Solenka Valerandova, kriticky ohrožený druh, který se v šakvickém biocentru a...

Solenka Valerandova, kriticky ohrožený druh, který se v šakvickém biocentru a na okolních zamokřených polích objevil. Kvetoucí rostliny často nedosahují výšky ani 5 cm. | foto: Milan Chytrý

Vědci žasnou, na zaniklém slanisku na Břeclavsku opět roste vzácná flóra

  • 3
Čtyřicet let považovali vědci slanisko u Šakvic na Břeclavsku za zaniklé. Semínka vzácných rostlin pohřbená v půdě však teď zase ožila. I díky tomu, že se krajině navrátil původní ráz.

Slaná jezera, minerální sirné prameny nebo třeba zbytky třetihorního moře. To všechno dalo jižní Moravě do půdy sůl. Do Šakvic jezdili botanici z širokého okolí, aby obdivovali vzácné slanomilné rostliny. Jenže obě zdejší slaniska zanikla už před desítkami let. Vědci o tom alespoň byli přesvědčeni. Až do letošního roku.

„V 19. století bylo jedno z nejznámějších slanisek na jižní Moravě u šakvického nádraží. Ještě z doby před sto lety zde máme záznamy o skoro všech druzích jihomoravské slanomilné flóry. Ale po první světové válce se přistavěla druhá kolej železnice do Břeclavi a vybudoval se nadjezd. To znamenalo zánik slaniska,“ popisuje Milan Chytrý, botanik z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Kousek dál na východ u potoka Štinkovka pak bývalo druhé slanisko. Tam vzácné rostliny botanici objevili ještě na začátku 60. let minulého století. Jenže o dvacet let později při průzkumu konstatovali, že biotop úplně zanikl.

„Loni jsme ale se studenty dělali botanický průzkum, při kterém jsme dokumentovali stav všech zbytků jihomoravských slanisek. Jen u Šakvic jsme tehdy nebyli. Když jsme však chtěli výstupy publikovat, nedalo nám to. Řekli jsme si s kolegou, že přece jen pro jistotu do Šakvic ještě zajedeme. Co kdyby tam jeden či dva druhy zůstaly?“ vypráví Chytrý.

Když na místo dorazili, zůstali jako ve snu. „Objevili jsme šest kriticky ohrožených druhů slanomilných rostlin a dalších čtrnáct v nižších kategoriích ohrožení,“ vypočítal.

Místo pole rybník

Na návratu vzácných rostlin má největší podíl obec Šakvice. Ta totiž změnila někdejší pole v pestrý kousek přírody. „Dřív bylo pole všude. Pěstovala se tu kukuřice, řepa, brambory, zkrátka co kdo zasel. Ale půda tady byla hodně podmáčená. Často se stávalo, že když trochu zapršelo, zemědělci se sem nedostali a pole tak zůstalo ležet ladem,“ přibližuje starostka Šakvic Drahomíra Dirgasová.

A tak problematickou zemědělskou půdu už deset let přeměňují na zeleň. Na 32 hektarech založili mokřady a rybník, vysázeli bylinné květnaté louky a také stromy, jež patří do lužního lesa.

„Když jsme se dívali na staré mapy, zjistili jsme, že tu kdysi býval rybník a mokřady. Takže my vlastně jen vše vracíme do původního stavu,“ říká starostka.

Tím, že Šakvičtí změnili krajinu, začala voda se solí znovu prolínat na povrch. „Už letos v létě se na některých místech objevily solné výkvěty. Na povrchu půdy byl vidět bělavý poprašek vykrystalizované soli. A právě tam jsme našli kriticky ohrožené druhy,“ popisuje Milan Chytrý.

Jak dokázaly rostliny přečkat padesát let, kdy se na místě zemědělsky hospodařilo? O tom se můžou vědci jen dohadovat. Předpokládají však, že byla semínka pohřbena v půdě. A jakmile opět dostala vhodné podmínky, probudila se k životu. 

Růst tu začaly tisíce rostlin solenky Valorandovy a vzácná tráva bahenka šášinovitá, která se vyskytuje na slaných jezerech v Maďarsku a Srbsku či na ukrajinské stepi. „Tento druh se vyskytoval snad jen na dvou posledních lokalitách v republice. A najednou jsou ho v Šakvicích obrovské populace,“ těší Chytrého.

Některé druhy kvůli nedostatku soli vymizely

Slanisek už je v zemi jen pomálu. Dříve přitom byla na jižní Moravě v leckteré terénní sníženině, která byla trvale zamokřená. Ať už šlo o nivy řek, či okolí tůní. Voda, jež byla vlastně roztokem se slabou koncentrací soli, se vypařovala a sůl zůstávala na povrchu. To některým rostlinám vyhovovalo.

Jenže od 19. století se vodní plochy vysoušely, aby byl dostatek polí pro pěstování hlavně řepy cukrovky. A i napřimování řek způsobilo pokles hladiny spodní vody. Ta už nestoupala vzhůru a nevynášela na povrch sůl. Slanomilné druhy postupně ustupovaly. „Dokonce došlo k tomu, že některé rostlinné druhy, třeba slanorožec nebo solnička rozprostřená, z naší flóry úplně zmizely,“ vysvětluje Chytrý.

Nějakou dobu jim pomáhala ještě pastva koní, ovcí či drůbeže, spásajících trávy, jež slanomilným kytkám konkurovaly. Dokonce i na návsích některých vesnic se vyskytovaly druhy, které jsou dnes kriticky ohrožené. Ale časem pastviny zarostly a tím vlastně slaniska zmizela z jihomoravské krajiny. Dnes jsou jejich poslední zbytky v několika maloplošných chráněných územích. Třeba u rybníka Nesyt poblíž Mikulova, u vesnic Novosedly a Dobré Pole či u dvora Trkmanec u Rakvic.

Podle botaniků je objev v Šakvicích významný ještě z jednoho důvodu. Ukázal totiž to, co donedávna považovali za nemožné. Tedy že i zaniklé stanoviště se spoustou kritických druhů se dá do přírody vrátit.