Už za několik okamžiků budou Hana a Radek užívat společné příjmení Kašparovští. Svůj svatební den si přitom původně představovali úplně jinak. V prostředí brněnské Jurkovičovy vily však svůj sňatek nakonec uzavřou před zraky téměř padesátky Ukrajinců. A okusí i jejich zvyky. Snoubenci se totiž dobrovolně přihlásili do projektu Made in Slavutych,
„Mám rád výzvy a chci poznat i jiné tradice. Zajímá mě celý tento projekt a jsem zvědavý, jak to bude vypadat. Proto jsme do toho šli,“ hlásí ještě před obřadem ženich. Se svou nastávající ženou jsou jedním z osmi párů, které se na svatební inzerát Šedé přihlásily. „Vzali bychom se třeba až za rok, ale takhle jsme to skloubili i s těmi tradicemi,“ doplňuje Radek.
O některých vědí dopředu, jiné je překvapí až při obřadu. A že mají na svatbě tolik neznámých hostů? „Bereme je jako kamarády,“ shodují se budoucí manželé. Ukrajinské zvyky ctí i svým oblečením. Oděni jsou do bílých vyšívaných šatů, které dostali darem právě od města Slavutyč, jež vzniklo na severu Ukrajiny po havárii jaderné elektrárny Černobyl.
Vzájemné přátelství mezi národy
Mnoho z tamních obyvatel nikdy nevycestovalo za hranice, teď se jich 44 prochází po zahradě Jurkovičovy vily. Také oni se pyšní vyšívanými košilemi plnými barev, ženám zdobí vlasy květinové věnce. Šedá je v rámci svého projektu pozvala do Česka a jako jeden ze způsobů sblížení přišla s nápadem české svatby v ukrajinském stylu, jež má být symbolikou nové společné cesty a vzájemného přátelství mezi oběma národy.
Zatímco ženich s nevěstou stojí na „rušnyku“, obřad je překládán do ukrajinštiny. Traduje se, že kdo na něj stoupne první, bude hlavou rodiny. „Vyhrála paní Hana,“ usmívá se překladatelka Irina Zabijaka. „Ručník pak musí schovat, je to symbol jejich rodiny,“ dodává. Další vyšívanou látkou pak mají snoubenci vzájemně svázané ruce. Jsou na něm zvěčněné tři symboly – dub znamená mužství, květina kalina symbolizuje ženskost a dvě labutě představují lásku.
„Eště ona není tvá, eště ona není tvá,“ pěje na konci svého projevu náměstek brněnského primátora Matěj Hollan (Žít Brno), který pár oddává. A jedním ze svědků je právě Kateřina Šedá.
Po obřadu bohoslužba
Po chvíli z úst Hany a Radka zazní „da“, tedy ano, a novomanželé od náměstka starosty města Slavutyč dostávají tradiční ukrajinský chléb korovaj. Po obřadu se ženich s nevěstou i přítomnými svatebčany přesouvají do kostela sv. Josefa, kde se koná bohoslužba za přátelské vztahy mezi Čechy a Ukrajinci.
Večerní svatební hostina se pak řídí dalšími lidovými tradicemi, jí se například pouze ukrajinské jídlo, z nevěsty se stává „dospělá“ hospodyně a hrají se různé hry. Novomanžele čeká i velmi zajímavá svatební cesta – vydají se po trase Jihlava–Praha–Slavutyč a svůj výlet zakončí v Černobylu. „Vždycky jsem se tam chtěl podívat, doopravdy je to můj sen,“ usmívá se ženich.
A ukrajinští hosté zase oceňují přátelskou atmosféru, příležitost navštívit Česko i rodinné zakončení celého projektu. „Máme velkou radost, že tady můžeme být. Můj dědeček se v Česku dokonce narodil. Nejsem tu tedy poprvé, ale prvně s takovým posláním,“ vypráví postarší Valentin. Přesto prý stále cítí hranice mezi Čechy a Ukrajinci, nicméně Brno vnímá velmi otevřeně. „Celý den pláče radostí,“ směje se jeho žena.
Umělkyni Šedou do Slavutyče pozvali před třemi lety, aby pomohla zvýšit návštěvnost tamního Festivalu dokumentárních filmů 86. „Tehdy jsem toho příliš o současné Ukrajině nevěděla, na tamní obyvatele jsem se dívala podobně jako řada lidí z České republiky,“ popisuje Šedá.
Dva roky se místními zabývala a nakonec přišla s projektem, jehož první část měla přimět obyvatele Slavutyče vymyslet společnou aktivitu, kterou se zapíší do Guinessovy knihy rekordů. „Z návrhů mě zaujala výměna měst, ale strhla se diskuse, že by nikdo nedostal vízum. Na podnět ukrajinské strany jsme se rozhodli pro rekord v podání co největší skupinové žádosti o vízum do České republiky.“
Podání 1 350 žádostí se uskutečnilo v červnu, teď všichni napjatě čekají na výsledek. „Když se rozšířila zpráva, že sem povezu padesátku Ukrajinců, tak mě začaly kontaktovat nejrůznější firmy, že by potřebovaly řidiče, uklízečky a paní na hlídání. Jestli bych prý nemohla někoho dodat,“ popisuje Šedá počáteční rozčarování s tím, že si přála, aby zde hosté měli pocit, že je Ukrajina součástí jedné rodiny.
