Učitelé se například každé ráno se žáky vítají osobním pozdravem a podáním ruky. „I maličkostmi se snažíme navázat niterný vztah s každým dítětem, ten je klíčem k veškeré pedagogice,“ tvrdí Tomáš Jedlička, ředitel Waldorfské základní a mateřské školy v Brně. Na jižní Moravě jsou takové jen dvě.
Ve waldorfských školách má jedna třída ideálně sedm až devět let svého učitele. Proč?
Čím déle s ní můžu pracovat jako třídní učitel, tím hlubší můžu navázat vztah nejen s každým dítětem, ale i se třídou jako sociálním organismem. Každá je jiná, její společenství se vyvíjí, role se proměňují. Schopnost spolupráce a empatie, respekt k druhému, to jsou dovednosti, jež nelze naučit z učebnic, ty je třeba získávat životem. A v tom bude role školy v budoucím technickém a individualizovaném světě čím dál důležitější. Učitel je v roli průvodce, kouč osobního, ale i kolektivního rozvoje. Když mě s dětmi spojují zážitky z raného dětství, jejich sedmi osmi let, může pro nás být mnohem jednodušší nacházet k sobě cestu i v bouřích dospívání.
Jaké podmínky musí u vás učitel splňovat?
Samozřejmě musí být kvalifikovaný, navíc prohlubující si své dovednosti v seminářích waldorfské pedagogiky. Ale hlavně to musí být člověk, který chce růst a učit se z každodenní práce s dětmi. Bez opory učebnic a nepružné aprobace je každé téma pro učitele otázkou, jak učivo dětem zprostředkovat živým způsobem, jak jim nepředříkávat suché, mrtvé učivo k papouškování. A musí si být vědom toho, že učí nejvíce tím, kým je.
Tomáš Jedlička (40)
|
Ve waldorfských školách se děti dostávají k vědomostem skrz emoční, umělecký a pohybový prožitek. To znamená, že si vyjmenovaná slova zapamatuji lépe, když si je vytleskám nebo si u nich zatančím?
Nikoho by nenapadlo dítě učit jezdit na kole pomocí učebnice, zejména mladší děti svět objevují skrze zkoušení naživo. Výuka zlomků nezačíná se čtvrťáky výkladem o zlomkové čáře, ale půlením a čtvrcením sýrů, čokolád, pomerančů. Také víme, že pletení, háčkování nebo dřevořezba nenahraditelným způsobem rozvíjí vůli, tolik potřebnou v pozdějších letech dospívání. A školní život bohatý na umělecké zážitky prohřívá svět dětských citů, posiluje to, co můžeme nazvat síly srdce. A abych se vrátil k příkladu vyjmenovaných slov – ano, pokud se učíme formou říkanek spojených s pohybem, vše si zapamatujeme lépe, to je vyzkoušený fakt.
Chybí známky, učí se bez učebnic, úkoly jsou dobrovolné. Vy sám za důležitější než hodnoticí standardy považujete rozvoj lidskosti. Jsou vaši absolventi jiní než děti ze státních škol?
Co se týká úkolů, každý učitel a každá škola musí hledat rovnováhu v tom, jaké úkoly a od jakého věku jsou pro dítě opravdu prospěšné. Osmáci se potřebují učit přebírat odpovědnost za své vzdělání i pomocí úkolů a domácí přípravy. Na druhou stranu mnoho úkolů od útlého věku často jen otravuje vztah k učení a skrze různá rodinná zázemí posiluje nerovnosti ve vzdělávání. Naši absolventi na sobě nemají žádné „tetování s W“, žijí stejné životy dospívajících jako absolventi klasických škol. Na druhou stranu je snad někdy v jejich životě znát, že se učitelé ve škole snažili skrze učivo rozvíjet i osobnost a duši dítěte, a ne hlavně následovat požadavky ke srovnávacím testům.
Waldorfská pedagogika chápe všechny žáky jako talentované a rivalita je nežádoucí. Nevytváří to ale nakonec průměrnost, že jsou všechny děti stejně dobré?
Každý tlak na soutěživé porovnávání výkonů vytváří pár úspěšných a řadu ostatních, kteří zažívají obavy, stres a neúspěch. Kolik z nás dospělých dokáže výsledek říkající, že jsme podprůměrní, oddělit od sebe sama a nebrat to jako výraz méněcennosti? Tím méně se to dá čekat od dětí. Na druhou stranu bez ohledu na své talenty, každé dítě před sebou musí mít stále další a další laťky, výzvy, které může překonávat.
A nemají vaši absolventi těžký start, protože jsou sice vzděláváni v rovnováze a harmonii, ale svět takový není?
V třídním společenství téměř třicítky dospívajících osobností se dá mluvit o lecčem, ale přespříliš harmonie bych v něm nehledal. Pokud lze nějak charakterizovat dnešní generaci dětí, tak možná tím, že jsou velkými učiteli svých učitelů. Učitelé hledají, jak vyjít vstříc jejich potřebě individualizace učení, jak uchopit jejich chuť všemu rozumět, jak pracovat s obecným deficitem vůle, jak je naučit žít ve společenství. To vyvolává dynamiku, která nebývá až tak často harmonická. Stejně jako svět všude kolem.
Jak se vaši absolventi adaptují na státních středních školách?
Nemají potíže uspět u přijímacích zkoušek na školu, kterou si zvolí. Při pozdějších rozhovorech někdy reflektují méně osobní prostředí středních škol nebo přemíru biflování. Celkově je ale jisté, že kdyby nebyli schopní obstát na středních školách, brzy by se to rozkřiklo a naše školy by zely prázdnotou.
Na internetu někteří rodiče kritizují, že nepodporujete výuku s moderními technologiemi...
Abychom byli schopní v digitálním světě žít a pracovat, musíme do něj vstupovat jako duševně silné osobnosti s rozvinutými sociálními kompetencemi. To nemůžeme přeskočit ani zanedbat, jinak hrozí, že nás digitální svět příliš pohltí na úkor toho skutečného. Anebo že nám v opravdovém světě bude chybět obyčejná, ale nezbytná schopnost navazování reálných vztahů s empatií a otevřeností vůči vzájemným kompromisům. Proto waldorfské školy v mladším věku akcentují rozvoj objevování reálného světa „bez filtru“ médií. Teprve s dozráváním po duševní, ale i neurologické stránce, kolem dvanácti let, přichází čas na výuku s digitálními médii.
A další teze – Rudolf Steiner, zakladatel waldorfské školy v roce 1919, je na rozdíl od přísně vědecké Marie Montessori považován za ezoterika. Říká se, že waldorfská škola rozhodně není pro ateisty. Jsou ve výuce zabudovány náboženské principy?
O duchovnosti waldorfských škol se toho opravdu říká a píše hodně. Učitelé na nich vychází z antroposofického pohledu na člověka jako na vyvíjející se celostní – tělesnou i duševněduchovní – bytost. V tom je jim zakladatel velkým vzorem. Učitelé přistupují k dítěti s úctou k jeho osudu a snaží se mu dopomoci k tomu, aby v dospělosti mohlo žít svůj život v odpovědné svobodě a v lásce k okolnímu světu. Což může znít jako klišé, přesto jsou to podle mě hluboce křesťanské postoje a principy. A v nich se, myslím, bez potíží potkáváme bez ohledu na náboženství či konkrétní vyznání. Že taková škola nemusí vyhovovat každému, je taky pochopitelné a v pořádku.
