„Vytáhl jsem nůž ze zad mrtvého,“ říká umělec Alois Mikulka

Exkluzivně   8:25aktualizováno  8:25
Brnu věrný malíř, spisovatel, řezbář i divadelní výtvarník Alois Mikulka se narodil v­ Brně roku 1933, tedy několik let před druhou světovou válkou. Na tu nevzpomíná rád, prožíval ji ve velké chudobě a zvláště na jejím konci zažil mnoho opravdu drsných příběhů plných mrtvých kamarádů.

Akademický malíř Alois Mikulka | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Výjimečně se však o válečných časech rozpovídá.

Mládí jste prožil za válečných časů v Brně, kde přesně?

Bydleli jsme na Kabátníkově v ­Králově Poli a zahradu jsme měli v Žabovřeskách poblíž místa, kde mám dnes na sídlišti ateliér. Tehdy tam ovšem nestál ani jeden dům, kolem byla samá pole a zahrady. Jednu obrovskou měl Bulhar – zahradník v těch místech, kde dnes prokopávají silniční tunel pod Dobrovského ulicí.

Aha, tehdy se říkalo "dřít jako Bulhar", protože zahradníky byli často lidé této národnosti. A vy jste prý coby dítě prý musel takzvaně "chodit na pajtl" čili přilepšovat ze zahradnických záhonků své rodině, aby neumřela hlady.

Pomáhal jsem naší máti. Na konci války mi bylo dvanáct roků. Otec byl za války zavřený v Německu, protože se popral s německým vojákem. A to už jsem měl tři mladší sestry, nejmladší se narodila roku 1940. Těsně před koncem války ale otce pustili, protože jako vězeň pro Němce odjišťoval časované bomby a za určitý počet zpracovaných bomb vězně propouštěli. Otec to číslo splnil, takže když do Brna přišli Rusi, byl už doma. A tak mu ruští vojáci ještě stihli ukrást kolo a kabát. No, válka je válka.

Akademický malíř Alois Mikulka

Pro nás, mírové děti, je nejspíš mimo jakoukoliv představu.

Kdybyste věděla, kolik já jsem viděl mrtvých, nejmíň dvě stě, možná tři sta. Tady kolem v Žabovřeskách se všude bojovalo. Pole byla plná mrtvých lidí, roztřískaných kanónů, roztrhaných děl. Viděl jsem utržené hlavy... Skautský nůž, co mám dodnes, jsem vytáhl ze zad jednoho zapíchnutého v brněnském lágru. Hezky jsem kudlu jen umyl a vyčistil. Je to nůž, jaký tehdy skauti opravdu nosívali: s napodobeninou srnčího kopýtka místo rukojeti. Nosil jsem jej pak v kapse, když bylo potřeba někde něco ušmiknout - a jedna holka mi jej ukradla. Ale protože jsem začal být takový smutný, zeptala se mne, co mi je, a když jsem jí to řekl, zase mi ho vrátila. Vůbec je to zajímavý nůž: pokaždé, když jej ztratím, zase se ke mně vrátí.

To znám, moje maminka má dodnes nejraději kuchyňský nůž, který po válce sebrala v bytě po odsunutých Němcích. Ti bydleli na Merhautově o patro výš, než žila moje tehdy desetiletá maminka. Před nimi tam – nejspíš i s tím nožem – žili židé, kteří skončili v koncentráku a jejichž byt ti Němci za války zabrali.

Jo, to je jasné. Na takové nástroje si člověk dobře zvykne, jako já jsem si zvykl na své vlastnoručně udělané řezbářské náčiní.

Mimochodem, vy jste se stal skautem hned po válce?

„Kluci z Hitlerjugend mi přišli jako děcka ze Skautu, kamarádili jsme se.“

Ještě před válkou, byl jsem vlčetem od pěti let, v roce 1933 už jsem byl ve Skautu, klubovnu jsme měli mezi Hrnčířskou a Dřevařskou kousek od domu, kde jsem bydlel. Za války jsme samozřejmě jako skauti pokračovat nemohli. A já jsem jako syn kriminálníka musel jít nejen na dva roky k převýchově do německé školy, ale také do Kuratoria pro výchovu mládeže. Založil ji v roce 1942 po vzoru německých Hitlerjugend a na popud Reinharda Heydricha Emanuel Moravec. Museli jsme nosit bílé košile a černé kravaty. Takovou kravatu byl problém sehnat, nosil jsem otcovu.

"Kamarádku zabila bomba..."

Aha, Kuratorium byl takový český válečný kolaborantský Pionýr, ne?

No, museli jsme vždycky nastoupit, zazpívat německou hymnu... Ale já jsem se tou organizací jen mihnul.

Jak je vidět, všechny totality pečlivě myslí na správně orientovanou organizaci mládeže.

No, to ano, potřebují udržovat kázeň. Což pro Němce bylo obzvlášť důležité. Ale s německými kluky z Hitlerjugend jsem normálně kamarádil, přišli mi jako děcka ze Skautu. Chodili jsme spolu na kedlubny... Jednu naši kamarádku z Hitlerjugend koncem války zabila bomba a my jsme se chodili dívat, jak je tam našplíchnutá na zdi. Jinou zranila na schodech domu střepina a my jsme ji nesli k jednomu doktorovi. Jenže byl nálet, doktor se bál, odmítl vylézt ze sklepa a to děvče nám tam na chodbě umřelo přímo v náruči. A kluka z Hitlerjugend, se kterým jsem se nejvíc kamarádil, zastřelili na konci války Rusi. Rozstříleli ho z kulometu na maděru.

Akademický malíř Alois Mikulka

Kolik mu bylo?

Dvanáct, jako mně. Ale on předtím stačil zničit celou brněnskou továrnu na hrnce, smaltovnu Sfinx. Střelil panzerfaustem do hromady složeného koksu a továrna celá vyhořela, zůstal stát jenom komín. Ovšem než toho mého kamaráda zastřelili, zabil ještě asi pět Rusů, ten se s tím nepáral. Jo, válka...

A o rodinu jste se opravdu staral vy?

No, že bych nás živil... Sem tam jsem jen šlohl nějakou zeleninu, třeba kapustu na nějaké zahrádce. A hlavně jsem po stavbách sbíral odřezky dřeva, abychom měli čím topit. Víc toho jako ani ne dvanáctiletý kluk dělat nemůžete.

Tyhle roky ve svých obrazech nemáte.

Ne, tomu se vyhýbám. Na světě je tolik průšvihů, proč k nim přidávat další? Ani napsat tyhle své vzpomínky nechci. Dnes už mi to všechno připadá jako divný sen, který zastírá tlusté sklo – a za ně já už nepůjdu. Jen když občas v rádiu poslouchám pamětnice, které vzpomínají, jak prožily válku, a představím si svou máti, co už je dávno kdesi tam nahoře – jak ta by měla co povídat! Jinak mi ty vzpomínky připadají, že si ženské za války málem odpočinuly. Dařilo se jim vlastně docela dobře.

Zato vaše maminka prožila válku se čtyřmi malými dětmi a mužem v kriminále.

„Maminka by tě v kočárku neuvezla,“ napomínaly se sestry.

Sestry byly každou chvilku nemocné, to víte, když jsme neměli co jíst. Onehdy jedna z nich vzpomínala, jak s námi maminka z Kabátníkovy, kde jsme bydleli, jela s kočárkem přes Lužánky do Černých Polí na kliniku, protože další sestra měla horečku. A ta má zdravá sestra prý pořád otravovala, že se chce taky vézt na tom kočárku. A třetí sestra jí říkala: "Podívej se, vždyť tě maminka neuveze." A já jsem prý jako nejstarší, tehdy desetiletý kluk, jen ze všech sil se zaťatými zuby pomáhal tlačit, přitom jsem nic neříkal, mlčel jsem celou cestu. Tak ta moje sestra říkala, jak se dnes stydí, že to mamince tak ztěžovala.

Asi i proto chcete mít ve svých kresbách a příbězích už jenom humor, potěšení a krásu.

I když už jsem slyšel, že si někdy dělám takovou zlou srandu. Třeba v pohádce, kde Ježibaba vyrábí semtex. Ona totiž letí na koštěti a vcucne ji při tom letadlo, které ji rozemele na drobný prášek. Ale ona se zase dá dohromady a z pomstychtivosti začne vyrábět bomby. A z Foglarových Rychlých šípů má doma udělané židličky, protože ji otravovali – chtěli ji totiž udat. Ale v mém světě je mi dobře. Jen když vyjdu ven, srážím se se skutečností, která mě mrzí.

Pročpak jste vlastně celý vlastně život věrný Brnu?

Narodil jsem se tu, měl jsem tu rodiče, tři sestry – tak tady žiju.

Neměl byste to v Praze jako kumštýř jednodušší?

Já nevím, mně se Praha moc nelíbí.

A co se vám na ní nelíbí?

Akademický malíř Alois Mikulka

Je tam moc věží. Tady je to lepší. Klid. Já vím, že bych v Praze mohl dělat víc pro film, víc vydávat knížky... A teď už nemám kam jít. Ještě kdysi za komunistů jsem byl s divadlem z Jindřichova Hradce v Antverpách a jeden tamní chlapík mi nabídl, že jestli chci, můžu u nich zůstat, že mi dají ateliér a všechno... Jenomže když jsem si vzpomněl, co mám doma nástrojů na svou řezbařinu, kovotepectví a kameničinu, které jsem si sám udělal, tak jsem se zlákat nenechal. A když dneska vidím krajany, kteří utekli, aby byli svobodní, musím říct, že dnes teda svobodní nejsou. Někteří moji kamarádi výtvarníci tam dělají takové hlouposti, jaké by doma vůbec nemuseli. Třeba jeden přítel, doma výborný sochař, v té Paříži úplně zhloupl. Dělá sice do carrarského mramoru, ale naturalisticky a špatně.

Nejčtenější

Hašek titul JUDr. neměl získat. Jeho práce by propadla i jako seminárka

MF DNES získala rigorózní práci Michala Haška

Rigorózní práci, díky které Michal Hašek získal titul JUDr. ve slovenském Sládkovičově, exhejtman 7 let tají. MF DNES...

Eda z Mostu! je moje role snů. Lidé mě zdraví „drž úhel“, říká Isteník

Michal Isteník hraje výčepního Edu, který v Mostě provozuje hospodu Severka....

Seriál Most! protkaný nekorektním humorem trhá divácké rekordy. Diváky baví i impotentní výčepní Eda, ztvárněný...

„Vlevo dole, vole.“ Timo připsal prezidentovi další citát pod mostem

Pod mostem v Bítešské ulici v Brně se objevil další nápis odkazující na kauzu...

V Brně se po čase znovu objevil nápis odkazující na kauzu prezidenta Miloše Zemana kolem jeho obvinění zesnulého...

Plekanec se rozloučil s Kometou. Gól nedal, ale v bránění byl vzorem

Zadumaný Tomáš Plekanec na brněnské střídačce.

V seznamu střelců hokejové Komety byste jeho jméno hledali marně, přesto si služeb hvězdného Tomáše Plekance v Brně...

Zámek s nejkrásnějším dvorem na Moravě opravují krok za krokem 17 let

Renesanční zámek v Hustopečích nad Bečvou je z roku 1596.

Hustopeče nad Bečvou v Olomouckém kraji se pyšní renesančním zámkem, který úřad městyse už mnoho let pečlivě a...

Další z rubriky

Na dolním brněnském nádraží přibude malé parkoviště i dodávky s jídlem

Většina cestujících vlakem od neděle vystupuje a nastupuje na dolním nádraží v...

Cestující, kteří musí kvůli výluce hlavního brněnského nádraží docházet za vlakovými spoji na vytížené dolní nádraží,...

Vysušené střední Moravě průměrný déšť stačit nebude, varuje předpověď

Prachové bouře na Kyjovsku odnáší z polí nejvzácnější vrchní vrstvu zeminy,...

Zima se blíží ke konci a začíná bilancování, jak srážkami pomohla krajině loni sužované extrémním teplem a suchem. A...

Podnikatel Rusňák prodal část investiční skupiny DRFG, chce ji posílit

David Rusňák, zakladatel finanční skupiny DRFG.

Zakladatel investiční skupiny DRFG David Rusňák už není jejím jediným akcionářem. Pětatřicetiprocentní podíl získala...

Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné
Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné

Stále více žen touží rodit doma nebo alespoň v příjemném prostředí s pomocí porodní asistentky. Zatímco v zahraničí jsou takzvané porodní domy běžné, v ČR je tento systém porodnictví dosud v plenkách. Pražská Bulovka se to rozhodla změnit a přišla s řešením.

Najdete na iDNES.cz