Rodina umělců a rodina doktorů si k sobě tak nějak přirozeně našla cestu. „Co si pamatuju, tak se známe, možná že naši rodiče spolu kamarádili ještě před naším narozením,“ přemítá čtyřicetiletý sochař Kovářík.
Stejně přirozeně, jako se skamarádily jejich rodiny, se protínají pracovní cesty obou mužů.
„Spolupracujeme spolu dlouhodobě. Při stavbě této sochy bylo podmínkou mít k sobě i architekta, takže pro mě byl jasnou volbou. Mít někoho, jako je Jan Proksa, se hodí i u jiných projektů. Dneska už je vídeňským architektem a já jsem rád, že do monumentální sochy Marie Terezie se mnou šel,“ cení si Kovářík.
Na Habsburky si moc nevzpomínám, přiznává Kovářík
Než se vůbec do soutěže o sochu, kterou si objednala městská část Praha 6, Kovářík přihlásil, musel si jednu z největších evropských političek dobře nastudovat.
„Abych řekl pravdu, ze základní školy si na Habsburky moc nevzpomínám. Všechno jsou to letmé útržky. Učiva bylo hodně, nepřišlo mi záživné a jako kluk jsem se staral o jiné věci,“ přiznává.
Zajímavější už to pro budoucího sochaře bylo v Uherském Hradišti. Na uměleckoprůmyslové střední škole, kam odešel na internát ve svých čtrnácti letech, se přidaly i dějiny umění.
„To už v člověku stopu zanechá. Ale stejně jsem se musel před soutěží ponořit hlouběji do historie, víc vědět, aby mě tvorba bavila,“ vysvětluje Kovářík.
Rakouská arcivévodkyně je vyobrazována zpravidla jako korpulentní dáma, Kovářík jí však vytvořil útlou sochu.
 |
Bílá socha, jejíž nejrozměrnější část tvoří barokní sukně, je navíc přísně redukovaná, nemá paže a v obličeji postrádá výraz. „Chtěli jsme vyzdvihnout čirou esenci toho, co je spojováno s velkou panovnicí: vznešená přítomnost, vysoké postavení a závažné společenské poslání. Historicky přesně je zvolená sukně, ostrá brada zase značí rozhodnost,“ předkládá Kovářík.
Podle něj už dnes není možné panovnici, která žila v 18. století, přesně zobrazit. „Dochovaly se pouze její portréty. A i tak je každý jiný. Dívčí siluetu jsme zvolili i kvůli věku, protože českou královnou se stala ve svých 26 letech. Navíc dnes není žádoucí vytvářet realistické pomníky,“ soudí umělec.
Socha váží sedm tun
I přes útlý pas a chybějící části postavy váží socha úctyhodných sedm tun. V parku pojmenovaném po habsburské panovnici se pomník tyčí do výšky téměř šesti metrů.
Autorská dvojice Marii Terezii vymodelovala z umělého kamene, který je stlačený kolem tvrdého polystyrenového základu.
„Spousta původních návrhů skončila v koši. Podoba se vyvíjela. Mezi vypsáním soutěže a finální realizací byla dlouhá prodleva několika let. Sám jsem se za tu dobu dost posunul,“ vysvětluje sochař, který kromě skic vytvořil i čtveřici modelů, podle nichž pak postupoval.
Společně s Proksou se museli popasovat ještě s jednou překážkou – podzemními garážemi, které pod prostranstvím kolem pomníku fungují. „Bylo to zásadní omezení. Celá socha se vylehčovala, abychom mohli ve finále stát právě na garážích, které jsou jen šedesát centimetrů pod zemí. Museli jsme měnit podstavec, terén jsme vyrovnávali,“ vyjmenovává architekt Proksa.
Krátce po odhalení sochy se začali ozývat kritici. Kováříkova a Proksova Marie Terezie si vysloužila přezdívky jako šachová figurka, kuželka nebo panáček z Člověče, nezlob se! Autorskou dvojici to však neuráží.
„Osobnost Marie Terezie si můžeme představovat jako pomyslnou figurku v politické hře tehdejší Evropy. Pomník nutí lidi uvažovat, zamyslet se a třeba i zapátrat, kdo Marie Terezie byla, co za svého života učinila a jak ve skutečnosti vypadala,“ nabízí Kovářík.
Jeho další díla jsou k vidění v trójském paláci, výstava Colorbond bude prodloužena tak, aby ji lidé stihli navštívit i po ukončení protiepidemických opatření.
