Všichni však měli z nezávislých sdělovacích prostředků stále v živé paměti, co už se od začátku roku odehrálo. Už v lednu 1989 vodní děla rozháněla demonstrace, stejně podrážděná byla komunistická reakce na petici Několik vět a došlo také k zastrašování.
Už večer však začaly do města pronikat zprávy o policejním masakru studentské demonstrace na Národní třídě v Praze. Věci se pomalu daly do pohybu.
O víkendu, kdy mezi lidi pronikala šeptanda o policajty umláceném studentovi Martinu Šmídovi, už se začaly horečně scházet a pracovat skupiny opozičníků a studentů.
"Měl jsem být mezi těmi šesti, kteří v Brně zahájí převrat, což se domlouvalo v neděli 19. listopadu v bytě Tamary Váňové v Bayerově ulici," vzpomíná evangelický farář a chartista Jan Šimsa.
Na stejném místě byl i jiný z významných odpůrců a kritiků režimu Jaroslav Šabata. "Stál s rukou napřaženou jako ten Lenin a já jsem mu říkal, jestli by se tomu neměl dát nějaký širší formát. Ne, ne, studenti musí mít pocit, že si to dělají sami, odpověděl," vzpomíná Šimsa.
Filozofická kypěla nejdříve
Z ospalého Brna se o víkendu 18. a 19. listopadu 1989 začalo stávat město, které už v pondělí vzkypělo první mohutnou demonstrací. Hned po osudovém pátku se začali scházet nejen disidenti a odpůrci režimu, ale také mladí lidé.
Na filozofické fakultě v Brně hned v pondělí ráno vyrostl první studentský stávkový výbor, který koordinoval později i ty ostatní. "Vytvořili jsme přes víkend prozatímní stávkový výbor a hned v pondělí začali pracovat," vzpomíná jeden z jeho tehdejších členů Jiří Voráč.
A situace začala nabírat na obrátkách v pondělní ráno. Hned v 7.45 se na dvoře filozofické fakulty spontánně shromáždilo asi dvě stě studentů. A právě prozatímní stávkový výbor je seznámil s prohlášením odsuzujícím brutalitu, s níž byla potlačena pokojná studentská demonstrace v Praze. Byla vyhlášena týdenní protestní stávka.
Revoltující studenti zároveň ohlásili hned na 13. hodinu další shromáždění. "Sešlo se odhadem tisíc studentů a pedagogů nejméně ze dvanácti vysokých škol," uvedl v první zprávě stávkový výbor, který dění organizoval a referoval o něm.
"Přečetl jsem dvanáct bodů, v nichž jsme se kupříkladu dovolávali komise k vyšetření masakru na Národní třídě," vzpomíná další z aktérů stávkového výboru Roman Švanda. Se svým kolegou Igorem Ficem hned v 15.30 odpoledne navštívili děkana a celý text mu předali.
Na škole došlo postupně k ochromení výuky. Vyučovací hodiny se proměnily v diskusní kluby. A proud odpůrců a nespokojenců sílil.
Stávkující divadla
Už odpoledne vystoupil na půdě odbojné fakulty herec František Derfler, který referoval o situaci v brněnských divadlech. "Všechna stávkují," pronesl výmluvně.
Studenti z jednotlivých fakult někdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, která dnes opět nese Masarykovo jméno, se navzájem informovali o situaci na svých školách.
"V počátcích šlo o to, přesvědčit šedou zónu, tedy mlčící většinu lidí ve společnosti, aby do toho šli také," vzpomíná Švanda.
A v Brně se tak hned od pondělka dařilo prolomit nedůvěru okolí. Už odpoledne vedle filozofické fakulty vstoupila do stávky také Janáčkova akademie múzických umění a fakulta architektury. Na obou se zastavila výuka a chystaly se protesty.
Atmosféra však byla velmi vzrušená, spontánní a plná odhodlání už i za stěnami školy, jak vzpomíná první zpráva stávkového výboru.
Prohlášení studentů a pedagogů vyzývalo k účasti na velké protistátní manifestaci v 17 hodin na náměstí Svobody, kde se sešlo neskutečných dvacet tisíc lidí.
"První Svoboďák byl skutečně neopakovatelný. Krásný a euforický," vzpomíná na pondělní listopadový podvečer disidentka Jana Soukupová.
Ve večerních hodinách určili zástupci vysokoškolských výborů za koordinační centrum stávky právě filozofickou fakultu. Skončil první podzimně revoluční, ale skutečně horký den.
