Redakce MF DNES a iDNES.cz pořádá každý rok ve spolupráci s Kontem Bariéry vánoční sbírku. Letos čtenářům společně představují příběh jednačtyřicetileté Andrey Brzobohaté z Brna.
Vánoční sbírkaKonto BARIÉRY * Platební brána pro bezhotovostní platby je zde * Transparentní účet Konta BARIÉRY sledujte zde * Jak můžete pomoci handicapovaným, najdete na webu Konta BARIÉRY |
Výtěžek sbírky půjde na bezbariérové řešení kuchyně v jejím novém bytě, dosud se svým synem bydlí jen u kamaráda. Andrea se doma pohybuje na vozíku, protože na protézách dlouho stát nevydrží. Ze sbírky by použila 150 tisíc korun na speciální úpravy v kuchyni.
Až do předloňského října neměla Andrea tušení, že nějaké onemocnění jménem meningokok vůbec existuje. "S přáteli a mým tehdy jedenapůlročním synem Adamem jsem odjela na víkend do Krkonoš. Cítila jsem, že na mě něco leze, bolelo mě v krku a chtělo se mi zvracet," vzpomíná Brzobohatá na první příznaky nemoci, která nejčastěji postihuje děti v předškolním věku a teenagery.
Druhý den už měla horečku a místo túry zůstala v posteli. "Bylo mi hůř a hůř. Protože jsem nevěděla, že nějaký meningokok existuje, nedokázala jsem identifikovat skvrny, které se mi objevovaly po těle," popisuje. Když se její kamarádi na chatu vrátili, už chvílemi upadala do bezvědomí.
Lékaři jí dávali jen čtyři procenta
Přivolaná sanitka ji nejprve odvezla do nemocnice ve Vrchlabí. "Tam si se mnou nevěděli rady a následoval převoz do Hradce Králové, kde poznali, že je to meningokok typu C," říká žena.
Lékaři jí dávali jen čtyřprocentní šanci na přežití. Do nemocnice se totiž dostala až po dlouhých hodinách, přitom právě včasné nasazení antibiotik je u tohoto onemocnění nejdůležitější. "Měla jsem celkovou sepsi organismu, začaly mi odumírat všechny orgány v těle. Protože by to tělo nezvládlo, lékaři mi museli amputovat části nohou. Nejprve kotníky, pak pod koleny a nakonec nad nimi," popisuje.
Přesto se nakonec nejčernější prognózy lékařů nevyplnily. Po pěti týdnech v umělém spánku se Andrea Brzobohatá probrala. "Vůbec jsem nevěděla, co se děje, jen jsem bezmocně ležela. Ani jsem nevěděla, že mi amputovali nohy. Řekla mi to sestřička," vrací se žena k otřesnému zážitku, který jí připomínají i jizvy po celém těle.
V nemocnici v brněnských Bohunicích strávila půl roku. Poté následovala rehabilitace v Chuchelné na severu Moravy a na pražské klinice Malvazinky. Tam se naučila chodit na speciálních bionických protézách. Díky nim dnes není úplně odkázaná na invalidní vozík.
"Od začátku jsem věřila, že se naučím chodit. Není to sice pohodlné a byly i okamžiky, kdy jsem měla od protéz kůži úplně odřenou, ale nic jiného mi stejně nezbývá," říká dnes už s úsměvem Andrea Brzobohatá.
"Syn vůbec nevěděl, kdo jsem"
Největší radost však jednačtyřicetiletá Brňanka nemá z umělých nohou, ale z toho, že může být se svým tříletým synem Adamem. "Bylo to vysněné dítě. Myslím, že on je ten hlavní důvod, proč jsem tady zůstala," tvrdí žena, která se stará také o dvacetiletou dceru.
V době, kdy skončila v nemocnici, byla s chlapcem na mateřské dovolené. Postarat se pak o něj musel její bývalý přítel, hochův otec.
"Adama jsem viděla asi jednou za dva měsíce. Do nemocnice nejprve nemohl, sám za mnou navíc nechtěl chodit, protože mě neznal. Vůbec nevěděl, kdo to je maminka. Až teď si spolu konečně začínáme vytvářet nějaký vztah," vysvětluje šťastně Brzobohatá. Ona i její syn se už nyní těší na první společné Vánoce.
O budoucnosti má Andrea Brzobohatá jasno. Po Novém roce se s dcerou a synem, kterého si s bývalým partnerem střídají, nastěhuje do nového bytu. Doma však žena, která dlouhá léta pracovala ve sportovní agentuře Forsage, zůstat neplánuje.
"Jsem aktivní člověk. Chtěla bych se co nejvíc zařadit do normálního života a vrátit se do práce," říká. S kamarádem založila také občanské sdružení, jehož prostřednictvím chce pomáhat lidem po amputaci dolních končetin.
"U nás se o ně totiž nikdo moc nestará," dodává s tím, že první akci sdružení s názvem No Foot No Stress pořádá už v sobotu v Příbrami, kde si na tamním polygonu budou moci lidé s podobným handicapem jako ona vyzkoušet jízdu smykem.
I přes to všechno, co za poslední dva roky prožila, si Andrea Brzobohatá na nic nestěžuje. "Nohy už mi nikdo nevrátí. Ale na tu hrůzu, kdy jsem si myslela, že už nikdy nevstanu z postele, je to teď celkem fajn," říká.
