Svého času se jeho knihy inspirované přírodou četly opravdu hojně, byly překládány do cizích jazyků a ilustrovali je ti nejlepší kreslíři v čele s famózním malířem přírody Mirko Hanákem.
Mezi léty 1962 až 1981 byl také velmi dobře hodnocen a sledován televizní pořad Lovy beze zbraní věnovaný rovněž přírodním tématům, v němž se Tomeček se svými historkami o zvířatech stával častým a vítaným hostem.
„Přestal ze mne být lovec,“ prohlásil o svém příklonu sledovat les a jeho obyvatele „beze zbraní“ sám Tomeček. „Totiž nepřestal, toliko zbraň jsem změnil! Lovím zrakem a sluchem. A oko, do duše okno. Na lovu sytím své srdce. Netoužím brát život, ba ani nechci dělat v přírodě rozhodčího: nechť si příroda žije po svém. Já bych jenom tu a tam chtěl být u toho, když se něco děje, co jinak je člověku města skryto,“ zdůvodňoval svůj mírumilovný postoj.
Třebaže byl vlastně studující práv, díky čemuž se v roce 1926 dostal coby notář na Podkarpatskou Ukrajinu, která tehdy patřila Československu, spisovatelem se stal právě díky tamějšímu pobytu. Tenkrát šlo totiž o kraj se skutečně divokou a takřka nedotčenou přírodou.
„O mém osudu rozhodly Karpaty,“ potvrdil spisovatel. „Staly se mi pěstounkou po dobu půldruha desetiletí a převychovaly mne z hanáckého chasníka na horala, na lovce, na člověka pralesa, na chlapa… I dnes se k nim vracím,“ líčil, kde bral po dlouhá léta náměty pro své proslulé povídky o medvědech, vlcích, vydrách, rybách, ptácích, vlastně veškerém zvířectvu, jež sám poznal. A vtělil do knih jako Vuí se směje, Stříbrný lipan, Věčný hvozd a řady dalších.
Za války se ovšem musel vrátit z východních končin do Brna, kde sice dostudoval práva, ale od roku 1954 se živil jako redaktor časopisu Host do domu. Svůj námětový rejstřík zato obohatil o příhody z Jeseníků, lužních lesů jižní Moravy a z Pálavy. A od roku 1962 se stal ceněným spisovatelem z povolání, který už tehdy často, byť i jen v rámci možností, pozvedal hlas k ochraně přírody.
Přírodu chrání ústava a soudy a úřady trestají provinilce. Vzdor tomu ta nejpěknější přírodní zákoutí jsou plundrována nebo znesvařována, a to nikoliv tím nebo oním provinilcem, nýbrž masou lidí, námi všemi.
Jaromír Tomeček
„Nyní si uvědomuji toto: přírodu chrání ústava a soudy a úřady trestají provinilce. Vzdor tomu ta nejpěknější přírodní zákoutí jsou plundrována nebo znesvařována, a to nikoliv tím nebo oním provinilcem, nýbrž masou lidí, námi všemi,“ vzdychal i na sklonku 20. století, jak se bojí upozorňovat na krásná místa, protože „už zítra tam budou řvát motory a kálet ovzduší exhaláty“ a po lidech zůstanou jen odpadky.
„Tomečkovy knihy vycházely namnoze opakovaně, bylo z nich pořízeno několik výborů a některé byly přeloženy do cizích jazyků,“ shrnul literární odkaz spisovatele literární pedagog Jiří Poláček, jenž upozornil i na množství dalších Tomečkových textů k výstavám či knihám dalších literátů včetně méně známé okolnosti, že spisovatel v roce 1974 převyprávěl i první díl Brehmova Života zvířat.
Na sklonku jeho víc než devadesátiletého života byl Tomečkův hlas pro ochranu přírody stále velmi naléhavý. „Pošeptám vám, mladí přátelé, něco do ouška,“ napsal v jednom z dalších textů. „Můžete znát stupnice rychlosti tryskáčů, můžete podle zvuku rozeznat Škodu 105 od Škody 130, ba i verše na motorismus můžete louskat, pokud se však nedohovoříte se svištěm, těžko se dostanete mezi pravé syny štítů a polární badatelé z vás také nebudou,“ varoval Tomeček mladší generaci.
