V Brně byl na přelomu století jeho starostou. Jako dítě obdivoval gymnasty, kteří vozili medaile z olympiád, coby starosta vídal vyrůstat jejich nástupce v čele s šermířem Alexandrem Choupenitchem.
Teď na pátek připadlo 160. výročí založení brněnského Sokola, druhé nejstarší sokolské jednoty v republice, a Havel o této éře říká: „Byla strašně dramatická. Patří do ní velká sláva i úpadek a vraždění nejlepších lidí. Jak Sokol pozoruji teď, protože se pořád motám kolem, strašně se změnil. Někdejší ideály jsou pryč, je to sportovní spolek jako všechny jiné.“
Čím Sokol byl a je pro vás?
Jako dítěti se mně líbily sportovní výkony. Vídal jsem atlety, jak běhají: červený dres, bílé trenýrky, krásný běh. Chtěl jsem to umět stejně nebo líp než oni. Idejím jsem v té době nerozuměl, vždyť za války jsem se rád díval i na pochody Hitlerjugend s hořícími pochodněmi a chtěl jsem se přiřadit k nim. To samozřejmě v naší rodině nebylo myslitelné, takže jsem se na rozdíl od jiných k Hitlerjugend nedal. Vzhlížel jsem k lidem, jako byli (zakladatel Sokola) Miroslav Tyrš nebo gymnasta Zdeněk Růžička, jehož cvičení jsem sledoval. Gymnasté vozili domů olympijské medaile, prakticky pořád bylo před olympiádou nebo po olympiádě a pořád bylo kým se inspirovat.
Jak jste se k Růžičkovi dostal?
Vyrůstal jsem v okolí Tetčic, odkud slavní gymnasté byli. Zdeněk Růžička, Jiří Růžička, Dalibor Veverka, to byli nóbl sportovci, jejich jména byla i na plakátech. Cvičili i během války tajně v cihelně a pamatuji si, jak jsem viděl Jirku Růžičku trénovat na poli. Pracoval s oračkou, kůň ji táhl, a on, aby si práci zpestřil, stál na oračce ve stojce. Když jsem ho zahlédl ze silnice, trčely z něho nad polem nahoru jen nohy. To byla fantazmagorie! (směje se) To všechno na mě jako kluka působilo, přál jsem si být jako oni. Zúčastnil jsem se všesokolského sletu po obnovení Sokola v roce 1948, nápěv k naší sestavě a začátek cvičení si pamatuji dodnes. Ta dá da dá... Vždyť jsme tu sestavu skoro dva roky dřeli.
Tehdy jste k sokolskému hnutí přilnul?
Nebylo to tak jednoduché, protože komunisté Sokol nenáviděli a hned na začátku 50. let ho zakázali. Ještě na gymnáziu jsme byli všichni velcí sokoli, kantor nám při tělocviku tloukl do hlavy atletiku. Dělali jsme ji všichni, a kdo měl špatné nohy a nemohl skákat, ten dělal aspoň chůzi. Pak místo Sokola po jeho zákazu přišly oddíly jako Zbrojovka, Čechie a další, já jsem šel do Techniky a začal jsem se věnovat lezení, lyžování a vodáctví. To nebyly sokolské sporty. Těm jsem propadl, na mořském kajaku jezdím doposud, nedávno jsme byli na expedici v Albánii.
V současnosti však pod Sokolem jsou. Vaším přičiněním?
Po revoluci jsme vodácký a horolezecký oddíl přetáhli do Sokola. Nemuseli jsme, ale většina byla pro. Tak jsme se vrátili. Staří bratři, starší než já, kteří se po pádu komunismu mohli probrat, se probrali. Kromě sportování zde probíhal boj o majetek, o který měla zájem Zbrojovka, ten jsme museli ustát. Protlačoval jsem na stadionu i vybudování lezecké stěny, za to jsem se zasazoval na magistrátu.
Kdy jste se vlastně o Sokol začal zajímat znovu?
Po sametové revoluci, kdy jsme se vrátili z nejrůznějších klubů na stadion v Kounicově ulici (sídlo Sokola Brno I) a udělali jsme si ty kluby tam. Hledaly se vlajky, knihy a všechno ostatní, co bylo dřív schované před Němci a pak před komunisty. Plno krojů, fotek nebo literatury nám sem nosili lidé, kteří to měli doma, drahocennou sokolskou zástavu se zlatým písmem jsme našli ukrytou stočenou na stadionu za komínem. Začal jsem chodit na schůze, zapojil jsem se do dění, vnímal jsem i jiné záležitosti než poskakování na hřišti. Díky tomu jsem se v 90. letech stal starostou brněnského Sokola.
Začal jste víc vnímat i jeho historii, spadající do doby po založení v roce 1862?
Samozřejmě.
Čím vás ta doba oslovila?
Fascinuje mě, že Sokol zcela zlomově změnil společnost. V 19. století znali lidé jen práci, pohyb bez cíle neexistoval. Najednou přišel někdo, kdo si svlékl košili a bezúčelně cvičil, jen tak, pro radost. Strašná věc! Společnost je sepsula; aby ctěný člověk vylezl ven v trenýrkách a celý zpocený skákal, bylo tehdy proti zdravému rozumu.
Co toto vnímání změnilo?
Mám představu, že pohyb začal být moderní. Kdo měl vztah k pohybu a trochu odvahy, dal se na cvičení taky. Postupně se Sokol stal masovou organizací, sdružením lidí ze všech sociálních vrstev. Nedělal mezi nimi rozdíl, všichni byli bratři a sestry. Proto se v něm třeba neujal tenis, dříve sport pro bohaté a privilegované.
Kdy nastala nejlepší doba Sokola?
Rozhodně po vzniku první republiky. Přidali se k němu všichni slušní lidé, mezi nimi tím pádem byly i vlivné osobnosti z politiky a z ekonomiky, a nastal rozmach. Takřka na každé dědině vznikla sokolovna. Dnes chátrají, to je jiný příběh, ale za první republiky rostly jako houby po dešti.
Z této euforie vzešli olympijští hrdinové jako Alois Hudec nebo Jan Gajdoš?
Nejen z hlediska olympijských úspěchů, ale i z hlediska masovosti to byly zlaté časy Sokola. Mnoho lidí cvičilo, pořádaly se slety. A ano, medailisté z olympiád byli ze Sokola.
Udělalo vám radost, když začalo po roce 1989 docházet k obnově Sokola?
Bylo velmi příjemné vnímat pokračování toho, co jsem slýchal doma od rodičů. Byli hrdí na sokolský kroj, na tradice.
Bylo těžké na dávných základech vybudovat hnutí úplně znovu?
Museli jsme se rozhodnout, které sporty pod Sokol přijmeme, a tak jsme „adoptovali“ třeba lezení, vodáctví nebo stolní tenis. Na nezájmu u nás skončila atletika, o udržení dalších odvětví mám obavy. Pořádali jsme Gajdošův memoriál v gymnastice a dětí jsme z Brna dali dohromady jen několik.
Výběr slavných brněnských sokolůBedřich Šupčík Ladislav Vácha Alois Hudec Jan Gajdoš Věra Růžičková Zdeněk Růžička Alexander Choupenitch |
Čemu podle vás vděčí Sokol za to, že přežil i více než třicet let komunismu včetně tuhé normalizace?
Sice ho režim formálně zlikvidoval, ale v lidech přežil. Na dědinách se hrál fotbal pod Sokolem, a to v povědomí zůstalo, ve vedení nových oddílů byli taky bývalí sokolové. Vnitřně jimi zůstali. Traduje se, že jeden pohlavár tady na stadionu zahájil schůzi slovy: Dobrý den, bratři, totiž soudruzi! (usmívá se) Víme, že i diskař Ludvík Daněk sice sportoval pod Zbrojovkou, ale duchem byl sokol. Jenom chodil do Zbrojovky, protože někde házet diskem potřeboval. I na olympiádu do Mnichova v roce 1972, kterou vyhrál, odjížděl od nás, k čemuž se váže jedna historka.
Povídejte.
Měli jsme schůzi, kde jsme mu před odjezdem přáli, aby olympiádu vyhrál. Jeden hoch od atletiky se přihlásil a řekl mu: Ludvo, nebuď nervózní. Ty naše naděje nezklameš, protože my do tebe žádné nevkládáme! Ludva si na to prý vzpomněl, když šel na poslední hod. Přehodil jím všechny a měl zlato. Řekl nám, že neměl důvod být nervózní, protože měl na paměti, že jsme od něho nic nečekali. (usmívá se)
I když sokolské myšlení přežívalo, měl jste někdy obavu, že úplně zanikne?
Nevěděli jsme, jak dlouho ono komunistické „na věčné časy“ bude trvat. Kdyby skutečně navěky, taky by existence Sokola, tou dobou zakázaného, skončila. Největší strach jsem měl přesto až v době po revoluci, když jsme viděli, jak začínají převažovat nové sporty. Děcka začaly zajímat plechové rampy, exhibice. Sokol některé sporty, třeba plážový volejbal nebo florbal, převzal. Ale řekněte mi, i když je tu olympijský medailista v šermu Saša Choupenitch, tak kolik mladých lidí chce dnes šermovat? Dneska vidím tělocvik nějaké základní školy, která má na našem hřišti hodinu, a plno dětí má omluvenku. Všechno je bolí, tak sedí na obrubníku a hrají si s mobily.
Jakým směrem by podle vás měl Sokol jít dál? Co byste mu do dalších let přál?
Pokud budu mluvit obecně o tom brněnském, tak bych mu přál, aby využil možností stadionu v Kounicově ulici. Je zde sedm tělocvičen, což je fantastické číslo. Naši předci při stavění stadionu prozíravě mysleli na to, aby vedle prostor pro sportování byly i sály k pronájmu, což nám finančně pomáhá. Máme tělocvičny zmodernizované, vybavené. Chtěl bych, aby byly plné sportovců od dětí po naši věrnou gardu mého věku, která se snaží při cvičení dát ruce před sebe a dozadu. Aby tady byl vždycky někdo, kdo děti ke sportu strhne.
Cíl a sen? Družstvo na olympiádě v Los AngelesPodobně jako v první polovině 20. století je i v současnosti opěrným sportem brněnského Sokola gymnastika. Díky spolupráci se Sportovním gymnáziem Ludvíka Daňka, kde vznikla specializovaná tělocvična pro vrcholový sport, se podařilo gymnastickou špičku soustředit do Brna, a cílem je sestavit družstvo žen pro olympiádu v Los Angeles v roce 2028 čistě ze závodnic Sokola Brno I. „Roste nám zde extrémně silná generace, opravdu výjimečná. Sbíráme úspěchy v juniorské kategorii, děvčata přivezla 6. místo z Evropských her mládeže. To dlouhé roky nepamatujeme,“ říká Martin Vlk, starosta Sokola Brno I a zároveň předseda české gymnastiky. Budoucnost pro Sokol vidí také v plážovém volejbalistovi Matyáši Džavoronkovi, na vrcholné úrovni se dál počítá s šermířem Alexanderem Choupenitchem. Vlka těší, že Sokol Brno I je dobře zapsán i u politické reprezentace, jeho obavy však směřují k zimě v menších sokolovnách po regionu. „Děti nemůžete pustit do nevytopeného. Buď topíte, nebo zavřete. Při současných cenách energií nás čeká velmi náročná zima, a je na novém vedení Národní sportovní agentury, aby včas zareagovalo,“ uvažuje. |
