Seriál Studna si odbyl premiéru v úterý na brněnském festivalu Serial Killer. Zatímco obraz kymácení otce Brůny se sekerou v ruce z původní Studny přežívá převážně mezi pamětníky, nový seriál sleduje jinou linku tragického příběhu.
„Možná bude složitější přitáhnout mladší generace, které neznají původní Studnu, ale když se to podaří, věřím, že se chytnou. Vyprávíme silný univerzální příběh a velké téma,“ říká čtyřiapadesátiletá režisérka seriálu.
Čím se Studna ve vaší režii liší od té z roku 1978?
Myslím, že je to diametrálně odlišné audiovizuální dílo. Společné má s původní Studnou jen to, že vychází ze stejného případu. Zatímco Studna z přelomu 70. a 80. let si z něj vybrala jen finální tragédii a zasadila ji do fiktivních okolností, my vycházíme ze svědectví žijících pamětníků, členů širší rodiny, spisů a psychologických posudků. Snažíme se příběh vyprávět úplně od začátku, od 30. let minulého století. Věnujeme se postavám, abychom zjistili, jak a proč k tragédii nakonec došlo a jestli se jí dalo zabránit. Našli jsme v tom modelový případ, který se opakuje i v současnosti. A shodli jsme se s psychology, že existuje způsob, jak se tragédii vyhnout.
O jakých současných případech mluvíte?
O tom začneme mluvit, až se seriál bude vysílat.
Byla jsem zaskočená, když jsem Studnu po letech viděla. Jak je vůbec možné, že nám to kdysi připadalo tak strašně děsivé? Vždyť je to fakt srandovní.
