Vše se pak točí okolo mladého chlapce Jakoubka, který se těsně po druhé světové válce zamiluje do krasavice Daniely, v knize nazývané čubka. Němečtí okupanti ji za války unesli a přinutili dělat prostitutku prominentním nacistům.
Za to jí od spoluobčanů hrozil po válce tehdy obvyklý lynč. „Takových Jakoubků a čubek běhala tenkrát kolem nás celá hejna, stačilo vzít je na vědomí,“ svěřuje se autor, co jej k příběhu inspirovalo.
Za normalizace z politických důvodů nevydávaný autor tedy tentokrát rozvedl, jak sám říká, „rozmarnou love story, která se v mém dávném románě Siamský příběh skrývala v rozsáhlém, pro mě typickém příběhovém bludišti“.
Pro pozdní Kratochvilovy romány charakteristické jazykové i vypravěčské rozvolnění dosahuje v knize Bakšiš až bláznivých podob. Autor ostatně sám o sobě tvrdí, že je oním knižním skřetem, který příběh vypráví a jenž se také „zašije, jak do věže ze slonoviny, či lépe: jak ten skřet do dutiny křemeláku, když píše něco rozsáhlejšího“.
Křivdu cítí kvůli současným politikům
V jeho případě však pravidelně do samoty v Moravském Krumlově, kam v posledních letech pravidelně prchá z rodného Brna.
Na které zároveň nedá dopustit a do jehož ulic přesouvá postupně i děj svého Bakšiše. „Narodil jsem se ve funkcionalistickém Šilhanově sanatoriu, té bráně do Žabovřesk. Tam jsem prožil nejdůležitější část svého dětství a dnes tam mám trvalé bydliště v domku, kde má ordinaci má dcera,“ vysvětluje autor trvalé sepětí a inspiraci rodným městem.
A nemá mu za zlé ani své politické pronásledování za normalizace, kdy v 70. a 80. letech nesměl v této zemi vydávat romány a mohl pracovat jen v dělnických profesích. „Můj život v literárním disentu nebyla žádná pohádka, v jednom kuse jsem se bál politického kriminálu, ale zároveň jsou to ta nejcennější léta mého života,“ tvrdí Kratochvil.
„To nejlepší jsem napsal díky tomu, čemu spisovatel Ludvík Vaculík říkal kvartály (pravidelné schůzky za normalizace zakázaných tvůrců – pozn. red.), a se všemi těmi nádhernými lidmi, s kterými jsem se tam mohl vídat. Takže žádné křivdy necítím. Opravdovou křivdu na naší svobodné zemi pociťuji zásluhou několika současných vrcholných politiků,“ dodává autor.
A doplňuje, že ho stále těší příběhy: „Ty, které vidím kolem sebe, i ty, které ve mně zatím pořád běhají jako králíci.“
