Důvodem nepokojů byl přetlak, který věznice na přelomu tisíciletí zažívaly. Podle Aleše Kýra, vedoucího Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby České republiky (VS), na něm měli velký podíl tehdejší politici.
„Bláhově si mysleli, že nebude potřeba udržovat velké kapacity věznic, protože vězňů už přibývat nebude. Materiální podmínky odsouzených se tak téměř neřešily, nerekonstruovalo se, ani se nestavěly nové věznice,“ vzpomíná Kýr, který v té době působil na sekretariátu generálního ředitelství VS.
Jenže právě k přeplnění věznic došlo. Ačkoli maximum uvězněných tenkrát končilo pod 20 tisíci, ve 33 věznicích v Česku si tehdy odpykávalo trest nebo čekalo ve vazbě na rozsudek více než 23 tisíc lidí.
„A nemohla za to porevoluční amnestie, protože do věznic se vrátila jen ani ne desetina amnestovaných. Věznice zaplnili lidé, kteří nevěděli, jak naložit se svobodou,“ upřesňuje Kýr. Odsouzenci tehdy přebývali v celách o velikosti 2,5 metru čtverečního, evropské standardy přitom nakazovaly prostor skoro dvojnásobně větší.
Nejen prostor, ale také stravování, důkladnější zdravotní péče nebo kvalitnější hygienické podmínky se objevily na seznamu požadavků vězeňských rebelů.„Žádné velké obavy jsme ve vězeňské službě neměli, znali jsme požadavky a věděli jsme, že jsou řešitelné,“ rekapituluje historik. Vláda nakonec na některé z požadavků přistoupila a situace se začala zklidňovat 13. ledna. Ten den většina vězňů porušila hladovku.
Mladí vězni se s opakovanými trestanci nepotkají
To se však netýkalo kuřimské věznice. Tam se právě 13. ledna vzedmula další vlna odporu. „Dnes je situace opět napjatější. Deset minut z každé hodiny tlučou odsouzení nádobím do mříží a někteří vyvěsili opět transparenty požadující zlepšení podmínek v nápravných zařízeních,“ popisoval dění tehdejší ředitel věznice Jiří Mezník.
A nezůstalo jen u toho. Snídat odmítly dvě třetiny z 806 odsouzených. Během dne rebelové také z oken vyhazovali nádobí, pálili přikrývky a rozbíjeli židle nebo košťata. Do kuřimské věznice museli přijet i členové zásahové jednotky.
Vězně tehdy rozzlobilo, že je dosud nenavštívili poslanci a členové Českého helsinského výboru, kterým by tlumočili své požadavky. Chtěli také vyjádřit nesouhlas se zákonem o výkonu trestu.
Za dvacet let se situace ve věznicích výrazně změnila. Trestaní si vymohli zlepšení podmínek a také sama vězeňská správa přichází s novinkami, které mají vězně připravit na život „venku“. Zajišťuje jim třeba studium nebo zaměstnání.
Konkrétně v Kuřimi už například několik let oddělují mladistvé vězně od skupin těch odsouzených, kteří trestný čin spáchali několikrát. „Snižujeme tak negativní vliv vězeňského prostředí a zvyšujeme motivaci ke změně životního stylu,“ vysvětlila už dříve ředitelka kuřimské věznice Gabriela Slováková. Mladí odsouzení se také ve výchovném programu rekvalifikují v oborových kurzech malíř a zedník.
