O Tomáši Liškovi jsem se dozvěděla lehce detektivní prací. Začaly mi nápadně krásnět kamarádky. "Víš, já teď chodím cvičit, ale je to takové jiné fitko, hodně se mnou trenér řeší jídelníček a tak," prozradily mi hned dvě z nich nezávisle na sobě.
Liška svou první posilovnu, ač se tomuto označení vyhýbá, seč může, založil před dvěma lety. Nyní už má tolik klientů, že jich o mnoho víc skoro ani nechce, nemohl by se jim totiž plně věnovat. Otevírá však po Brně - a rád by i v jiných městech - další místa na cvičení ve stejném duchu.
Tomáš LiškaNarodil se v Liberci roku 1978, dětství prožil v Ústí nad Labem. Do Brna přijel studovat a už tu zůstal. Vždy ho zajímala kombinace chemie a zdravotnictví, studoval proto organickou chemii a biochemii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Školu ve čtvrtém ročníku opustil a živil se nějakou dobu svým velkým koníčkem - jako grafický designér. Před dvěma lety si s kamarádem otevřeli vlastní posilovnu BFIT v Údolní ulici v Brně, nyní se soustředí na franšízu BFIT - další posilovna nedávno otevřela v Křenové, třetí se už brzy v Brně chystá. Je svobodný, bezdětný. |
Jak se ze studenta organické chemie a grafického designéra stane majitel posilovny?
Ve volném čase jsem, jako ostatně hodně mužů, cvičil. Pak jsem v posilovně po čase začal trošku radit kamarádům... a po nějaké době už jsem měl akreditaci a trénoval profesionálně. Nicméně to byl stále spíš koníček v době, kdy jsem se živil jako grafický designér. Jenže v roce 2009 přišla krize v oboru, zákazníci krachovali. Také jsem tehdy většinu dne i noci proseděl u počítače a už mě to samotného nebavilo. Chyběli mi lidé. Domluvil jsem se tehdy, to je dva roky nazpět, s kamarádem, že si uděláme posilovnu. Ale po svém.
Proč takový vzdor proti stávajícím pořádkům?
Bývala a je praxe - ne všude, ale někde ano - že fitcentra chtějí po trenérech, aby jim platili poplatek za to, že tam trénují. Takže cvičící platí vstup do fitka, trenér často taky, a ještě k tomu platí fitku poplatek, že tam může někoho trénovat. To se mi vážně nelíbilo, platit "výpalné", chtěl jsem to jinak. A přišlo mi jednodušší zařídit si vlastní posilovnu. A druhá věc je styl cvičení. Kamarádi mi často říkali: ale mě nebaví chodit do fitka, neumím si představit, že přijdu do toho velkého sálu a budu dělat lidem kašpara. Budou na mě koukat, že mám kila navíc, ostýchám se... Zjistil jsem, že je zájem o soukromí, o místo, kde jsou jen klienti, maximálně čtyřčlenná skupinka lidí, co se znají, a trenér, který se jim plně věnuje. Před dvěma lety jsme neznali nikoho, kdo by to tak dělal, ani v zahraničí. Bylo to na nás. Rád dělám věci užitečněji a jinak.
Vymysleli jste si vše na míru?
Víceméně ano. Už jsem věděl, co za vybavení je třeba. My v BFIT nepotřebujeme komplikované stroje, nejvíc cvičíme s vlastní vahou těla, balančními pomůckami a činkami. První investice tak byla v řádu stovek tisíc korun. Zrekonstruovali jsme starý sklep, pořídili jen nezbytné vybavení. Měli jsme na začátku nějaké klienty, řekněme patnáct. Ti by nás neuživili, ale riskli jsme to a doufali, že jich přibude. To se povedlo, teď na Údolní trénuju zhruba padesátku lidí, což je ideál, abych se jim stihl věnovat a zároveň se uživil.
Jen o cvičení to však u vás není, měníte lidem kompletně životní styl, jídelníček, návyky...
Měl jsem od začátku velkou výhodu, že jsem měl dobrý znalostní základ díky svému předchozímu studiu. Věděl jsem, jak v lidském těle co funguje. Takže jsem měl k přístupu ke cvičení, u kterého je důležitá hlavně strava, blíž než jen běžní trenéři. Třicet procent práce je cvičení u nás, sedmdesát procent je to, co děláte mimo BFIT. Jídelníček, regenerace a psychická pohoda. Doporučuju krom tréninků u nás ještě další aktivity jako třeba chůzi, plavání, běh... Někdy to jde stěží, já to s klienty probírám pořád. Je i na mně je dostatečně motivovat, aby zvládli třeba zbytečně nemlsat. Je to částečně psychologická práce, ale to mě na tom baví.
Hodně se zaměřujete právě na stravu klientů. To jim sestavujete rozpis tuků a sacharidů?
To právě nechci. Každý dostane takový barevný sešitek, kde má na výběr spoustu typů potravin a rozpis, jak se jednoduše stravovat. Nemusí tak řešit, že doma zrovna nemají avokádo. Náš jídelníček chceme brzy i vydat, konzultuji to s odborníky a vše se chystá. Nechci prozradit úplně všechno, ale rádi bychom měli produkt, který může být jednou k dostání i v obchodech.
S tím vaším kompletním servisem taky souvisí ceny, ty u vás opravdu nejsou nejnižší...
My ceny hodně řešili. Nechceme, aby lidé platili hodně, i když na první pohled se vám ta částka tak může jevit. U nás se platí 249 korun za osobu za trénink, když jste čtyřčlenná skupina. V době oběda je to nově 199, snažíme se vyjít vstříc třeba studentům či maminkám na mateřské. Začátečníkům doporučuju návštěvu dvakrát týdně, nejlevněji to tedy na měsíc vyjde na necelých šestnáct stovek. Působí to možná jako hodně peněz, ale počítejte se mnou.
Když jdete do běžného fitka, platíte za vstup, řekněme tisícovku měsíčně, někde ale musíte platit i vstupné trenérovi, co přišel s vámi. Pak platíte ještě trenérovi jeho hodinovou taxu, často požaduje peníze i za vytvoření tréninkového plánu. A za stravovací režim. Pak si kupujete ve fitku pití... Bobtná to i tady, jen možná nenápadněji. U nás všechny tyto služby máte v základní ceně. A trenér se fakt bude po dobu cvičení věnovat jen vám, nebude jen podávat činky či fungovat spíš jako recepční. Nemyslím, že jsme drazí.
A bez trenéra to nejde?
No, když cvičíte roky stejně, nebudete mít valné výsledky. Tělo si zvykne, má tendenci stagnovat, je třeba ho občas překvapit něčím novým. Nemluvě o tom, že aspoň do začátku je v posilovnách hrozně důležité, aby vás nějaký schopný trenér naučil cvičit správně a neublížit si. A pak by se po nějaké době na vás měl odborník podívat znovu a domluvit další postup, když už budete pokročilejší. Sám jsem si to před mnoha lety zažil, měl jsem problémy se zády a pak i s kolenem, protože jsem začínal cvičit na vlastní pěst a neměl jsem ještě potřebné znalosti a zkušenosti. Nejdřív musíte zpevnit torzo těla, až potom se můžete vrhnout na pokročilejší cviky a stroje. Trenér je dobrý i v tom, že vás bude motivovat.
A jak se díváte na ženská fitka, kterých teď všude dost přibývá?
Mně osobně ten princip ženských posiloven moc nesedí, nechci se vyjadřovat negativně, ale mám klientky, které některými prošly a nebyly spokojené. Všechna nemusí být samozřejmě špatná, ale ta, kde bývají neměnné kruhové tréninky, mi vadí principem. Cvičíte pořád to samé, není kam pokročit.
Máte klienta, na kterého jste osobně pyšný?
Moc. Třeba sem chodí sedmdesátiletý pán. Měl velké problémy s kolenem, už se bál, že na něj pořádně nedošlápne. Přes rok jsme na tom pracovali a ve finále má koleno téměř v pořádku. Jsem pyšný, když lidem tak obecně zkvalitníme život. Nebo mám klientku, která byla velmi obézní, zhubla desítky kilogramů a teď vidím, jak žije jinak, jak je vitálnější, veselejší.
A existuje klient, kterého byste netrénoval?
Kdyby měl velké zdravotní potíže. Ale proto máme vstupní prohlídky a případné konzultace s lékaři.
Zeptám se záludněji. Co kdyby byl klient zdravý, ale tušil byste, že má přístup - "vylezu na stroj a ono se to za mě nějak samo udělá"?
To je chyba trenéra, že není klient dostatečně motivovaný. Takže moje chyba. A i kdyby klient neslevil na nárocích, nezměnil životní styl, nezhubl, minimálně mu můžu zlepšit držení těla a pomoci postavu dál nezhoršovat.
Máte profesionální deformaci, že jdete po ulici a pozorujete, jak se někdo hrbí?
(smích) Přesně tak, mám. Občas je ta profesionální deformace trochu blbá, třeba když jsem mezi kamarády, nedá mi to a mám nutkání je opravovat. A nejvíc odhalíte na koupališti, já si to i trochu trénuju, že odhaduji, co kdo má za problémy. Častá chyba je přehnané prohnutí v bedrech. A vidím velký problém u současných dospívajících, je to generace tabletů a chytrých telefonů a to hrbení a svěšená ramena způsobené věčným nakloněním k displeji narůstá.
Je to pro lidské tělo hrozně nepřirozené. Je to trochu paradox: tohle nám nevadí, a naopak občas lidé vnímají cvičení s činkami jako něco nepřirozeného. Třeba u žen. A přitom je to obráceně. Ještě před pár lety i naše prababičky tahaly džbery s vodou, kosily trávu. Dělaly těžkou práci odmala. Nám to dnes chybí. Moje generace ještě aspoň v dětství chodila hrát fotbal ven a trest bylo zůstat doma, dneska je trest zákaz počítače.
Překvapilo vás něco v podnikání?
Pohromy. Jsme na Údolní v suterénním prostoru a čtyřikrát jsme byli vytopení, pokaždé jiným způsobem. Jednou bahnem po silné bouřce, podruhé vlivem chyby na vedlejší stavbě. Pak praskly rozvody stupaček... Pokaždé to byl jiný důvod. Pro nás byla katastrofa spíš než uklízení to, že jsme nemohli trénovat klienty.
Teď už je z BFIT po dvou letech franšíza, že?
Ano, kromě místa, kde trénuji já, tedy na Údolní, máme ještě pobočku na Křenové, kde máme velice šikovného trenéra. A teď chystáme třetí místo v Brně. Stále to vnímám, že firmu pořádně rozjíždíme. Rádi bychom BFIT rozšířili i do ostatních měst v zemi. A měli třeba pobočky s více trenéry.
Na kolik vyjde vybavení tělocvičny BFIT?
Základ je okolo čtyř set tisíc, to zahrnuje kompletní vybavení cvičebních prostor, vybavení šaten, propagační materiály, stravovací brožury... Tam nepočítám stavební úpravy, sprchy a podobně. To není moc, konkurence chce často milionové částky.
A co říkáte na netradiční věšáky na oblečení českých domácností, kdy má skoro každý doma nějaký rotoped nebo orbitrek, ale po pár měsících už ho nepoužívá.
Je dobré, že lidi něco vedlo k tomu, aby si je pořídili. Měli nějaké odhodlání, motivaci, ale potom něco selhalo. Je třeba se zamyslet, proč to nevydrželi. Přijde mi, že si to lidé často kupují jako odpustek, utratí peníze, aby něco udělalo práci za ně. Ale musí na sobě pracovat sami, nejde koupit si lepší tělo. I když si koupíte nejdražší stroj, permanentku do nejlepšího fitka na světě, pořád tam budete muset cvičit vy. Od toho tu jsem pak třeba já, abych vás dokázal motivovat.
