Hektické, intenzivní a zmatené. Tak popisuje rok staré brněnské začátky humanitární pomoci pro válkou zasaženou zemi Jan Cimr, dvaatřicetiletý koordinátor a spoluzakladatel spolku Brno pro Ukrajinu.
„Teď už je to něco jiného. Z Ukrajiny tolik lidí neodchází a ti, kteří zůstali v Brně, zde pobývají téměř rok. Staví se na vlastní nohy, zároveň je jejich komunita funkční a ve spoustě věcí soběstačná. Pořád však zůstává mnoho vnitřních uprchlíků na Ukrajině, kteří materiální pomoc potřebují. A i v Brně jsou tací, kteří ještě zázemí nemají nebo se jim těžko shání,“ informuje dvaatřicetiletý Cimr.
I proto se spolek v půlce ledna rozhodl znovu spustit materiální sbírku. Zatímco loni na jaře ji shromažďoval na několika místech v Brně zároveň, nyní ji organizuje v Tržnici na Zelném trhu, kam mohou lidé nosit potřebné věci každou středu od 14 do 20 hodin. „Tržnici dlouhodobě vděčíme za to, že můžeme v jejích prostorech sbírku bezplatně provozovat a skladovat,“ podotýká jednačtyřicetiletá organizátorka Klára Ležatková.
Co je teď nejvíc potřeba?
Ležatková: Pánské oblečení, zejména teplé. Tuto neděli jsme dokládali auto, co jelo do oblasti Kyjeva, kam bylo třeba dovézt vojákům kalhoty. Z hlavního města totiž míří pomoc až do Bachmutu, kde je polní nemocnice, která se musí stěhovat s tím, jak se pohybuje fronta. Neustále jsou potřeba ponožky, těch není nikdy dost. Nově sháníme i prací a čisticí prostředky, které poputují hlavně do míst na Ukrajině, kde žijí velké komunity. Také jsme nedávno do sbírky zařadili krmení pro psy a kočky. Pomoc lidem je samozřejmě na prvním místě, ale nezapomínáme ani na domácí mazlíčky.
Cimr: Dobrý tip je myslet na věci, které většinu lidí nenapadnou. Děti potřebují pleny, ale stejně tak je potřebují i senioři. Jsou to drobné oblasti, kde se věcí nedostává proto, že nejsou tím prvním, co člověka napadne, a nekorespondují třeba s mediálním obrazem. Některým Ukrajincům mohou zase chybět berle, které se někomu válí doma.
Z jakého důvodu jste loni sbírku ukončovali?
Cimr: Opadala velká vlna příchozích z Ukrajiny a zároveň i vůle do sbírek něco nosit či se na nich dobrovolnicky podílet. Také vyprchala možnost využívat prostory, kde jsme sběrná místa měli. Nejsme stálá organizace s přesnou strukturou a náplní, ale poměrně volná skupina lidí, a i naše činnost se proměňuje. Období mezi sbírkami jsme věnovali projektům ve spolupráci s brněnským magistrátem a Jihomoravským krajem. Snažili jsme se zjišťovat, co může ukrajinské komunitě pomoct, kdo naopak jakou pomoc nabízí a jak tyto informace navzájem propojit tak, aby se pomoc podařilo zorganizovat.
A proč jste sbírku obnovili?
Ležatková: Navázali jsme spolupráci s organizací Cesta naděje života, což je skupina nadšenců z Kravař od Opavy, kteří dodávkami vozí materiální pomoc na Ukrajinu. Ne do skladů, ale podle potřeb jednotlivým institucím, například do sirotčinců v okolí Mukačeva, komunitním centrům pro přesídlence, školám, nemocnicím či obyvatelům v nově osvobozených oblastech. Mapují situaci a vědí, co je zrovna potřeba dovézt. Před Vánocemi jsme s nimi vyhlásili sbírku, když jsme získali 300 dopisů od ukrajinských dětí ze sirotčinců. Říkali jsme si, že bychom jim připravili Mikuláše, který na Ukrajině nosí dárky. Brněnské školy, rodiny a firmy nakonec nachystaly přes sto dárkových krabic a tašek. Štědrost byla neuvěřitelná, a když jsme dárky předávali, byli dojatí. To nás přesvědčilo o tom, že ačkoliv panuje ve společnosti únava, je v Brně stále vůle, ochota i možnost pomáhat.
Srdce bolí, ale naučili jsme se prožít každý den, líčí uprchlice z Ukrajiny |
Prvních pár týdnů a měsíců po začátku války se zvedla obrovská vlna solidarity. Vydržela dostatečně velká pomoc až doteď, nebo zvítězila právě únava?
Ležatková: Pomoc nikdy nebude dostatečná. Je však důležité, že tu nějaká je. Každý týden se posbírá asi patnáct velkých plných krabic materiální pomoci. To považujeme za velký úspěch a zároveň důkaz, že sbírka má smysl. I když se nyní pomoci nasbírá mnohem méně než loni na jaře, je důležité, aby v Brně nějaké veřejné sběrné místo bylo. Pokud chtěl na podzim Brňák nějakou pomoc pro lidi na Ukrajině donést, neměl kam, snad s výjimkou Českého červeného kříže, který má sbírku zaměřenou na zdravotnické potřeby. Přišlo mi to jako hanba, pomoc je totiž stále nutná. Sice jsme z války už unavení, ale to lidé na Ukrajině také. Ti jí navíc musí neustále čelit.
Co je potřebaNěkterá místa na Ukrajině jsou v zimě bez elektřiny, proto jsou důležité zdroje tepla a světla. Tedy svíčky, baterie nebo teplé oblečení všeho druhu včetně ponožek, které se hodí neustále. Vždy budou potřeba také léky proti nachlazení nebo bolesti, zdravotnické potřeby, trvanlivé jídlo a hygienické potřeby. Do výroby speciálních svíček pro ukrajinské civilisty i vojáky se například pustili brněnští skauti. Hoří pět až sedm hodin, dokážou prý zahřát celou místnost a dá se na nich ohřát jídlo. Poslouží v zákopech i v domácnostech při výpadku proudu. |
Je opadnutí zájmu dárců po čase přirozené?
Cimr: Lze ho očekávat. Všudypřítomná a nová událost, která nás celospolečensky zasáhne, osloví mnohem více lidí a vyvolá okamžitou potřebu solidarity. Děje se to vždy, například při přírodních katastrofách. Prvotní reakce, ať už se týká materiálních či finančních sbírek, bývá velká. Jak opadne mediální zájem, snižuje se i množství lidí a materiálu. Štěstí v této situaci spočívá v tom, že opadnutí zájmu o sbírky se dobře sešlo s tím, že už nepřicházejí noví uprchlíci z Ukrajiny nebo jich je minimum. Ukrajinci se po čase v situaci zorientují a především začnou fungovat i státní instituce. Těm trvá déle, než zareagují. Pomoc nemůže donekonečna stát na dobrovolnících, iniciativách nebo menších neziskovkách.
Získali někteří lidé podle vás pocit, že se už Ukrajině pomohlo dostatečně nebo už třeba rok trvající konflikt vytěsnili?
Cimr: Takoví lidé určitě jsou. Navzdory únavě nebo možná otupění je zde však pořád také dost těch, kteří chápou, že se situace nezměnila. To, že se proměnilo naše vnímání války nebo na ni zapomínáme, neznamená, že skončí.
Ležatková: Únava je pochopitelná. Sama znám spoustu dobrých lidí, kteří situaci vnímají velmi silně a potřebují si od ní odpočinout. Ale nesmíme to vzdát. Současně se zapojují i Ukrajinci. Dárce, který do sbírky něco přinese, předává pomoc člověku, který z válkou postižené země přišel.
Co bylo pro váš spolek největší výzvou? Šlo o prvotní uprchlickou vlnu Ukrajinců po začátku konfliktu?
Cimr: V jistém smyslu ano. Vyžadovala nejvíce času, energie a dobrovolníků. Člověka samozřejmě poháněl adrenalin a euforie, ale museli jsme zorganizovat a udržet čtyři či pět sbírkových míst a přes sto dobrovolníků, distribuci i logistiku. V jednu chvíli už nemohly sbírky vozit dodávky, ale přímo kamiony. Jinou optikou bylo a stále je největší výzvou najít udržitelný a funkční způsob, jak s pomocí vydržet a dělat ji tak, aby dávala smysl, tedy pomáhala, a zároveň aby se spolek nepletl do práce jiným organizacím. A samozřejmě aby člověk sám nevyhořel.
Na jaře hledal váš spolek společně s Ukrajinskou iniciativou jižní Moravy příběhy těch, kteří před válkou uprchli do Česka. Vybavujete si nějaký konkrétní, který vás zasáhl?
Ležatková: Jedním z nich byl příběh učitelky hudby Mariny. Bylo fantastické, že i poté, co z Ukrajiny uprchla, pokračovala na jaře ve výuce a dávala z židenické školy hodiny hudby online. Seděla u klavíru a měla před sebou mobil, přes který zpívala a hrála se svými studenty, kteří zůstali na Ukrajině nebo byli různě roztroušeni po celé Evropě.
Příběhy vám měly pomoct s tvorbou audiovizuálního obsahu, knihy či divadelní hry. Co z nich tedy nakonec vzniklo?
Cimr: Pětidílná série, která je k vidění v archivu České televize. Přišlo nám důležité dát lidem, kteří přicházejí, konkrétní jména a tváře. Chtěli jsme ukázat, že to není anonymní masa lidí, která se sem nahrnula, ale konkrétní lidé s osobními příběhy, rodinami a blízkými, kteří s nimi přišli nebo na Ukrajině naopak zůstali.
