Jak to nyní na soudech vypadá? Nehrozí, že se některé případy takzvaně promlčí?
Z důvodu ochrany zdraví zaměstnanců i účastníků řízení byla většina líčení od 16. března odročena, zatím do poloviny dubna. To ale neplatí třeba pro vazební jednání, kdy je nutné dodržet zákonné lhůty. Omezili jsme chod jednotlivých oddělení, část zaměstnanců pracuje v režimu „home office“, část dělat ani nemůže. Podatelna jede, ale přijímá hlavně elektronicky a poštou. Možná jsou i osobní písemná podání do provizorní schránky v budově soudu. Zkrátka fungujeme, proto se nedomnívám, že by se některé případy k soudu vůbec nedostaly nebo se promlčely.
Jak hodláte řešit třeba celodenní jednání, zvládnou ho soudci i další účastníci v rouškách?
Na vzniklou situaci zareagujeme také podle doporučení ministerstva spravedlnosti. Pokud se nyní konalo vazební zasedání, pak všichni přítomní měli roušku, rukavice a v jednací síni byl k dispozici dezinfekční sprej. Po jednání jsme nechali místnost vyčistit.
V Číně po opadnutí nejhorší vlny pandemie zaznamenali nárůst žádostí o rozvod. Nebojíte se, že budete zavalení prací?
Je pravděpodobné, že nastalá situace bude mít po uvolnění restrikcí i vliv na množství žalob a dalších podání na soudy. Očekávám nárůst žalob na neplnění smluv, z titulu náhrady škody, z pracovněprávních vztahů a samozřejmě také v oblasti rodinné a opatrovnické agendy. Tedy návrhy na úpravu výživného, zmiňované rozvody a jiné.
Po zvolení do funkce jste si předsevzala, že zkrátíte délku soudních řízení. Půjde toho vůbec dosáhnout, případně jak?
Mám na mysli zejména opatrovnické věci. I když musím říct, že i tam jsou případy, kdy rychlost není na místě a čas otupí a zklidní napjaté vztahy v rodině, pak se vše lépe řeší. Ale opravdu si myslím, že prostor pro zkrácení tady je. Ve Znojmě jsme už posílili opatrovnický úsek o „jednoho a půl soudce“, protože agenda narůstá, a to nejen tady. Síly se trochu přesouvají z agendy civilních sporů na opatrovnickou. I ze zákona plyne, že by řízení ohledně dětí mělo být skončeno do půl roku, což se ne vždy daří. Když necháte zpracovat znalecké posudky, není to vůbec reálné. Jinak ale délku řízení na trestním a civilním úseku na našem soudu obecně jako problematickou nevidím.
O jaké době se bavíme?
Většina řízení končí do roka, do roka a půl. Ale samozřejmě jsou spory, které i okresní soud řeší klidně čtyři a více let.
Prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová považuje problémy na opatrovnických úsecích za nejzávažnější v justici. Asi souhlasíte, že?
Úplně. Dlouhodobě byla tato agenda na vedlejší koleji. Druhá věc je, že celospolečensky nastoupila krize rodiny a s ní vyvstala řada řízení, která před několika lety vůbec neexistovala. Když jsem na opatrovnickém úseku začínala, ani by mě nenapadlo, že bych kvůli neshodám rodičů měla řešit, do jaké školy jejich dítě půjde. A teď není neobvyklé, že během letních prázdnin dostanu několik návrhů na určení školského zařízení či bydliště dítěte. Není nic příjemného rozhodovat v těchto záležitostech za rodiče.
Jak se vám soudí takové případy jako mámě dvou dětí?
Člověk o všem přemýšlí, zvažuje, probírá to s kolegy. Musím brát na zřetel hlavně zájem dítěte. Někdy je to těžké, vždy zodpovědné, ale zatím tuto agendu vykonávám ráda. Znám spoustu kolegů i odjinud, kteří po pár letech řekli, že to dělat nemohou, že ty osudy obtížně snášejí, nebo se cítili vyhořelí a požádali o změnu. Není to práce pro každého. Je to něco, co dobrovolně nikdo moc dělat nechce.
I kvůli velkým emocím?
Emoce tam jsou opravdu silné, člověk musí účastníky mnohdy krotit. U civilních řízení to tak není, v trestních záležitostech někdy. Ale opatrovnická agenda je velmi náročná emočně i časově. Musíme rodiče a často i děti vyslýchat a čas v jednací síni je dlouhý, rozebírají se detaily z osobního i rodinného života.
V jakých případech se rozhodnete pro výslech dítěte?
Podle zákona je dítě nad dvanáct let natolik vyspělé, že by vyslechnuto být mělo. Nicméně pokud jsou rodiče ve shodě, vůbec o tom neuvažujeme. Ale třeba ve sporu, kdy jeden z rodičů žádá střídavou a druhý výlučnou péči a situace je velmi vyhrocená, k výslechu dětí ve většině případů přistupujeme. Záleží na posouzení konkrétního soudce. Není navíc neobvyklé vyslýchat i děti výrazně mladší, třeba šestileté.
Je to trošku trend, respektive i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu stanovuje, že má dítě právo být vyslyšeno a vyjádřit se k záležitostem, které se ho osobně týkají. Pokud ale vidím, že to po dvou třech větách nezvládá, pláče, nemluví nebo jen opakuje, co předtím říkala maminka, tak ho nezatěžuji. Někdy to ale význam má – člověk se od bezprostředních dětí dozví, jaká je možná realita od verzí rodičů.
A dělají si před soudem pořád velké naschvály?
Pravidelně. Velmi často si v jednací síni vykají, nadávají si přede mnou, různými způsoby zabraňují druhému v kontaktu s dítětem, které přitom spolu před dvěma třemi lety zplodili. Schopnost nalézt shodu ohledně záležitostí dítěte je u rodičů čím dál menší. Snažíme se je poučovat my i sociální pracovníci o rodičovské odpovědnosti, o právech dítěte, o potřebě kontaktu s oběma rodiči. I tak bohužel stále přetrvává postoj „já ti kluka nepůjčím“. Ale děti se přece nepůjčují a oba rodiče mají stejná rodičovská práva, pokud je tedy soud neomezil.
Na všeobecně zažitý názor, že soudci i sociální pracovníci stále straní maminkám, byste reagovala jak?
Že se s tím neztotožňuji, podle mě může být dobrý rodič otec i matka. Samozřejmě, že v určité vývojové fázi, kdy je dítě velmi malé a matka dobře funguje, je zpravidla primárním pečovatelem ona – tak je to dáno fakticky přírodou. Na druhou stranu otcové jsou schopní zajistit komplexní péči už velmi malých dětí a stává se, že klidně u dvouletých či tříletých jsou do péče otců svěřovány, pokud se v řízení zjistí, že tatínek je vhodnějším pečovatelem než matka.
Dříve se otců soudci ptali, jestli umí vařit nebo prát. A když řekl, že ne, s tím, že jídlo zajistí u své maminky, byl to důvod mu dítě nesvěřit. Od takových otázek se už dnes upustilo. Celkově si zkrátka nemyslím, že se straní ženám. Je ale větší procento mužů, kteří mají zájem o kontakt s dítětem, ale už ne o každodenní péči. Takže o svěření do výlučné péče otců není tak často rozhodováno, neboť z jejich strany prostě takový zájem často chybí.
Mimochodem, vyhrotila současná opatření kvůli koronaviru střídavou péči?
Je jasné, že toto pro všechny náročné období bude mít negativní dopady i na rodinněprávní vztahy. Střídavou péči, ale i jakýkoli styk dítěte s druhým rodičem, samozřejmě vyhlášený nouzový stav a omezené možnosti kontaktu v době karantény nepochybně komplikují. Nicméně rozhodně si to nelze vykládat tak, že teď není třeba soudní nařízení dodržovat. Je však podle mě nutné vždy posuzovat konkrétní okolnosti dané rodiny tak, aby nedošlo k ohrožení dítěte. Nicméně musím říct, že zatím jsem na našem soudu v tomto ohledu žádný problém nezaznamenala.
