Vlasta Fialová se narodila do herecké rodiny 20. ledna 1928, tedy před 95 lety. A zemřela náhle uprostřed pilné herecké práce 13. ledna 1998, od čehož před týdnem uplynulo 25 let. Její život shrnuje mimo jiné obsáhlá monografie Příběh totálního herectví od Luboše Marečka, která vyšla před čtyřmi lety.
Svůj nejslavnější film v režii Vladimíra Čecha podle povídky Boženy Němcové z roku 1949 točila podle tehdejších regulí ještě jako neplnoletá absolventka konzervatoře se stálým angažmá v opavském divadle. Plnoletost se tenkrát počítala až od 21 let, takže třeba smlouvu musel podepsat její otec a v choulostivých scénách ji musela zastupovat dublérka.
 |
Jak velkou roli v obsazení tenkrát naprosto neznámé „oblastní“ herečky do titulní role hrála náhoda, vzpomínala sama Fialová. „Od všech absolventů konzervatoře byly pořizovány na tablo fotografie,“ svěřila se už jako starší dáma autorovi hereckých biografií Josefu Karlu Grumlíkovi.
„Tyto fotky nás všech se posílaly na Barrandov do osobního oddělení, aby tam byli seznámeni s novými hereckými tvářemi. A stalo se, že Vladimír Čech měl režírovat film Divá Bára. Pamatuji si jasně, že to byl jeho první celovečerní film a že mu na něm velmi záleželo. Z předloženého materiálu si vybral mou fotku. Nevím, jak na to přišel, byla to náhoda, nebo řízení osudu,“ popisovala se svou obvyklou skromností herečka.
Dopisy z celého světa
Ačkoli nevěřila, že by si ji v Praze na konkurzu vybrali, rozjela se tam, jak sama podotýkala, „na blind“. Na konkurz však dorazila kvůli velkému zpoždění vlaku namísto dopoledne až v odpoledních hodinách. „Ani mě nenalíčili, maskér prohlásil, že je od rána utahaný. Zpět z Prahy jsem dojela rozzlobená, jak se mnou jednali,“ vzpomínala Fialová, které však za pár dní přišel osudný telegram: „Tocite Divou Baru.“
V Opavě ovšem Fialová raději nepřerušila hereckou smlouvu a slíbila, že odehraje všechna představení, v nichž byla obsazena. A tak jí nezbylo než cestovat na natáčení přes velkou část republiky.
Uhrát se k smrti. Srdce „nejkrásnější herečky světa“ Vlasty Fialové patřilo Brnu |
„Na exteriéry nezapomenu, točily se v překrásné přírodě na Šumavě. Hra náhod tomu chtěla, že po deseti letech jsem na úplně stejných místech s Karlem Högrem natáčela film Občan Brych. V obou filmech byl stejný kameraman, a ten si zapamatoval kouzelné prostředí a všechna ta překrásná šumavská místa,“ vyprávěla herečka a dodala i pikanterii, proč se film natáčel černobíle, když v té době už existoval i barevný film.
Ten totiž byl poměrně vzácný a celý příděl si tehdy pro sebe uzurpoval režisér Otakar Vávra, který natáčel pět historických filmů za sebou. „Říkalo se tomu Vávrova pětiletka,“ podotkla Fialová. S černobílou verzí se přitom tvůrci Divé Báry smiřovali neradi. „Je velmi obtížné popsat tu nádhernou šumavskou přírodu! Po ránu pařící se lesy, tráva tak zelená a řeky tak průzračné!“ rozplývala se tehdy devatenáctiletá Brňanka zosobňující nespoutanou vesnickou dívku.
Film se krátce po uvedení rozletěl do celého světa. Z Afriky, Latinské Ameriky, Japonska i dalších mnoha zemí chodily herečce dopisy plné obdivu. „Moji spolužáci, kteří žili v Americe, mi najednou zničehonic napsali, že je Bára zavedla do jejich původní vlasti a že jim bylo hrozně hezky,“ zmínila Fialová.
Nepodlehla svodům
Ráda a s úctou vzpomínala i na velikány, s kterými na filmu pracovala. Vždyť zde hráli Jan Pivec, Jaroslav Vojta, Marie Brožová, František Smolík...
„Nikdo si nedovede představit, jak tihle umělci dovedli být vtipní,“ vykreslovala průběh filmování. „Smáli se od rána do noci. Ovšem na jejich výkonech to nebylo znát. Kde se v nich vzalo tolik humoru, vždyť někteří z nich nebyli již nejmladší? Poznala jsem najednou, že čím větší umělec, tím je skromnější, laskavější,“ vykládala obdivně.
Prokletá krásou. V divadle Vlasta Fialová vynikala, v soukromí to měla těžší |
Skvělá a jedinečná byla ve své titulní úloze ovšem i ona sama. „Film Vladimíra Čecha slavil úspěch nejen u nás, ale i daleko za hranicemi. Ten, kdo ho viděl, na něj těžko zapomene. Na to svěží, přírodní a svobodné stvoření, jak ho Vlasta Fialová bez zábran a falešných efektů tak samozřejmě ztvárnila,“ psala dobová kritika.
I když pak ještě několik filmů Fialová natočila, jejímu talentu a kráse konečný výčet rozhodně neodpovídá. Mohla za to její věrnost divadelním prknům v Brně, ale také neochota ke špinavým kompromisům. Ačkoli ji na svá jeviště zvaly četné pražské divadelní domy a papaláši jí opakovaně nabízeli vstup do komunistické partaje, nikdy nepodlehla.
Brno se tak mohlo dlouhá léta těšit jejími výkony na jevišti Státního, později Mahenova divadla. Kam to měla z pasáže Alfa, kde bydlela, pár kroků – a kde ji našli mrtvou krátce po dokončení filmového záznamu její úžasné role babičky Eugenie v divadelní hře Alejandra Casony Stromy umírají vstoje.
