, jak jdou, poznám, že tudy cesta nevede. Kluk se nechtěl ohnout, protože by se mu roztrhl drahý pásek,“ povzdechne si Machař.
Majitele už nemají, ještě pořád se bojí. Útulek přijímá psy z fronty na Ukrajině |
Ten upozorňuje, že jeho stanice není zverimex, kde se mazlí se zvířátky, ale náročná práce, protože stovky tvorů potřebují zvláštní přístup. „Nevím, jestli najdu někoho podobného, jako jsem já, kdo by to za mě převzal,“ přiznává. Naději mu dává jeho dvouletý vnuk, který se rád honí venku za různými živočichy, čímž mu připomíná vlastní mládí.
Za celých 34 let, co stanice funguje, neměl dovolenou. „Odpočívám při práci, když krmím mláďata,“ usmívá se. Finančně ho podporují město a kraj, přispět však mohou i jednotlivci peněžitým či materiálním darem v podobě krmiva.
