Ondráš už je dnes zavedená značka. Jaké ale byly úplné začátky?
Velmi těžké, ale i zajímavé. Všechno, co Ondráš dnes má, si musel postupem času vybudovat. Členům souboru jsme zpočátku dávali třeba i takové instrukce, jak se mají chovat na jevišti nebo v zákulisí, že nemají vystrkovat hlavy ze šál, kouřit na jevišti i v sále, dávat nohy na sedačky, odkládat lahve s pitím na jeviště. To jsou takové divadelní drobnosti, které se museli naučit. Mimo jiné bylo věnováno hodně času propagaci Ondráše na veřejnosti. Dnes diváci řeknou: „Jdeme na Ondráš!“, což je vynikající.
Jak se tmelí kolektiv souboru?
Na výjezdech, vystoupeních, na společenských akcích, na besedách u cimbálu, ale i cestou zpátky ze zájezdu, třeba i na soustředěních. Ale pozor, přece jen, jsou to zaměstnanci, třeba pít v autobuse v pracovní době se nesmí. Druhý den ráno nemůžete trénovat párové zvedačky po prohýřené noci... A pak taky při krizích.
Třeba při té z roku 2008?
28. května 2008 jsme se dozvěděli z novin, že nás Vlasta Parkanová, tehdejší ministryně obrany, nechává k poslednímu prosinci zrušit. Byl to obrovský šok! Hledali jsme cesty záchrany. Folklorní sdružení Jánošík Brno se spojilo se Zdeňkem Pšenicou, předsedou Folklorního sdružení ČR, a sestavili jsme petiční výbor s názvem Zachraňte Ondráš. Začali jsme postupně získávat podpisy na podporu záchrany, za tři měsíce podepsalo kolem 16 tisíc lidí. Na duben 2009 jsme připravili představení Naposled v Janáčkově divadle, jež bylo hodně emotivní, ve kterém jsme se vlastně loučili s diváky a našimi příznivci. Osud nám přál. Petici podpořil Senát a navíc na jaře 2009 padla vláda. Největší krizi jsme ustáli. Paradoxně nás to stmelilo a následující období bylo bezvadné. Bohužel potom se začal plíživě prohlubovat názorový rozdíl mezi vojenskou a uměleckou částí.
Ortodoxní milovníci folkloru někdy Ondráš odsuzují, že už je to „moc orchestr“. Jak jste s tím pracoval? Byl to pro soubor problém?
Ty hlasy byly a budou vždycky. Mají pravdu v tom, že nejsme ryzí folklorní soubor, ale to nikdy nebyla naše parketa. Snažili jsme se vždy tvořit pořad pro diváka a na slušné úrovni vycházející z podstaty lidových tradic. Ale přestal jsem se nad tím trápit. Karel Gott má taky příznivce i nepříznivce. Proč by to teď řešil. Popularitu si získal Ondráš i tím, že se v něm vystřídala spousta mladých lidí převážně z celé Moravy, právě v amatérské části souboru. Ti přitáhli do hlediště i do souboru své blízké.
Jak dlouho trvá, než se vymyslí a nacvičí nový pořad?
To je různé, některý čtyři, některý dva roky, některý i 6 až 8 měsíců. Málokdo si umí představit, co vše se musí zajistit – námět, choreografie, hudební upravovatelé jednotlivých programových čísel, scénografie, režisér, kroje či kostýmy, rekvizity a technika. Další problém je v tom, že premiérový pořad se většinou hraje v brněnském divadle v nejlepší formě s technickými vymoženostmi. Ale musí být variabilní, aby neztrácel pointu nebo smysl ani na pódiu v Rožnově pod Radhoštěm.
V souboru jste začínal v době, kdy byl ještě československý a jmenoval se Jánošík. V čem byl pak Ondráš jiný?
Více než 43 let jsem působil ve vedoucích funkcích Jánošíka a Ondráše. Jánošík byl amatérský kolektiv působící u Protivzdušné obrany státu, složený z vojáků základní služby, kteří přes den vykonávali služební povinnosti a ve večerních hodinách se zúčastnili zkoušek souboru. Nebyli to čistí profesionálové. Dále v souboru působili amatérky a amatéři, kteří přicházeli na zkoušky ze škol nebo po zaměstnání. Počátkem 90. let, s rozpadem Československa, jsme se převtělili do Ondráše. Vojáci základní služby už chodili do Ondráše a mimo základní vojenské povinnosti byli vyčleněni k umělecké činnosti, tancovali a hráli. V profesionální části působilo malé vojenské velení a umělecký management. Amatérská část zůstala v souboru i nadále.
Dovedete si představit, že by soubor fungoval úplně bez vojáků?
V první řadě je nutné říci, že od 1. července jsem důchodce. Do chodu už nezasáhnu, ale myslím si, že takové těleso by mělo mít možnost více umělecky dýchat a velení souboru by se mělo zaobírat spíše otázkou, zda dobře hrají, zpívají a tancují, a ne ostřížím zrakem sledovat, zda dodržují pracovní dobu.
Vypadáte, že neodcházíte úplně v dobrém.
Nezlobte se, nechci o tom moc mluvit. Že jednou budu muset odejít, to mi bylo jasné, už delší dobu jsem se poohlížel po svém nástupci, kterého bych zasvětil do všech tajů vedení takového tělesa. Mám 66 let a buďme upřímní, vy mladí máte trochu jiný pohled na život. Ale to je běžný generační problém. Teď vykonává funkci vedoucího uměleckého úseku v souboru Lukáš Bednařík, velmi dobrý hudebník, dobrý organizátor, držím mu palce.
Vadí vám přísný vojenský řád?
On řád je určitým způsobem nutný, ať ve vojenském, či v civilním světě. Nic se ale nemá přehánět. Například v umění nemůže existovat demokracie, to by se režisér v divadle nikam neposunul, pokud by mu do jeho nápadů a režijních rozhodnutí zasahovalo více herců.
Chodil jste do dětského souboru Javorníček, později do dospělého Javorníku, v Olomouci jste založil čtyřicetičlenný Armádní folklorní soubor Vonička. Jak se to stalo, že jste skončil v Jánošíkovi?
Na soutěži v Kroměříži si mě všiml major František Drbola, náčelník Jánošíka, který mě oslovil. A 14. září v roce 1976 jsem měl první zkoušku s taneční skupinou Jánošíka v kasárnách na Špici v Řečkovicích. Jánošík byl tehdy v útlumu, tančily tam asi tři páry a vystupovaly s malou muzikou. Společně s mými kamarády z Javorníčku, Javorníku a bývalými členy Jánošíku jsme se snažili postavit soubor na nohy. Od roku 1976 se nám s Jánošíkem podařilo dvanáctkrát po sobě zvítězit v armádních soutěžích. Přidávali se k nám i vojáci ze základní služby.
Ale na vojnu se chodilo na dva roky, to se museli pořád měnit.
Vojáci se obměňovali z poloviny každý rok. Ale důležitou roli sehrávala amatérská skupina mladých lidí. Dohromady působilo v souboru asi osmdesát až sto lidí, tento počet působí i v dnešním Ondráši. A právě amatéři, kteří chodí tancovat a hrát z vlastního zájmu, dodávali a dodávají celému tělesu tu správnou šťávu.
Vojenský umělecký soubor OndrášOndráš je jediným profesionálním souborem svého druhu v České republice, sídlí v Brně a zřizuje ho ministerstvo obrany. Čerpá z lidových tradic a folkloru. Názvem se odkazuje na slavného slezského zbojníka Ondráše. Vznikl v roce 1993 poté, co se s rozpadem Československa vojenský soubor Jánošík rozdělil na českou a slovenskou část. Ten fungoval od roku 1954. |
S jakou časovou náročností musí počítat člověk, který by zvažoval stát se členem souboru?
Amatéři zkouší v úterý a čtvrtek ve večerních hodinách a jednou za čtrnáct dní o sobotách a nedělích. Tak to převážně fungovalo od podzimu do jara. Na jaře a v létě se o víkendech jezdí po vystoupeních. Pro amatéra je to opravdu časově náročné, protože jestli má skloubit rodinu, školu nebo zaměstnání a případně ještě nějakého jiného koníčka, tak je to teda časová „pecka“. Proto si myslím, že je potřeba k amatérům přistupovat s úctou a respektem. Zaměstnanci mají standardní čtyřicetihodinovou pracovní dobu za týden.
A co vy? Byl jste v práci osm hodin a padla?
Ba ne. Obětoval jsem souboru dvě rodiny, je to moje hloupost samozřejmě, ale žil jsem pro soubor. Moje dvě děti buď jezdily se mnou a souborem, nebo mě neviděly. Ale já jsem to takhle v té době nebral. Dělal jsem soubor a chtěl jsem, aby byl dobrý, měl popularitu a lidé jej uznávali.
Jak moc se podepsalo zrušení povinné základní vojenské služby v roce 2004 na chodu souboru?
Měl jsem z toho velkou obavu. Ale lidé si nás začali víc všímat. Na programu se objevily divadelní pořady nebo představení, začalo se hodně vystupovat na obecních či městských slavnostech nebo na folklorních festivalech, zůstávali jsme tam i po představení. Povinná docházka končila s rokem 2004, my jsme na podzim měli na náboru do amatérské části souboru kolem 40 děvčat a asi 20 kluků, takže to mně spadl kámen ze srdce.
