Když se komunisté na jihu Moravy v 60. letech minulého století rozhodovali, kam v případě války nebo atomového útoku umístí součást záložního velitelství civilní obrany města Brna, padla volba na renesanční zámek v Rosicích, přesněji na jeho zahradu.
A to s ohledem na její vyvýšené místo a kvalitní příjem radiového signálu. Ale také proto, že nehrozilo „nebezpečí využívání zámku“.
„Asi tím chtěli říct, že zámek nebude nikdy přístupný lidem, a tím ho vlastně odsoudili k zániku,“ říká tamní kastelán Ludvík Vaverka.
A tak komunisté zahradu sice vybagrovali a kryt postavili, ale záměr s likvidací zámku jako památky se díky iniciativě města Rosice nekonal. Ty ho totiž v letech 1988 až 1994 získaly do majetku. A právě na zámek do Rosic míří další díl letního seriálu Průzkumník jižní Moravy, který přibližuje unikátní a málo známá místa kraje.
„Teď jsme jediným renesančním zámkem v zemi s vlastním krytem civilní obrany,“ usmívá se Vaverka.
Sedíme v křesílkách na nádvoří ve stínu opravených renesančních arkád se sgrafity. S jejich opravou se začalo téměř před třiceti lety a skončilo loni na podzim. Ze zamalovaných fádních zdí se vyloupl skvost, který patří mezi místní rarity.
„Arkády jsou zachované v čisté podobě, nikdy nebyly přestavované, ani zasklené jako jinde. Jsou takové, jaké je postavili Žerotínové na přelomu 16. a 17. století,“ ukazuje kastelán.
Upozorňuje na reliéfy v obloucích. „Nejsou to jen ozdoby, mají příběh. Postavička s ptáčkem a ratolestí představuje mírumilovnost, ta s rohem hojnosti bohatství, ta s lukem bojovnost, další zase vzdělanost. Tím se vlastně prezentoval místní šlechtic, aby ukázal, kterými vlastnostmi oplývá,“ popisuje kastelán.
Stropy zachránilo zapomenutí
Právě období Žerotínů je velkou rosickou chloubou. Nejvýznamnějším z nich byl politik, právník, mecenáš jednoty bratrské a osobní přítel Jana Amose Komenského – Karel starší ze Žerotína. Zachovaly se pokoje, kde přebýval, i jiné místnosti s malovanými renesančními stropy.
„Ale jen díky tomu, že v některých místnostech kdosi udělal snížené stropy a na ty původní se zapomnělo,“ podotýká Vaverka.
A právě za Žerotínů byl zámek dějištěm velkých evropských událostí. V roce 1607 se tu konalo jedno ze zásadních jednání rakousko-uherské-moravské konfederace, která vznikla pod vedením krále Matyáše. Karel ze Žerotína byl sice protestant, ale král slíbil, že bude hájit zájmy moravských nekatolíků.
„Od roku 1608 do roku 1615 byl Žerotín moravským zemským hejtmanem, tedy druhým po panovníkovi, ale pak z funkce sám odstoupil, protože pochopil, že Evropa spěje k válce a s tím on nesouhlasil. Ač významný politik, v osobním životě byl nešťastný, přežil tři manželky a tři děti. Dožil se sestrou Albrechta z Valdštejna Kateřinou, ale s ní už děti neměl,“ popisuje Vaverka.
Po renesančních žerotínských stropech tu mají další „stropní“ vzácnost – barokní štukové stropy z dob Werdenberků. „Jezdí se na ně dívat experti na historické stavby a jsou jimi fascinováni. Jeden z nich si vyžádal svolení ke studiu a focení, pak si dal na podlahu karimatku a nehybně zíral nahoru. A když vešla průvodkyně s výpravou, myslela, že na zemi leží mrtvý člověk,“ líčí Vaverka.
Správa zámku musí bojovat s tím, že z původního vybavení nezůstalo prakticky nic. Hlavní část inventáře si odvezl poslední majitel, baron Mořic Arnold Deforest, kterému už ve 20. letech minulého století sídlo zestátnili, a největší ránu dostal zámek po roce 1948 za komunistů. Střídaly se tu nejrůznější organizace a každá si jej přestavovala po svém.
„Kachlová kamna vybourali a nahradili akumulačkami. Původní podlahy zatloukli deskami nebo zakryli linem či betonem,“ odhaluje Vaverka. Zbytek interiéru lidé rozkradli. Až po převodu na město Rosice začal zámek vstávat z mrtvých a ještě nějakou dobu potrvá, než se probudí do kompletní krásy.
Ukazují mučírnu i hračky
To ale neznamená, že by nebylo na co se dívat. Kromě zámecké expozice s více než dvaceti zrekonstruovanými a vybavenými místnostmi tu mají i tři galerie, malou mučírnu nebo výstavu hraček s třemi tisíci exponáty. „Zařízení sháníme po bazarech, aukcích, restaurujeme rozbité kusy a něco nám nosí i lidé,“ informuje kastelán.
Na zahradě sestupujeme do útrob krytu civilní obrany. „Objekt byl samostatný, měl vlastní agregát na výrobu energie, topení, vodu, čističky vzduchu, dekontaminační místnosti. Měl kuchyni, sociálky, velicí jednací místnosti, ošetřovnu, včetně jedné velké pro zasedání štábu, i malé pokojíky pro důstojníky,“ vypočítává průvodce.
Hned za vchodem sedí ve vrátnici uniformovaná telefonistka. Není živá, jen figurína. Těch tu mají několik. V důstojnických uniformách i v pogumovaném protichemickém obleku.
„Kryt byl udržovaný ve stavu, že do dvaceti minut mohl naplno fungovat, a to až do devadesátých let. Pak ho armáda opustila. S vnitřním zařízením to dopadlo jako v zámku. Co nebylo přimontované, odvezli s sebou, nebo bylo později zničeno. Takže stejně jako pro zámek sháníme věci z té doby. Jenže tady je to často za pakatel nebo za odvoz,“ sděluje Vaverka.
Praktické informace
|