Pětašedesátiletý Michael Petřík pravidelně dojížděl na zápasy nyní druholigové Zbrojovky až z jihočeského Tábora. Nepřehlédnutelný byl díky své extravagantní vizáži, zároveň získal respekt ostatních fandů svou dlouhotrvající oddaností.
„Brko viděl zdaleka nejvíc zápasů ze všech aktivních fanoušků. Na Zbrojovku chodil pravidelně dřív, než se většina z nás narodila. A byl všude, byl stálice. I když fotbal nestál za nic, věrně dojel do Prahy na Spartu i do Roudnice nad Labem na druhé kolo poháru. Byl schopný klidně dva dny před zápasem vyrazit a přespat někde v Lužánkách, aby zápas nepromeškal. Poslední peníze na vlak utratil za výlet na Zbrojovku,“ popisuje brněnský fanoušek Marek Fišer.
Jak se rozený Pražák, vyrůstající od jednoho roku věku v Táboře, dostal k brněnské kopané, už si nepamatují ani ti nejskalnější příznivci.
„Zřejmě jsem se ho na to ptal, ale s jistotou to neřeknu. Za mlada ale dělal na dráze a disponoval tak režijkou, tedy volnou jízdenkou. Často jezdil do Brna za kamarády, a ti ho zřejmě přivedli ke Zbrojovce, která tehdy zažívala období své největší slávy včetně jediného titulu mistra ligy,“ připomíná Libor Pospíšil, známý mezi příznivci Zbrojovky jako Poznámka, přelom 70. a 80. let.
Utíkal jsem z práce, abych mohl dělat za Lužánkami, líčí oddaný fanoušek |
K přezdívce Brko údajně přišel Petřík tak, že v sedmdesátých letech odnesl dva pytle marihuany z divoké plantáže vedle brněnské psychiatrické léčebny. „To byla jeho ostuda, za to se asi do smrti styděl. Ne proto, že sklidil něčí pole, ale proto, že když jej tehdy SNB chytla, tak mu konopí vracela zpátky, protože nemělo obsah té vytoužené zakázané látky,“ zmiňuje Pospíšil groteskní historku.
Svérázný dobrák
Brko podle něj patřil do komunity „mániček“ a choval náklonnost k návykovým látkám. Svůj extravagantní vzhled pěstoval desítky let. „Jezdíval ve svetru s černým kalichem, měl čelenku s kalichem, dlouhé vlasy i fousy. Neměl ještě ten ikonický dred, ale nosil dlouhé vlasy, než jej zavřeli a ostříhali. Já byl mladý kluk, kterého takový zjev fascinoval. Byl to takový hipík,“ vzpomíná Pospíšil.
S Fišerem se shoduje, že i když byl „Táborák“, jak se Petříkovi také někdy říkalo, výstřední, zároveň měl dobráckou povahu. „Žil si svůj život. Byl strašně šťastný, i když neměl nic. V Táboře měl jakousi nemovitost, kde nechával přespávat všechny možné lidi z okolí. Byl i dost sečtělý i chytrý. Sestavoval horoskopy, zajímal se o okultní věci,“ zmiňuje Fišer.
„Uronil jsem slzu, protože chlap to byl dobrý. Jistě, nic neměl, ale vždy vás podržel. Dal jsem mu stovku, když neměl nic, a on mi vrátil dvě, i když jsem to po něm nechtěl,“ dodává Poznámka.
Jsou zprávy, které se nepíší lehce. Tento týden nás navždy opustil fanoušek Michael Petřík, kterého všichni zbrojováci znali pod přezdívkou Brko. S naprosto nezaměnitelnou vizáží se stal doslova ikonou tribun.
Pražský rodák žijící v jihočeském Táboře desítky let nechyběl na žádném domácím ani venkovním zápase Zbrojovky, bez ohledu na počasí a vzdálenost. Zbrojovka byla jeho životní vášní a především v očích starších generací zbrojováků představoval obrovskou legendu. Vztah k brněnskému fotbalu získal na přelomu 70. a 80. let, kdy v Brně částečně žil.
Brko, jménem celého klubu děkujeme za vše. Odpočívej v pokoji.
Přestože sledoval z hlediště prakticky každý zápas svého milovaného týmu, o dění v zákulisí se Brko příliš nezajímal. „Bylo mu jedno, čí Zbrojovka je. Já klub v poslední době bojkotoval, jemu na tom nezáleželo. To bylo pod jeho rozlišovací schopnosti. On měl radost a vztek z dění na hřišti, ty sviňárny fotbalového zákulisí neřešil. Naivní pohled, ale on tak skutečně žil. Jako dobrák,“ povzdechne si Pospíšil.
Samotná Zbrojovka se v období, kdy má druhá liga zimní pauzu, s věrným fanouškem rozloučila alespoň příspěvkem na sociálních sítích. Ostatní příznivci zjišťují, jak mu vzdát hold. „Nemůžeme mu udělat rozlučku na zápase, navíc je zavřená hospoda u Daana, kde by jistě něco proběhlo. Kontaktovali jsme se ale s mnoha kamarády a zjišťujeme, jestli bude v Táboře nějaký pohřeb, abychom tam vyrazili,“ prozrazuje Fišer.
