"Když navíc divadla, nezávislé kluby, podzemní semináře, církve, samizdat a další aktivity dokázaly intenzivně působit na obyvatele města, byly vytvořeny ideální podmínky pro získání co nejširší podpory pro rozloučení se s dosavadním režimem," shrnuje brněnská specifika politolog Lukáš Jelínek.
Brněnského samizdatu se týkalo i jedno velmi zvláštní specifikum. Mezi samizdatovými tiskovinami druhé půle 80. let si ojedinělé postavení vysloužila brněnská Revue 88. Ta totiž vznikla sice na vysokoškolské půdě, ale nebyla žádným studentským časopisem zaštítěným tehdejším Socialistickým svazem mládeže.
Samizdatová periodika v Brně 80. let (výběr)Akord Katolicky orientovaný časopis pro literaturu vydával od roku 1988 básník a spisovatel Zdeněk Rotrekl s technickou pomocí iniciátora Karla Courala. Bych Literární a kulturní časopis, který od roku 1988 vydával dnešní básník a redaktor Milan Oh!nisko. Diskuse Teoreticko politický občasník, který vycházel obvykle jednou měsíčně. Dominik Časopis pro katolickou mládež vycházel dvakrát ročně. Básně, krátké prózy, reportáže, informace, statě, modlitby. Host Kulturně-společenský sborník zaměřený hlavně na literaturu, který od roku 1985 vydával chartista Dušan Skála. Hrad Nezávislý časopis pro ekologii a ochranu památek. Pěna Výběr ze sovětského perestrojkového tisku - překlady. Vydávala Ondřej Pospíchal a Simona Hradílková. Revue 88 Nezávislá vysokoškolská revue vycházela od roku 1988 a po celou dobu bojovala o řádnou registraci podobně jako samizdatové Lidové noviny v Praze. Střední Evropa Brněnská verze celostátního časopisu pro kulturu a dějiny Střední Evropy se zvláštním zřetelem na Moravu. Sursum Časopis pro teologii, filozofii a literaturu vydávali od roku 1986 až do převratu v listopadu roku 1989 brněnští dominikáni. Obsahoval i dokumenty, poezii, polemiky, informativní texty na pokračování, portréty, modlitby a teoretické i praktické teologické úvahy. Šot Časopis věnovaný moderní hudbě, zprvu převážně zahraniční, vydával Luboš Vlach od konce 80. let. Kromě rockové alternativy se později věnoval hlavně punkové a hardcorové scéně. (jas) |
Vycházela jako čistokrevný samizdat a za "disidentské" peníze, které poskytl několikrát například Jaroslav Šabata.
Tiskovinu neoficiálně rozmnožovali a na vlastní riziko vyráběli vysokoškoláci, kteří jinak řádně studovali. A to navíc pod svými plnými jmény i občanskými adresami včetně uvedení, na kterých kolejích bydlí a které školy studují. Něco takového bylo v tehdejším Československu jako skutečný zázrak svého druhu.
"Název Revue 88 záměrně odkazoval na Chartu 77," vzpomíná jeden ze členů redakční rady Jiří Voráč.
Tiráž této "nezávislé vysokoškolské revue pro neformální iniciativy a kulturní aktivity mládeže" od prvního čísla v roce 1988 nesla tedy plná jména redakční rady, i když studentům za jejich podíl na vzniku Revue 88 hrozil minimálně vyhazov ze studií nebo i trestní stíhání.
"Myslím, že naše otevřenost měla paradoxně ten efekt, že se jim po nás nakonec šlo vlastně hůř, protože na něco takového, a navíc od řádně studujících vysokoškoláků, vůbec nebyli zvyklí," myslí si Voráč.U vzniku Revue 88 stáli a za řádnou registraci u Federálního úřadu pro tisk a informace bojovali především dnešní rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala, David Langer z agronomické, Martin Pavelka a Vladimír Vyskočil z lékařské, Petr Plch ze strojní a Roman Ráček, Lea Vyskočilová a Markéta Zettlová s Jiřím Voráčem z filozofické fakulty v Brně. A časem další studenti i jeden dělník.
Není zákaz? Je dovoleno!
Do převratu vyšla v podstatě čtyři čísla Revue 88, která však její výrobci představovali jako "přílohy", aby měli argument proti moci, že nepokračují ve vydávání tiskoviny, po jejímž prvním čísle se strhl velký povyk.
Ten měl dohru nejdříve ve škole, později na národním výboru, kde studenti museli zaplatit pokutu v přestupkovém řízení, a v lednu 1989 i u krajského prokurátora. Činnost redakce byla označena za protistátní a protisocialistickou a jejím členům hrozilo trestní stíhání.
"Měli jsme požádáno o registraci podobně jako samizdatové Lidové noviny v Praze a při každém střetu s mocí jsme argumentovali tím, že naše žádost o registraci ještě nebyla uzavřená," vybavuje si Jiří Voráč.
"A když nám napsali, že nám registraci nepovolí, odvolali jsme se a tak pořád dokola. Vycházeli jsme totiž z předpokladu, že co není zakázáno, je dovoleno, což byla zcela opačná zásada, než jakou vyznávalo komunistické právo," usmívá se tehdejší student a líčí, jak příspěvky do Revue opsané na stroji se posléze xeroxovaly ve dvou jediných tehdejších provozovnách v Brně.
"Říkali jsme si, že pod světlem je největší tma, rozdělili jsme si stránky, aby to nedávalo dohromady souvislý text, a šli jsme si je nechat namnožit do oficiální provozovny," vzpomíná Voráč, jak vznikalo něco přes sto výtisků Revue 88.
