Své o tom vědí v jezdecké stáji Maneo, která se u Maršova na Brněnsku věnuje chovu těchto okouzlujících zvířat. Kromě radosti to však přináší i těžké chvíle, například když se musí chovatelky rozhodnout, které zvíře nabídnout k prodeji.
„Když vidíte, že klisna má mít dalšího potomka, a vidíte ten potenciál chovné matky, tak je vám líto prodat,“ popisuje chovatelka a majitelka Gabriela Ošťádalová.
Ke koním se dostala skrze manžela. Ten začínal původně s několika zvířaty a ona pak chov rozšířila na dnešních 50 kusů. Jsou jedni z mála, starokladrubské koně, původní české plemeno s tradicí dlouhou 450 let, nyní chová na celém světě už jen pár stájí.
 |
O povaze koní se lze přesvědčit například ve chvíli, kdy do výběhu vedou dvě drobné slečny čtyři z nich. Každá drží jednou rukou na vodítku klisnu a druhou vede hříbě. Koně se spořádaně nechávají vést, aby se mohli proběhnout. Svižným klusem vybírají ostře zatáčky, ale v momentě, kdy přejdou do rychlejšího cvalu a řítí se nezřízeně vstříc dřevěným ohradám, je chovatelky luskáním a hlasem zbrzdí, aby nedošlo k úrazu. Jeden by se tváří v tvář řítící se smršti kopyt a vlající hřívy i bál, dámy však zůstávají klidné.
„Respekt vůči koním musí být, stejně tak ale musí mít respekt oni k nám,“ vysvětluje ošetřovatelka a jezdkyně Veronika Josefiová. Zranění jí její svěřenci nikdy nezpůsobili. „Co se týče kladrubáků, tak žádný velký úraz se mi nestal, to spíše u teplokrevníků,“ přibližuje.
Chovatelky znají každého koně jménem. Nezasvěcenému pozorovateli by mohli všichni černí sametoví kopytníci připadat stejní, ženy však bezchybně vědí, který je který, jak je starý i jakou má povahu.
Kladrubáky šlechtili čtyři století pro dvory |
„Třeba tahle si úzkostlivě chrání box,“ představují kobylu, jež stojí ve dveřích své stáje a nehodlá dovnitř pustit ani myš. Zkrátka co kůň, to jiný charakter. Samotná jména koní se vybírají i podle parametrů chovatelů, například klisny musí mít počáteční písmeno ve jméně shodné s počátečním písmenem matky.
„Snažím se vybírat ještě jména s pozitivním významem,“ dodává Ošťádalová. Po pastvinách se tak pasou klisny se jmény, jako Frizzante, Mirelle či Esmé. Z hřebců byl ve stáji například Solo Farola XXX, jenž získal titul Nejkrásnějšího koně roku 2015. „Ten už nám ale bohužel odešel,“ říká se smutkem v hlase Ošťádalová.
Musí projít přísnými zkouškami
Někteří jsou přítulnější než jiní, ale obecně je zvířecí osazenstvo stáje klidné a mírné povahy. „Někteří jsou tak miloučcí, že sami přijdou se nechat pomazlit, jiní jsou spíš netýkavky, u nichž trvá, než člověk naváže vztah,“ popisuje Josefiová.
Právě mírností a jemností jsou starokladrubští známí, dále též svým klabonosem, vyklenutou přední částí hlavy, díky níž jsou při pohledu z profilu nezaměnitelní s jinými koňmi. Aby si charakteristickou vizáž a čistotu plemene starokladrubští zachovali, musí každý kůň, který by měl být zařazen do chovu, projít výkonnostními zkouškami. Pro starokladrubské koně jsou náročnější než pro jiná plemena, zvířata musejí obstát v drezuře a parkuru v kočáře, maratonu, těžkém tahu i drezuře pod sedlem.
Nová policejní jízdárna má i reproduktory, aby si koně zvykali na hluk |
Úkoly testují hlavně povahu koně, aby dokázal, že je opravdu univerzální a lidově řečeno „na to má“. „Na zkoušky koně cvičíme, máme radost, když je pak zvládnou,“ přibližuje Ošťádalová.
Porota hodnotí i exteriér a typ koně. „Když tam bude kůň s křivýma nohama, tak ho do chovu jako otce hříbat nechcete,“ glosuje Josefiová. Zkoušky se odehrávají ve Slatiňanech a Kladrubech. Dlouhé cesty autem ale zvládají čtyřnozí pasažéři dobře, jelikož jsou zvyklí být převáženi na letní a zimní pastviny.
Za stájemi narážíme na muže na štaflích, jenž natírá dřevěnou kruhovou budovu připomínající tvarem cirkusové šapitó. V té se trénují mladí koně. Až na úzká okna pod střechou není dovnitř vidět. „Na velkém prostoru kůň jakoby trochu uniká, takže když se s ním začíná pracovat, tak v tomto menším,“ vysvětluje Josefiová.
Mladé zaučují i koňští „učitelé“
S koňmi se začíná pracovat od tří let a trénování se tu snaží stavět hlavně na pozitivní motivaci, mimo jiné v podobě pamlsků. To se kladně odráží i na psychice koní. „Každý je úplně jiný, člověk to musí vnímat. Pak je jejich výcvik snazší,“ říká o výhodách budování důvěry Josefiová.
Při výcviku však nedrží koňskou morálku pouze chovatelky, ale i starší koňští „učitelé“. Jedná se o kusy, které už mají něco za sebou a mladým zelenáčům umějí ukázat, jak na to. Třeba na procházkách.
„Když jde mladý na procházku, tak učitel kráčí před ním, aby se nebál, kdyby tam byly nějaké vjemy, které ten mladý nezná,“ shrnuje dále úlohu staršího koně Ošťádalová. V Maneu tuto roli získal vysloužilý bělouš od městské policie Ostrava, jenž však na první pohled není zcela typickým zástupcem starokladrubských koní.
Kromě pracovníka se štětcem a barvou je tým starající se o koně a stáje včetně dvou psů ryze ženský. „Koňáci chlapi dnes už moc nejsou, dřív jich bylo mnohem víc,“ posteskne si Ošťádalová.
Oporou jsou si však chovatelky navzájem. Josefiová pracuje ve stájích už patnáct let, mimo jiné pomáhala jen letos na svět třem hříbatům. „U porodů musíte někdy asistovat, takže každou hodinu v noci se budíme a na kamerách kontrolujeme, zda se něco děje,“ líčí Ošťádalová. Pokud tedy kobyla třeba tři týdny přenáší, chovatelky se moc nevyspí.
Po porodu si hříbata dávají se vším načas, než se rozkoukají. Například než se samostatně napijí od matky, může to trvat i několik hodin. Chovatelky tak trnou nanovo a občas tráví noc spolu s koňmi v boxu. „První dva dny po porodu jsou náročné, ale když pak začne pít samo, tak si hrozně vydechneme,“ popisuje strasti i slasti chovu Josefiová.
Že kůň na člověka nešlápne? Omyl, nezastaví se, říká jízdní policistka |
Okolo podlouhlých budov stájí se rozkládají pastviny, v letním slunci jsou však prázdné. „Jak je horko, tak vodíme koně na pastvu až v noci,“ vysvětluje Ošťádalová.
Tlusté zdi domů postavených ještě za minulého režimu totiž drží chlad, a koně tak nemusejí být vystaveni neúprosnému vedru a spalujícímu slunci. Rekordní sucho se ovšem i tak promítá do chodu chovu. Například balík sena stál dřív šest set korun až tisícovku, protože ale nyní vůbec nerostly trávy, šplhají ceny i ke dvěma tisícům.
Koně v Maneu prodávají podle pohlaví a věku, vliv má ale třeba i to, čí potomci jsou. Cena se obecně pohybuje od 100 do 200 tisíc. Oproti jiným koňským kolegům jsou poměrně dostupní, neboť nejsou tak žádaní na klasické sportovní disciplíny jako parkur a drezura. Ve sportovním spřežení sice excelují, jenže tato disciplína není tolik rozšířená.
Zdravotní péče může stát až stovky tisíc korun
Chov koní je celkově finančně náročným oborem, zvlášť při snaze vést chov na úrovni a starat se o koně solidně. Třeba jen co se týče korektury kopyt – kovář jezdící každých šest až osm týdnů si za jednoho koně účtuje 700 korun.
Poměrně běžně pak musí chovatelé řešit koliky, kdy se zvířatům třeba kusy potravy zaseknou ve střevech. Občas je nutný i zásah veterináře a případná operace může vyjít až na 150 tisíc. „Kdyby se všechny tyto položky přičetly do ceny koně, tak to nikdy nikdo nezaplatí,“ podotýká Ošťádalová.
Kůň někdy dokáže zázraky, říká chovatelka. Její poník těší pacienty nemocnic |
Starokladrubští vraníci kromě elegance oplývají i univerzálností. Původně se jednalo o kočárové plemeno pro šlechtu a církev. I když s nimi již církev nejezdí, bohulibou činnost vykonávají koně dál. Vhodní jsou totiž jako parťáci strážců pořádku, jejich služeb využívá městská policie v Ostravě, Praze či Pardubicích. „My jsme za to rádi, jelikož víme, že se koním v policejních stájích daří dobře a bude o ně kvalitně postaráno,“ vyzdvihuje majitelka.
Kromě přísných veterinárních podmínek požaduje městská policie také psychickou odolnost, kdy testuje mimo jiné i reakci na střelbu.
Využití nachází plemeno též ve zdravotnických složkách, mimo jiné při hipoterapii, pro kterou se svojí klidnou náturou vyloženě hodí. Jeden kůň z Maršova tak slouží v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod, další se témuž věnuje v Německu. Většinu zvířat si však ze stáje u Brna odvážejí hobby jezdci.
