Opravdu se vztah ke smrti v Česku ani trochu nemění?
Zemánková: Začínáme se o těchto věcech více bavit. Je to ale běh na dlouhou trať, protože smrt je stále silně tabuizované téma. Obecně se dnes nacházíme v době, kdy se hovoří o takzvané krizi pohřebních rituálů. Pohřby se dějí v chladných obřadních síních, což často vede k tomu, že mnozí lidé rozloučení nakonec ani neuspořádají. Člověk zkrátka zemře, rodina ho nechá zpopelnit a nekoná se žádný rituál.
Šamšulová: My už k tomu přistupujeme odlišně. Je to vidět i na způsobu, jakým plánujeme pečovat o stárnoucí blízké. Uvažujeme jinak než generace našich rodičů a prarodičů. Tato těžká témata se díky tomu přirozeněji otevírají. Celá změna ale stojí hlavně na postupné osvětě. V oblasti smrti a umírání totiž není moc etické dělat masivní marketingové kampaně. A proto celospolečenský posun nejde tak rychle.
Moci se naposledy rozloučit a základním, laskavým způsobem tělo opečovat. V minulosti to přitom bylo naprosto přirozené.
