Masaryk si ji v plné kráse i s novým pisáreckým výstavním areálem prohlédl až 9. června. Do té doby dělníci expozice horečně dokončovali. Na neděli před návštěvou měli od organizátorů výstavy nařízený zákaz stavebních prací, aby návštěvníky nerušilo bušení kladiv a hučení strojů, ale stejně ho nedodržovali. Do návštěvy Masaryka totiž muselo být všechno „v mašličkách“.
„Bylo to neuvěřitelné tempo, například pavilon G s věží začali stavět v listopadu 1927 a v květnu 1928 už byla budova dokončená. Aby zkrátili dobu stavby, použili hlinitanové rychle tvrdnoucí betony, což se později ukázalo jako problém, ale oni to nevěděli,“ říká hlavní architektka současného brněnského výstaviště Lenka Štěpánková.
Ústřední pavilon A vyrostl za pouhých 230 dnů a dodnes je největší ozdobou výstaviště. „Svými parabolickými oblouky vypadá jako katedrála a stejně to cítil ten, kdo vstoupil do rotundy, tehdy ještě bez vestavěného kongresového sálu. Majestátnímu otevřenému prostoru vévodila obří sádrová socha TGM,“ popsala Štěpánková.
Prezident Masaryk navštívil výstavu po 9. červnu ještě dvakrát: 15. a 26. června. Čekaly na něj vždy davy lidí. Sám státník i jeho ministři byli expozicí nadšení. Stala se celorepublikovou senzací a do zakončení 14. října dorazilo do areálu nevídaných 2 698 000 návštěvníků. Unikátní podle Štěpánkové je, že brněnské výstaviště stále slouží stejnému účelu a zachovalo si všechny vrstvy tak, jak se měnilo v čase.
Brněnské výstaviště
|
Co ale bylo největším zázrakem na samém počátku, že se na jeho výstavbě podílela většina tehdejších špičkových československých architektů, například Bohuslav Fuchs, Jaroslav Valenta, Bohumír Čermák, Josef Gočár nebo Emil Králík, a to přesto, že se spolu třeba nesnášeli. „Nasázeli“ do areálu svoje stavby a přitom respektovali urbanistické rozvržení Josefa Kalouse.
„Dělej co dělej, tady se člověk musí poklonit principu jednoty,“ napsal o výstavišti v Národních listech 1. července 1928 s nadšením spisovatel Karel Čapek.
Inspirace pro bydlení i hospodaření
Při výstavbě prokázali všichni zúčastnění neuvěřitelnou dávku umu, vytrvalosti i schopnosti improvizace. Projektanti nosili ještě mokré výkresy na staveniště, kde se podle nich finalizovalo dílo. Dokázali ušetřit čas a využít všechno, co šlo, třeba i vláček na rozvoz materiálu.
„Prostě nazdobili mašinku, upravili vagonky a pak jí návštěvníky vozili po lunaparku, který stál v zadní části areálu. Říkalo se jí liliputí dráha,“ popsala Štěpánková. Využít ale uměli i bývalý lom přímo na výstavišti, kde těžili kámen na stavbu. Po dokončení se přeměnil v jezírko u pavilonu Morava.
Výstava a v podstatě i celý tehdejší areál se přeměnily na ukázku toho nejlepšího, co mladá Československá republika mohla po 10 letech existence nabídnout. S tím souvisí i celá řada staveb, které samy sloužily jako exponáty, například pavilony Obytný dům Svazu československého, jenž byl vzorem levného a ekonomického bydlení s jedno a třípokojovými byty, zelenými střešními terasami, sprchami a sluneční lázní.
Exponátem byl i „vzorný rodinný dům“ o osmdesáti metrech čtverečních obytné plochy, který byl určen rodině se dvěma až třemi dětmi, a také pavilon Umprum, kde v současnosti sídlí jedna z brněnských televizí. Ten předvedl, jak má vypadat dům obchodníka s uměním. V prvním a druhém patře měl vzorový byt a v přízemí obchod a galerii, kterou zaplnili studenti školy svými díly.
„A když se podíváme, co se v Brně stavělo ve 30. letech, je vidět, že se lidé inspirovali právě výstavou,“ poznamenala Štěpánková.
Jako příklad sloužil i Elektrostatek vedle pavilonu A. Na ploše 1 600 metrů čtverečních našli návštěvníci zemědělskou usedlost maximálně mechanizovanou a elektrizovanou: od bydlení majitelů i zaměstnanců přes stáje, sýpky, stodoly, přístřešky pro stroje a garáže až po zpracování odpadu.
Strojírenský veletrh znamenal restart
Výstava měla obrovský úspěch a výstaviště vynesla vzhůru. Ve 30. letech na ně ale těžce dopadla hospodářská krize a později válka. Další injekci dostalo až v 2. polovině 50. let, kdy se tehdejší komunističtí vládcové rozhodli udělat z Brna dějiště Mezinárodního strojírenského veletrhu a mezinárodních výstav vůbec. A to byl restart.
„Brno se totiž začalo dostávat na úroveň řadového krajského města, protože komunisté upřednostňovali těžký průmysl a doly. Díky výstavám nabralo druhý dech, stalo se opět výkladní skříní republiky a také spojnicí mezi Východem a západním světem,“ míní brněnský historik Rostislav Koryčánek.
Pepo, jeď, vybízí pohledniceSlavná výstava k 10 letům Československé republiky v roce 1928 naložila práci i Československé poště, protože lidé z návštěvy s oblibou posílali pohlednice . Vzhledem k návštěvnosti 2,6 milionu lidí jich z Brna proudily stohy. Některé se dostaly i do sbírky Kamila Horkého ze Zbýšova. „Brno se nám líbí. V úterý na výstavišti jsme užili slunka; škola naše čekala na p. prezidenta asi 2 hodiny,“ píše například Liduška svým příbuzným do Itálie. „Kdy pojedete vy na výstavu? Řikám Ti, Pepo, jeď, stojí to za to, ale vezmi si hodně volné boty, strašné túry. Máš to poslední výlet a stojí to za to. Říkám Ti upřímně, jeď. Hrají zde dvě kapely. Brno jest větší než Bratislava, jsem unešena a unavena,“ svěřuje se pisatelka Máňa Josefu Regnerovi do Trutnova. „Chtěl jsem původně odpoledne na výstavu, to ale by bylo jistě k upečení – dal jsem tedy přednost divanu a nyní k 6. hodině jsem zase v obchodě. Brno je žhavá pec, v níž se pečeme. Včera byl na výstavě ohňostroj, pěkný. Spousta lidí,“ hlásí pisatel Pepa Marii Šulcové do Špindlerova Mlýna. A pochvalně se do Prahy vyjadřuje i pisatelka Anča. „Drahá Maře, jsme od 4 hod. ráno v Brně a prohlížíme si výstavu, která se mně moc líbí.“ |
