Hlášení v šalině upozorňující na výstup do vozovky slyšel asi každý. Že by však vůz při příjezdu do zastávky nahlas oznámil číslo linky a směr jízdy? To zachytí jen ti, v jejichž blízkosti zrovna stojí nevidomý se speciální vysílačkou.
Jaké technologie usnadňují zrakově postiženým život i co ho komplikuje, to dobře ví Hana Bubeníčková, která po 25 letech opustila post šéfky brněnského TyfloCentra, jež cílí právě na tuto pomoc. „Třeba volně stojící stolky a židle jsou doslova past,“ vysvětluje držitelka Ceny města Brna za rok 2025 v oblasti mimořádného přínosu.
Vyzkoušela jste si někdy, jaké by to bylo nevidět?
Ano, a je to nezapomenutelné. Zkusila jsem třeba chůzi s bílou holí a klapkami na očích v rámci soutěže v prostorové orientaci a samostatném pohybu nevidomých, kterou jsme později začali organizovat i v Brně. Připraví se trasa a účastníci dopředu nevědí, kudy povede. Bylo neuvěřitelné jít jen podle instrukcí z diktafonu. Byla jsem úplně zpocená. (smích) Obdivuji všechny nevidomé, kteří jsou schopni takhle chodit. Když jsem to šla podruhé, kus trasy jsem viděla předem a stejně mi to bylo k ničemu. Najednou je ten svět úplně jiný, existuje jenom na dosah bílé hole.
Na brněnské křižovatce jde nevidomým o život, musejí bloudit mezi auty |
Co vám ta zkušenost dala?
To, že člověk si najednou začne připadat hrozně malý a zjišťuje, jak strašně pomalu ubíhá čas, protože chybí podněty. Když vidící člověk čeká na koncert, rozhlíží se a různé vjemy zaměstnávají jeho mysl. Ty ale ve tmě chybí. Až pojedete šalinou delší trasu, kterou znáte, zkuste si zavřít oči a odhadovat, kde se zrovna nacházíte. Uvidíte, že budete oproti skutečnosti předbíhat.
Jak dlouhodobý kontakt s nevidomými ovlivnil váš život?
Když jdu po ulici, víc si všímám věcí, o kterých vím, že by se jich mohly týkat a třeba by je po cestě mohly nějak zranit. Pokud vidím, že se například někde objevila překážka, hned se spojím s naším odborníkem přes bariéry, aby se přijel podívat. V době, kdy jsem ještě s klienty pracovala přímo, jsem si také uvědomila, že jim musím věnovat mnohem víc času než vidícímu člověku. Do plánování jsem se naučila zahrnout, že bude více vysvětlování, otázek, popisování. Možná i proto mi dnes někteří lidé říkají, že mám tendenci více popisovat.
Jaký je hlavní cíl TyfloCentra?
Aby se nevidomý co nejvíce osamostatnil. Když žije v rodině, kde všichni vidí, po oslepnutí ho chápou – chtějí mu pomáhat, vše zařídit, zajistit. Ale to rychle vyprchá. Člen rodiny přijde utahaný z práce a ještě musí obsloužit nevidomého. Být na tomto dlouhodobě závislý je špatně. Zároveň je důležité, aby člověk se zrakovým postižením zůstával v kontaktu se společností, podporujeme tak jeho uplatnění a pocit sounáležitosti s ostatními.
Jací lidé k vám tedy chodí?
Za ty tři dekády se to hodně proměnilo. Ze začátku to byli lidé všeho věku. Měli jsme třeba mnoho nevidomých, kteří v době, kdy to medicína ještě nezvládala, oslepli v inkubátorech. Postupem času jich naštěstí ubývá. Naopak přibývají senioři. Některé nemoci se zároveň začínají objevovat mnohem dřív. Například makulární degenerace sítnice, tedy rozmazané či pokřivené vidění, se začíná u lidí objevovat už klidně po čtyřicítce. Poměrně častý problém jsou nově i nádory mozku zasahující zrakové centrum.
Největší zájem je o kurzy vaření
Vybavíte si příběh klienta, který se vám vryl do paměti?
Typicky senioři, co přijdou o zrak. Často jde o lidi, kteří dříve měli významné postavení. Když oslepnou, scénář, že se mají znovu učit něco nového, je pro ně nepředstavitelný. Něco v životě dokázali a teď se mají zase stát „žáky“? Pamatuji si jednoho sympatického pána, kterého k nám vyloženě dotáhl jeho syn. Vysvětlila jsem mu, že nejde o nic ponižujícího, ale naopak o příležitost – jeho životní situace se změnila a on má možnost naučit se něco nového, přestože už toho dokázal mnoho. A jak to dopadlo? Naučil se s počítačem, chodí na konzultace a všechno vstřebává velmi rychle. Tohle jsou ty případy, u nichž vidím, že naše snaha má smysl.
O kterou službu mají vaši klienti největší zájem?
O nácvikové dovednosti, obzvlášť kurzy vaření. Nevidomí chtějí být soběstační, takže schopnost přichystat si dobré jídlo je pro ně velmi důležitá. Kurz zahrnuje vše – od plánování nákupu přes proces vaření až po stolování a úklid. Na to navazuje kurz orientace na trhu. Nevidomí mají omezené možnosti zjistit, jak široký sortiment je v obchodech k dispozici – kolik existuje druhů sýrů, jogurtů či kolik je různých výrobců. V tomto kurzu tak kolegyně učí klienty, jak se v nabídce zorientovat, a zároveň jim pak pomáhají při samotném nákupu.
Nevidomá žena pomáhá stejně postiženým, zapojila brněnské kavárny |
Dlouhou tradici u vás mají i kompenzační pomůcky v podobě osobních počítačů. V čem jsou speciální?
Na první pohled v ničem. Rozhodující je především softwarová výbava – počítač na nevidomého mluví. Musí v něm být program zvaný odečítač obrazovky; ten dnes má i většina chytrých telefonů. Odečítač sleduje pohyb kurzoru nebo aktuálně označený prvek na obrazovce a převádí jej do hlasového výstupu. Je také potřeba říci, že nevidomí lidé vůbec nepoužívají myš, nebo jen minimálně. Většinou pracují výhradně s klávesnicí. Po obrazovce se tak pohybují pomocí klávesových zkratek. K počítači může být také připojen takzvaný braillský řádek. Text, na který odečítač ukazuje, se tak zobrazuje v Braillově písmu.
Přerostlé keře u chodníku jako nástraha
Jaký význam mají pro nevidomé technologie obecně?
Určitě velký. Přestože základem pohybu po městě zůstává bílá hůl a vodicí pes, existují dnes i technologie určené k navigaci. Kdybychom šli například před naše sídlo, tak nám vysílačka – samostatná nebo zabudovaná v holi – oznámí, o jakou budovu se jedná. Ale ta tedy musí být osazena elektronickým majáčkem, což splňují zejména veřejné budovy, úřady nebo knihovny.
V Praze jsou takhle osazeny třeba vstupy do metra s tím, že jsou ozvučené i eskalátory, takže nevidomý pozná, které jedou nahoru a které dolů. Ve větších městech jsou ozvučeny i vozy městské hromadné dopravy, což platí také pro Jihomoravský kraj. Nevidomý tak pomocí vysílačky zjistí číslo tramvaje a směr jízdy. Nedávno jsme u šalin řešili vystupování do vozovky, protože něco jiného je výstup na nástupiště nebo přímo do silnice. Od letoška jsou proto vozy hromadné dopravy v Brně ozvučeny tak, že při příjezdu do zastávky automaticky hlásí, když se vystupuje do vozovky.
Co v Brně představuje pro nevidomé největší nebezpečí?
Problém jsou především nečekané výkopy, lešení a další bariéry, které se objeví bez předchozího varování. Pokud však informace o těchto překážkách projde přes magistrát, přijde nám z úřadu zpráva a my můžeme nevidomé včas upozornit. Mnoho překážek, které vzniknou náhle nebo mimo tento systém, se k nám však vůbec nedostane. V takové situaci je velkou pomocí vodicí pes, který dokáže takovou bariéru bezpečně obejít a navést svého majitele správným směrem. Ne každý ale touží po pejskovi, zrakově postižený člověk k němu musí mít nějaký vztah a vhodné podmínky, protože zvíře není pomůcka, kterou můžeme odložit do skříně.
Brněnské nádraží je past, říkají postižení. Pás pro nevidomé vede do zdi |
A co dlouhodobé nástrahy?
Zdánlivou banalitou jsou třeba na jaře přerostlé stromy a keře zasahující do chodníku. Nevidomý jde podél jeho hrany, drží se vodicí linie a poté, co tam celý rok nic nerostlo, mu do cesty najednou začne zasahovat vegetace, která ho může zranit. Další problém jsou reklamní stojany. Často jsou umístěny těsně u budov, které pro nevidomé představují přirozenou vodicí linii. Nepříjemnosti působí i zahrádky restaurací. Každý, kdo ji má, by měl vědět, jak ji správně ohraničit. Volně stojící stolky a židle jsou pro nevidomého doslova past.
Jakou nejčastější chybu lidé při pomoci zrakově postiženým dělají a jak pomáhat správně?
Často se stává, že takového člověka bez varování chytí a tlačí ho někam, kam on sám nechce. Zlaté pravidlo zní: Nejprve nevidomého oslovte a zeptejte se, zda potřebuje pomoc. Pokud ji odmítne, v pořádku, nezlobte se – poradí si sám. Pokud ji přijme, je zase nejlepší se zeptat, jak mu lze nejlépe pomoci. Velký nešvar představuje i chování k vodicím psům. Lidé zvíře hladí, oslovují ho… ve chvíli, kdy je vodicí pes ve službě a musí dávat pozor na pokyny svého pána, je takové rozptylování nevhodné. Pokud chce někdo projevit sympatie, může oslovit nevidomého a psa mu pochválit, ale rozhodně by na něj neměl sahat ani mu dávat pamlsky.
