Starší ročníky si možná s jistým studem pamatují a mladší už si ani neumí představit, jakou frašku dokázali z původních demokratických voleb před rokem 1989 vytvořit představitelé komunistického režimu. Do volebních uren se totiž házely volební lístky jen s jedinými, režimem předem schválenými kandidáty.
Zvláště citlivě vnímal tyto „volby“ ve smyslu „manifestace souhlasu s mocí“ normalizační aparát po sovětské okupaci v srpnu 1968. A proti tomu se největší odpor zorganizoval v Brně.
Tehdejším událostem a jejich protagonistům se věnuje další díl seriálu k výročí pádu komunistického režimu.
Záškodnickou akci při prvních volbách po roce 1968 zosnovala brněnská skupina okolo Jaroslava Šabaty, jednoho z prvních politiků vyloučených po okupaci z KSČ, historika Jana Tesaře a aktivisty Jiřího Müllera.
Účast ve volbách není povinností, ale právem, hlásaly letáky
V Brně se také podařilo oslovit mnoho desítek lidí, kteří s tiskem i roznáškou letáků v noci z 8. na 9. listopadu pomáhali.
Do schránek domácností se tak dostalo zhruba 70 tisíc listů nazvaných Občané, v nichž upozorňovali voliče, že nepůjde o skutečné volby, „když si nebudeme moci vybrat, kdo nás má zastupovat“, že jde jen o podvodnou hru s předem určeným průběhem i výsledkem. A také že neúčast ve volbách je nejotevřenějším projevem odporu. I že účast ve volbách není povinností, ale právem občana.
Leták sice byl podepsán uskupeními Československé hnutí za demokratický socialismus, Hnutí občanského odporu, Komunisté v opozici, Revoluční hnutí Jan Palach a Socialistické hnutí československých občanů, ale jen kvůli zdání širší opoziční základny.
Státní bezpečnost jinak dobře věděla, že akci organizuje především rodina Šabatova. Tvrdý postih moci dopadl tedy v prvé řadě na ni.
„Když jsme v roce 1971 zahučeli kvůli předvolební letákové akci do lochu, 9. listopadu 1971 já, brácha Václav se svou ženou Ivankou hned další ráno, za pár dní sestra Hanička (tak říká své sestře Anně Šabatové, dnešní ombudsmance – pozn. red.) a náš táta jako poslední, uviděl jsem otce novýma očima,“ vzpomínal před časem pro seriál MF DNES nejmladší syn Jaroslava Šabaty Jan na své uvěznění.
Bylo mu tehdy teprve 19 let. „Najednou už nemohl dětem pomoci, jeho rodičovská všemohoucnost byla ta tam. Seděl o pár cel dál a určitě se moc trápil,“ pokračoval ve vzpomínkách.
Šabatovi se zastrašit nenechali
I když Jaroslav Šabata hodnotil tyto události později tak, že ukuly „silné pouto-srozumění, jímž se prohloubil vztah mezi mnou a dětmi na dramatickém konci 60. let“, zároveň pro týž seriál o disentu v MF DNES zavzpomínal i jinak: „Jiná věc je, jak jsem prožíval fakt, že děti zahučely do vězení se mnou, ba ještě přede mnou. Těžko popsatelný horor. Ale i když to vůbec neměly lehké, nikdy mně nic ani slůvkem nevyčetly.“
Mladší syn Jan svých třicet měsíců v kriminále, k nimž byl odsouzen coby vůdce letákových kolportérů, za ztracené opravdu nepovažoval. „Dlužím tátovi veřejné poděkování, že se nenechal zastrašit a nesnažil se nás za každou cenu před vězením uchránit. Jeho důvěra, že si s basou, třeba s odřenýma ušima, poradíme, že nás nezlomí a že budeme lépe vybaveni k životu s rovnou páteří, se myslím vyplatila,“ prohlásil.
Ani jeho sestře Anně, odsouzené na tři roky, vězení odvahu nevzalo. Po propuštění také podepsala Chartu 77 a se svým manželem Petrem Uhlem byla jednou z nejaktivnějších členek Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který až do listopadu 1989 mapoval jednotlivé případy politických křivd.
„To, jak propaganda neustále opakovala v tisku, v televizi, v rádiu, že budou volby a že občané stvrdí souhlas s novým nastoupeným kurzem, jsem pociťovala hodně nepříjemně a budilo to ve mně až frustraci,“ zdůvodnila svou účast na akci tehdy jednadvacetiletá Anna Šabatová.
„Ta moc to chápala a představovala tak, že přijít k volbám znamená podpořit normalizační garnituru, a to nám vadilo. Proto jsme říkali, kdo s tím nesouhlasí, ať k volbám nejde, neboť to není povinnost, ale právo,“ dodala pro web Ženy v disentu.
Tvrdé tresty i proti zbytkům opozice
Normalizační moc zakročila rázně i proti dalším aktérům akce. Zavětřila totiž nejen jisté nebezpečí, ale vycítila i příležitost k zastrašení lidí dosud znechucených okupací a nastupující normalizací.
30 let svobody v Brně |
Rozpoutala proto proces, v jehož průběhu bylo zavřeno mnoho desítek lidí a během léta 1972 se 46 z nich dočkalo trestů v celkové délce 126 let.
„Organizátoři letákové akce si uvědomovali, že se jedná o předem prohranou bitvu, přesto se rozhodli vyzvat lidi k tomu, aby dali najevo svůj názor a nevolili tak, jak byli po dlouhá léta zvyklí,“ vysvětlil pro seriál Lidových novin o opozici historik Tomáš Vilímek.
Z dalších brněnských organizátorů dostal nepodmíněný trest pět a půl roku Jiří Müller a brněnští historikové Jan Tesař, Milan Hübl či Zdeněk Vašíček po třech letech.
Smutný příběh matky tří dětí
Zvláště drsný byl v tomto procesu příběh odborné asistentky z katedry marxismu-leninismu na brněnské lékařské fakultě Vlasty Tesařové. Tato vdaná matka tří malých dětí se už za svých studií na brněnské filozofické fakultě zamilovala do svého tehdejšího pedagoga Jaroslava Šabaty.
A když ji při normalizačních čistkách vyhodili z komunistické strany i z práce, nejen že se přidala k brněnské opozici v čele se Šabatou, ale završil se zde i její „příběh lásky, která se v mém případě propletla s politickou angažovaností“, jak tuto životní kapitolu nazvala sama Tesařová v seriálu o disentu v MF DNES.
V roce 1971 tedy i ona pomáhala při letákové akci. „Při ilegální opoziční činnosti se velmi dařilo nejtěsnějším vztahům,“ komentovala Tesařová trpce své vzpomínky.
Manželka Jaroslava Šabaty totiž na jaře 1971 na milostný poměr svého muže přišla. „Informovala o tom mého manžela a mne ujistila, že by ustoupila jen dvacetileté krasavici,“ popisovala Tesařová také následnou schůzku obou mužů, na níž se dohodli, že „pracovní vztahy zůstanou zachovány, mimomanželské se přeruší“.
Poníženou Tesařovou pak ještě v roce 1972 odsoudili i komunisté. Nejdříve sice 20. prosince 1971 zavřeli jejího manžela, ale v květnu 1972 si to rozmysleli, manžela pustili a jí dali čtyři roky natvrdo. Načež ji v květnu 1976 Státní bezpečnost přinutila ke spolupráci za slib, že po letech věznění bude moci být konečně se svými dětmi. Na Tesařové i její rodině se tyto události velmi zle podepsaly.
A jak v roce 1971 vlastně ony volby dopadly? K urnám přišlo 99,45 procenta občanů tehdejšího Československa: z 10 253 796 voličů jich dorazilo 10 197 234. Ti „volili“ připravené kandidáty z 99,84 až 99,85 procenta, jak bylo obvyklé u všech tehdejších totalitních voleb.
