V Rakvicích na jihu Moravy zůstane 26. květen 1936 už navždy tragickým datem. Právě tehdy vyjeli žáci čtvrté a páté třídy místní obecné školy na vlastivědný výlet na nedalekou Pálavu. Celkem 95 dětí doprovázených několika učiteli na cestu vyrazilo v osmi povozech tažených koňmi.
Po cestě museli nedaleko Nových Mlýnů překonat Dyji. Tehdy byl jedinou možností přívoz, který oba břehy tehdejší cesty propojoval už od 19. století. Jezdil jen zhruba sto metrů po proudu od dnešního mostu na silnici mezi Milovicemi a Novými Mlýny.
Spojení obstarával převozník Leopold Schuster se zhruba dvanáct metrů dlouhým a tři a půl metru širokým vorem, jak už před lety popsal znalec místní historie Ladislav Valihrach, vycházeje z dobových protokolů. Ačkoli výletníky doprovázelo slunečné počasí, jen krátce předtím vydatně pršelo.
Konec líného vraha. Prozradilo ho přehrabování hnoje s ukrytou sekerou |
Třetí plavba
Srážky rozbouřily tok tehdy ještě nijak neregulované Dyje – Novomlýnská nádrž slouží teprve od roku 1989 – a hladina v třicet metrů širokém korytu stoupla o metr a půl. Do kalného a dravého proudu se na dřevěném přívozu chtělo jen málokomu. K první plavbě se tak odhodlalo jen sedm žáků, k té druhé pak patnáct.
Dvě úspěšné cesty nicméně přesvědčily většinu zbylých žáků a k té třetí se tak na palubu nahrnulo hned 52 dětí. K nim navíc přistoupilo šest dospělých a přidal se i jeden z povozů tažený dvojicí koní, kteří byli už od počátku neklidní.
Až v době, kdy už silně obsazený prám odrazil od břehu, z něj vyskočili dva chlapci. Vody sice měli po pás, ale činem si nejspíš zachránili život, uvádějí dobové četnické protokoly z pozdějšího vyšetřování.
Šla zachránit cizího muže, sama zmizela navždy. Největší brněnská záhada trvá 50 let |
Převrácení v divoké řece
Přetížený přívoz na rozbouřené řece začal po cestě nabírat vodu, před kterou začali uhýbat vyplašení koně. Před nimi pak do zadní části plavidla couvaly i děti na palubě. Dřevěné plavidlo však velké zatížení nevydrželo a zhruba deset metrů od břehu se naklonilo dozadu.
„Voda vyrazila fošny ze dna, prám se rychle naplnil vodou, rozpadl se, klesl pod hladinu a všechno na něm se ocitlo v běsnící Dyji,“ doplnil Valihrach.
„Jeden z těch mých dvaapadesáti spolužáků, který se nahrnul k osudnému třetímu převozu, Vašek Bednařík, seděl po pádu do Dyje na takovém větším kusu dřeva z té rozsypané pramice. A když jsme pak běželi kolem řeky do blízkého mlýna pro pomoc, křičel na nás z toho svého voru uprostřed řeky: ,Kluci, to se jede!’ Což byla poslední slova, která v životě řekl,“ vzpomínal účastník tragického výletu 91letý Květoslav Štefka v rozhovoru pro MF DNES v roce 2016.
Děti, které většinou neuměly plavat, se ve studené vodě začaly topit, voda je navíc odnášela dál ke zhruba 120 metrů vzdálenému jezu.
Ani koně připoutaní k vozu držáky a pobočky nemohli vyplavat, líčí kroniky. Jejich kočí František Belech nejdřív z vody vytáhl a zachránil několik dětí, aby se pak znovu vrhl do hluboké vody ve snaze koně uvolnit. „Zoufale se bránící zvíře ho koplo do hlavy a on omráčen zůstal navždy pod hladinou,“ dodávají dobové zápisy.
Řeka vydávala těla řadu měsíců
Další dospělí z doprovodu mezitím vytahovali děti na lodičku, kterou našli u břehu. Řeka však své dílo zkázy ještě nedokončila a loďku, stejně jako předtím jednotlivé žáky, unášel proud, až se zcela obsazená na splavu převrátila.
Z víru pod metr a půl vysokým jezem už se podařilo uniknout jen málokomu.
K záchraně dětí se sjel kdekdo včetně ženistů z Břeclavi, kteří tam byli zrovna na cvičení. „Po celou noc hasičské sbory ze širokého okolí za svitu čtyř pětisetwattových, agregátem napájených reflektorů prohledávaly vodu a hledaly utonulé děti,“ líčí Ladislav Valihrach.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Potopení prámu a rozbouřená řeka si vyžádala životy 32 dětí a jednoho z kočích. Dobový tisk uváděl sice 31 dětí, ovšem po deseti měsících se našlo v lukách u Dyje torzo ostatků Boženky Pešové. Do prvního rakvického pohřbu 28. května se podařilo najít jen jedenáct utonulých dětí. Další pohřby následovaly 30. května a 2. června, když už k nepoznání změněná těla sama vyplavala na hladinu.
Nehoda byla a dodnes zůstává druhou nejtragičtější vodní katastrofou v českých zemích, na prvním místě zůstává nehoda v Ústí nad Labem v roce 1732, kdy se pod Mariánskou skálou potopil člun převážející poutníky a utopilo se 52 lidí. Na břehu Dyje v místech někdejšího přívozu nedaleko Nových Mlýnů stojí památník věnovaný utonulým dětem, postavený z popudu bývalého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Plavba na shnilém dřevě
Výlet na nedalekou Pálavu zajistil dětem řídící učitel rakvické měšťanky Bohumil Horňanský. Do té doby byl tento muž srdcem společenského života malé obce na jihu Moravy. Ze dne na den se však stal nejnenáviděnější osobou v širokém okolí a ves musel opustit.
Vyšetřování vedené místními četníky však ukazovalo jinam, jak potvrdil i následný soud. Za hlavní příčinu označil nerovnoměrné zatížení lodi a velkou roli sehrál i stav prámu. Tehdy už jedenáct let staré plavidlo totiž nikdo neudržoval.
Třicítka žáků se utopila a učitele vyhnali, teď ho v Rakvicích pohřbí |
Díry ve ztrouchnivělém dřevu převozník jen ucpával hadry, ztrouchnivělé byly i bočnice. Nabírání vody tak nebylo ničím neobvyklým, ale převozník ignoroval i příkaz ji vylévat mezi jednotlivými jízdami. S trestem vězení od soudu odešel Schuster i majitel přívozu mlynář Josef Veverka. Trestu naopak ušel učitelský doprovod, všichni ale byli donuceni se odstěhovat.
Je to stále živé
Až do roku 1966 se v Rakvicích nekonala žádná pietní akce, která by připomínala neštěstí školních dětí na Dyji. Jedinou připomínkou byla každoroční mše svatá sloužená v místním kostele.
„Je pravděpodobné, že tento „nezájem“ měl své kořeny v tehdejší politické situaci. V roce 1946, tedy deset let od neštěstí a rok po válce, měli lidé jiné starosti. Za dalších deset let, v roce 1956, se komunisté snažili potlačovat jakékoliv projevy občanské integrity a sounáležitosti, pokud to nezapadalo do jejich ideologie,“ uvádí Tereza Průdková v bakalářské práci věnované tragédii na Dyji.
Navíc lidé, kteří výlet přežili, si v sobě nesli hluboké trauma, o kterém nechtěli mluvit. „Podle dcery jednoho přímého účastníka potopení pramice se u nich doma nikdy o této události nevyprávělo. Zjistila až po mnoha letech, že její tatínek na výletě byl a že se dokonce i topil,“ uvádí dále ve své práci Průdková.
Pamětní deska utonulým dětem na rakvickém hřbitově.
Pomníček utonulým dětem u řeky Dyje na Nových Mlýnech
Situace se změnila v 60. letech. Od té doby se tragédie připomíná každý rok, letos to bude v úterý 26. května v 16 hodin na místním hřbitově. „V Rakvicích bydlím od narození a tato událost je v obci svým způsobem stále živá,“ dodává Průdková.
Nikdo z pamětníků už není mezi žijícími. Vzpomínkového aktu se v roce 2021 zúčastnili dva poslední, Vlasta Bartošicová a Květoslav Štefka. „Je to tu krásné. Moc se mi chce plakat. Obec si toho považuje a udržuje toto místo. Když si jen vzpomenu, je mi hrozně smutno,“ vyprávěla tehdy Bartošicová. Její dcera tehdy dodala, že strach z vody v jejich rodině přetrvává. „Celá generace se bojíme hluboké vody. Ta hrůza je v nás. Dokonce mi maminka jako dítěti zakazovala chodit plavat. Mám takový pocit, jako bych to prožívala s ní,“ řekla novinářům Deníku.
