Za více než padesát let práce způsobil v oboru revoluci, dostal za to pamětní medaili Mezinárodního úřadu pro révu a víno O.I.V. v Paříži a jako zatím jediný vinař dostal z rukou prezidenta Václava Klause medaili za zásluhy o rozvoj vinařství v České republice. 30. května oslavil 85. narozeniny.
Chtěl jste vždycky dělat vinařství? Ve vaší rodině jste první v tomto oboru, jak jste k tomu přišel?
Ta cesta nebyla přímá. Za války jsem vystudoval zemědělskou školu v Mělníku. To bylo v roce 1944. Byla zaměřena na okrasné zahradnictví, zakládání parků. Kdo chtěl ale do učení, musel mít minimálně rok praxe. Já jsem ji dělal v zámeckém zahradnictví v Libochovicích u pana inspektora Rubliče, to byla v tehdejší době známá osobnost z oboru ovocnářství. Zahrada patřila šlechticům Herbesteinům. Pan hrabě tehdy jezdil lovit zvěř do Afriky a přivezl si vždycky nějaká semínka a pan profesor Rublič z toho musel vypěstovat rostliny, které se přechovávaly ve sbírkových sklenících. Bylo to podobné jako v Lednici. To mě nadchnulo pro zahradnictví všeobecně. Byli jsme tam jenom tři učni. Museli jsme chodit okopávat Herbesteinům vinici sylvánského zeleného. V zámeckém sklepě jsme z hroznů dělali vína. Předtím jsem vinici neznal. Tohle bylo moje první seznámení s révou.
Čím byli vaši předkové?
Pocházím z venkova, z Blšan u Loun. Předkové byli buďto sedláci, řezníci nebo kováři. Všichni byli takto podnikavě založení. Můj otec vystudoval vysokou školu technickou v Praze. Pak podnikal v průmyslovém odvětví. Moje maminka byla učitelka němčiny. Dala mi výbornou školu. Němčina mi pak pomohla v životě i v profesi.
Jaká byla vaše cesta na Moravu?
Na studiích v Mělníce jsem studoval s hochy z Moravy. Škola měla velmi dobrý zvuk ještě v rakousko-uherské monarchii, i za první republiky. Protože tam byli dobří kantoři. Vyučoval tam i ministerský rada. Kluci z Moravy mě upoutali k vinné révě snad nejvíc. Ta rostlina mě zaujala. Když skončila válka, rozhodli jsme se ještě s dvěma přáteli, že půjdeme do pohraničí. Tehdy byly v rozhlase výzvy k převzetí majetku po odsunutých Němcích. Vybrali jsme si Třebenice u Lovosic, kde bylo hodně ovocných sadů. Chtěli jsme na nich pracovat a vydělat si na studium na vysoké škole zemědělské v Praze. Na tehdejším národním výboru nám řekli, že nás mohou jako odborníky potřebovat. Skončili jsme ale ve zpracovatelském závodu na výrobu limonád, ovocných vín a likérů. Měli jsme tři auta a rozváželi jsme na nich limonádu. Takový kšeft to byl. Docela se nám dařilo. Ale já jsem pak musel ještě na dva roky na vojnu.
To už jste byl ženatý?
Měl jsem vážnou známost se svojí budoucí manželkou. Pocházela z Děkovky u Třebenic. Krásný kraj. Všude tam na jaře kvetly ovocné stromy, bylo to jak bílé moře. Podařilo se mi vyřídit si vojenskou službu v Litoměřicích, abychom mohli být spolu. Po vojně jsem se rozhodl jít na studia do Prahy. Tam jsem byl dva roky. Byl tam ale zahradnický obor a já jsem chtěl dělat vinařství. Táhlo mě to do Brna. To všechno se mnou už absolvovala moje manželka. Vzali jsme se ještě v Praze. Po příchodu do Brna se nám pak narodil syn. Dostal jsem ale stipendium, tak jsme to mohli společně doklepat. Po skončení studií jsem pak ještě deset let pracoval ve Velkých Žernosekách. Na Moravu jsem přišel až potom.
Jaké bylo tehdy zdejší vinařství?
To bylo asi v padesátých letech. Bylo tu zhruba jen šest tisíc hektarů vinic a všechno na způsob takzvaného vedení na hlavu. Většinou se pěstovala pravokořenná réva, nešlechtěné odrůdy. Pracné obdělávání révových hlaviček nízko u země komplikovala vysoká tráva kolem. Sahala často až k pasu. Tehdejší poměry si už málokdo dovede představit. Práce na vinici byla velmi náročná na ruční údržbu. Dělaly ji především ženy. U keřů musely dokonce klečet.
Jak jste přišel na metody, které měly zastaralý způsob pěstování změnit?
V Rakousku měl vinařský podnik Lenz Moser. Napsal knížku Vinařství jednou jinak. Dozvěděl jsem se o ní v rakouském časopise. U nás ale nebyla k dostání, a tak jsem si o ni autorovi napsal. A přišla. Moc se mi líbila. Moser zaváděl převratnou metodu výsadby na široký spon, tak aby do vinic mohla mechanizace. Na základě jeho zkušeností se nám podařilo takto předělat celou Moravu. Sháněli jsme ze začátku dobrovolníky, kteří by tomu byli přístupní. Moc jich nebylo. Většinou jsme narazili na názor, že předkové to postaru dělali celé generace a jedině to je správné. Byla to tehdy průkopnická práce.
vilém krausUznávaný tuzemský odborník v oblasti vinařství a vinohradnictví. Velkou část života působil na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně a Lednici. Věnuje se výzkumu a šlechtění nových odrůd vinné révy, Je autorem autor nebo alespoň spoluautor řady odborných publikací a článků. Stal se nositelem státního vyznamenání Medaile Za zásluhy pro stát v oblasti vědy. |
Kde poprvé se vám podařilo prorazit?
Společně s kolegou Jarkem Švástou z Velkých Pavlovic jsme začali nové metody prosazovat. První svolný byl vedoucí státního statku v Dolních Dunajovicích inženýr Valenta. Předělali jsme tam ze začátku menší plochu. A v roce 1953 jsme udělali plán na přebudování vinic státního statku na vysoké vedení. Pak teprve ostatní vinaři viděli, jak se zvedají výnosy, a začali s obměnou také.
Jaký vliv mělo nové vedení pro révu na kvalitu vína?
Při vedení na hlavu měly výnosy kolem devatenácti metráků na hektar. Na novém vedení se zvedly na asi 40 metráků z hektaru. Přitom kvalita vín stoupla. Je v nich sice víc kyselin, ale protože jsou vysoko od země, mohou se nechat na keři déle. U země dřív podlehly chorobám a plísním. Tím se dosahuje i vyšší cukernatosti. Vína jsou svěží, čerstvá, mají vůni. Tu jsme na nízkém vedení nemohli nikdy poznat.
Co děláte teď? Nechybí vám ten adrenalin?
Když jsem šel v roce 1991 do důchodu, tak jsem si řekl, že je nutné se v první řadě věnovat propagaci vína, a začal jsem psát články a hlavně knížky. Přednášet o zdravotním významu vína, o jeho užívání a podobně. Spolupracuji s Vinařskou akademií ve Valticích, kterou založil Jiří Kopeček před několika lety, pro vzdělávání sommeliérů. Dnes na ně chodí všichni lidé, kteří se o vinařství třeba jen zajímají. Jsou mezi nimi daňoví poradci, lékaři, ale i švadleny.
Desetiletí se už věnujete šlechtění odrůd odolných vůči chorobám. Uznána už byla například odrůda Neronet a Rubinet. Věnujete se tomu dál?
Šlechtím stále, už od roku 1981. Mám vlastní vinici a malý vinohrad, celkem osm arů. Musím dělat něco, co zaměstnává tělo. Sport, to je ztráta času. Raději plečkuji, okopávám, postřiky dělám taky sám. Vyrábím i víno.
Proč se nevěnujete klasickým odrůdám?
Nemá smysl zmnožovat odrůdy, které už nemohou přinést nic zásadního. Těžko se dá vyšlechtit něco lepšího, než je náš Vlašský ryzlink nebo Cabernet Sauvignon. Zná je celý svět. Pokud přijdete s něčím novým, každý jednou ochutná a pak se stejně vrátí k původním odrůdám. Úkolem dnešního šlechtitele je zaměřit se na odolnost révy vůči chorobám. První pokusy, které jsme dělali v Březí, obstály bez postřiků 12 let. Tudy vede také cesta k biovínům.
Máte následovatele? Váš vnuk má vlastní vinařství v Mělníku.
Ano, firmu založil můj syn. Vystudoval Mendelovu zemědělskou univerzitu v Lednici. Začal výrobou štěpovaných sazenic. Bohužel v roce 2004 zemřel na rakovinu plic. Firmu převzal vnuk. V patnácti letech šel na vinařská studia do Německa, poznal svět a vrátil se z něj velký odborník. Dělá mi radost. Stejně jako vnučka. Ta je soudkyní v Mělníku.
Nelitoval jste někdy, že jste opustil svůj kraj a přišel na jižní Moravu?
Nikdy, Morava mně přirostla k srdci, i lidé, kteří tu žijí. Ta moje láska k révě a vinařství mě táhne tam, kde jsem nejužitečnější. A tady je to ve středu dění. Jsem v přímém kontaktu s vinaři.
Přesto, necítíte se tu sám? Vaše žena zemřela před devíti lety, rodinu máte v Čechách.
Kdybych tu měl být sám, tak mi zřejmě bude smutno. Každý z nás potřebuje blízkého člověka. Já teď žiji s přítelkyní. Je to o to lepší, že je z vinařského oboru. Měl jsem skvělou ženu a ideální manželství. Byla velmi tolerantní, uměla vytvořit zázemí pro mě i pro syna. Věčně jsem někde běhal po Moravě, jezdil s vinaři do zahraničí. Prožila se mnou i těžká období politické diskriminace. Nesouhlasil jsem s komunistickou filozofií. A to se se mnou táhlo léta. Užil jsem si svoje.
Přemýšlel jste někdy o emigraci?
Měl jsem tu možnost, nebylo by pro mě těžké se uplatnit v zahraničí. Ale řekl jsem si, proč bych měl odtud odcházet, když mám svoji vlast tak rád. A ti, kteří ji ničí, tady zůstanou. Neodešel jsem tedy. Ono také nebylo snadné mě jen tak eliminovat z veřejného života, protože jsem měl za sebou už deset let budování vinařství na státních statcích a jednotných zemědělských družstvech. Myšlenku kolektivizace zemědělství jsem musel svým způsobem uznat, protože tak jsem mohl uskutečnit své představy. Koneckonců se tak vytvářela spousta pracovních míst pro místní lidi. Na těch vinicích, co tehdy vznikly, ledaskde pracují dodnes. Do komunistické strany jsem ale nikdy nevstoupil.
Uměl jste si vždycky takhle poradit?
Já nikoho neurážím, ale vždycky řeknu, co chci říct. Jenže člověk to musí říkat formou, která lidi nedráždí. Útočná forma nedává nikdy smysl. Nejlepší metoda je přesvědčit lidi výsledkem práce.
