Jedni hrdě postávají u svých perfektně vybavených značkových kol, druzí nejistě nasedají na zrezivělé vehikly. Mladík se svalnatými lýtky zapíjí glukózové bonbony iontovým nápojem, dívka v květovaných šatech rovná v košíku svého kola domácí sušenky a termosku s čajem.
S touhle nehomogenní skupinkou se vydávám po trase brněnského pochodu smrti z konce druhé světové války. V noci, za deště a po poli. "V rámci zachování co největší autentičnosti," jak poťouchle poznamená obrýlený vůdce naší cyklosmečky Petr Maška.
Vyjíždíme od Domu umění, před kterým náš průvodce pronese stručný úvod.
"Bylo jich téměř 20 tisíc - žen, dětí a práce neschopných mužů německé národnosti. Protože mnozí z nich dříve sympatizovali s Hitlerem, Brňané se po válce rozhodli je z města vysídlit. 29. května Národní výbor přijímá dokument o jejich odsunu, už druhého dne jsou nuceni vydat se na pochod. Brno zas vyčnívá smutným prvenstvím. Šlo o jeden z nejtragičtějších poválečných excesů v naší zemi."
Jen co si to vyslechneme, šlápneme do pedálů a ženeme se vylidněným městem. Blýská se. Není to však rozmar pozdně letního počasí - na cestu nás provází fotoaparát a televizní kamera.
Před nákupním centrem Olympia se zastavujeme. Novináři nestačili udělat záběr, je třeba se vrátit. Náš průvodce to nese s nelibostí, nakonec ovšem smířlivě souhlasí.
Pak po cyklostezce uháníme do Modřic. "Neosvětlený běžec napravo!" hlásí kdosi v čele desetičlenné skupinky. Za chvíli by mohl varovat: "Neosvětlení opilci nalevo!" Tři potácející se muži stojí v poli a do nákupního vozíku nakládají kukuřici.
K orientaci posloužila pouze nepraktická mapka
Na okraji Brna se dovídáme pár dalších podrobností o odsunu. "Přestože se všichni shodli na nutnosti vysídlení Němců, stále se nevědělo, co s nimi. Původně měli jít pomáhat na venkov do zemědělských usedlostí, pak se hovořilo o transportu do Rakouska. Rakušané však v odvetu pohrozili vystěhováním Čechů," pokračuje průvodce další částí výkladu.
A jede se dál. Vedoucí nás před odjezdem ujišťovali o dobrodružném rozměru celé akce. Nikdo z nich prý trasu nejel. Evidentně nelhali. K orientaci nám slouží pouze nepraktická mapka, na které je příliš znát, že ji vytvářel umělec a ne kartograf. Cestu dlouhou 25 kilometrů jsme si nakonec protáhli na 40.
Asi za dvě hodiny se nenáročná historická exkurze zvrhne ve vrcholný fyzický výkon. Cyklisté v popředí nasadí ostré tempo. Nadopovaná energetickým gelem uháním temnou krajinou, seč mi síly stačí.
Slečnu se sušenkami a jejího dlouhovlasého přítele jsem evidentně podcenila. Celou cestu plynule konverzují, zatímco já plynule mlčím a popadám dech. Ruce se mi začínají klepat z nedostatku cukru v těle.
Fakt, že vůbec nevidím na cestu pod sebou, hrdinsky přehlížím, stejně jako to dělají ostatní. Tak takhle chutná dobrodružství.
"Máme tady nějakého historika?" ptal se mladý průvodce na začátku výpravy. "A máme tady nějakého doktora?" zajímalo jeho známou. Až teď dovozuji, jak opodstatněný dotaz to byl.
Asi na 39. kilometru nás dojíždí televizní štáb. V kufru auta sedí kameraman a natáčí nás. Noční vyjížďka končí na parkovišti v Pohořelicích. Moje podsvícené digitální hodinky ukazují 00:52. Utrpení je u konce. Čeká nás poslední část výkladu.
"Pohořelice nebyly žádnou oficiální cílovou stanicí. Výprava skončila právě tady, protože skoro nikdo už nebyl schopen dál pokračovat. Následné osudy většiny německých účastníků nejsou známé. Jisté však je, že během pochodu či na jeho následky umřely skoro dva tisíce lidí," uzavírá vyprávění průvodce.
