Osudná srážka se stala na tři desítky metrů vysokém viaduktu přes údolí, jímž protéká říčka Libochovka. Z něj se po srážce zřítily dva plně obsazené vagóny. Právě pád do třicetimetrové hloubky byl osudný pro tři desítky polských železničářů a členů jejich rodin, kteří v prvním voze za lokomotivou cestovali z dovolené. Druhý vagón spadl „jen“ z deseti metrů a třetí dělilo podle vyprávění pamětníků od pádu z viaduktu jen pár decimetrů.
„Štěstí bylo, že se ty dva vagóny odtrhly a nestrhly s sebou do hlubin i zbylých devět plně obsazených vozů... Třetí stál deset centimetrů od hrany mostu, jen těsně nespadl,“ vzpomínal jeden ze svědků neštěstí v televizním dokumentu Osudové okamžiky, který se tragickou srážkou zabýval. Kromě tří desítek Poláků zahynula u Řikonína také jedna Češka a dalších 15 lidí utrpělo zranění, z toho 13 vážná. Odklízení trosek, které pokryly údolí, zabralo povolaným vojákům dva dny.
Nehoda, která změnila železnici. Lidé z okolí se po ní neštítili rabování |
Nehoda, za kterou soud později vyměřil dva nepodmíněné tresty vězení, měla několik příčin. Patřilo k nim hlavně nedostatečné technické zabezpečení frekventované tratě z Brna do Prahy, kde provoz zcela závisel na lidském faktoru. K tomu je potřeba přidat hustý provoz, komplikovaný navíc zpožděními osobních a nákladních vlaků. Mimořádné události nebyly v takové situaci výjimečné, většinou ovšem neskončily tak tragicky, jako v prosinci 1970 u Řikonína.
Na začátku tragédie bylo zpoždění nákladního vlaku mířícího do Brna, který kvůli zaplnění trati musel krátce po sedmé ráno zůstat stát u vjezdu do stanice Řikonín a jeho konec zasahoval až na viadukt. Ve stejném směru pak do Brna mířila osamocená lokomotiva vracející se do depa. Hláskařka (železničářka, která měla na starosti určitý úsek tratě a podle telefonické domluvy na něj pouštěla vlaky), která sloužila první samostatnou směnu, ovšem omylem lokomotivu pustila na obsazenou kolej.
Výpravčí měl na zastavení expresu 45 sekund
Žena, která později dostala 6,5 roku vězení, se sice pokusila upozornit výpravčího v Řikoníně (byl odsouzen na 4,5 roku), aby nákladní vlak pustil do stanice, to už se ale nestihlo a rozjetá lokomotiva do soupravy zezadu narazila. Nárazem se osm vagónů dostalo až na kolej, po které se blížil rozjetý expres Panonia. Řikonínský výpravčí mu nechal volnou cestu, neuvědomil si totiž hrozící nebezpečí. Podle vyšetřovatelů měl 45 sekund na to, aby expres zastavil, to ale neudělal.
Od tragédie v Židenicích uplynulo 75 let. „Vlak smetl lidi jako kuželky“ |
Před místem srážky projížděla Panonia levým obloukem, a její posádka tak vykolejené vagóny spatřila až na poslední chvíli. Druhý strojvedoucí Ján Žemla jen stačil uskočit na pravou stranu kabiny a zachránit si život. Expres v devadesátikilometrové rychlosti narazil do vykolejených vozů. „Vlak se roztrhl, všude byla spousta skla,“ vzpomínal Žemla. Celá skříň lehátkového vozu, připojeného za lokomotivou, se utrhla a s druhým, jídelním vozem se zřítily do propasti. Lokomotiva ale nevykolejila.
„Táhli jsme podvozek spacího vozu ještě asi 70 metrů... Zbavili jsme se úlomků skla, které nás zranily v obličeji. Měli jsme i pohmožděninu nohy, přesto jsem doběhl k návěstidlu, spojil se s výpravčím a ohlásil, co se stalo,“ vyprávěl strojvedoucí. Na místo se také seběhli místní lidé a dorazila lékařská pomoc. „Vzali jsme z ordinace obvazy, dlahy, co jsme mohli pobrat, a rychle jsme jeli,“ řekl v Osudových okamžicích lékař Jiří Vrchlabský.
Třem desítkám lidí už ale pomoci nešlo, což z řikonínské havárie dělá čtvrtou nejtragičtější železniční nehodu v poválečné historii českých zemí. Nejvíce obětí – 118 – si vyžádala v listopadu 1960 srážka dvou vlaků u Stéblové na Pardubicku. Při kolizi rychlíku a osobního vlaku u stanice Šakvice na trati Brno – Břeclav na Štědrý den roku 1953 zemřelo 103 lidí. Při srážce rychlíku s autobusem ČSAD v prosinci 1950 u Podivína na Břeclavsku pak zahynulo 34 lidí.
