Kdo chce na vlastní oči vidět práci nadšenců z Klubu přátel kolejových vozidel, musí se vydat do bývalého depa na brněnském dolním nádraží. Tam totiž své mnohatunové miláčky garážují. Právě teď je promazávají, natírají a šlechtí na „jarní zátop“, který chystají na sobotu 21. dubna.
„Na něm představíme i nově opravený tendr obří parní lokomotivy Kriegslok z roku 1944, zvané Němka. Na něm pracujeme už řadu měsíců a přes web Startovač jsme na něj sehnali přes půl milionu korun. Je vidět, že existuje spousta lidí, kteří nám drží palce,“ říká šéf spolku Jiří Kotas.
Za více než dvě dekády se mu povedlo nashromáždit přes 70 mašin, drezín a vagonů. Teď to ale vypadá, že soukromá sbírka, jež patří mezi největší v Česku, na jihu Moravy skončí. Parkuje totiž v halách, které padnou na stavbu nového brněnského nádraží. A to ať už bude stát u řeky, nebo pod Petrovem.
„Ve variantě Řeka bude na místě depa přednádražní prostor nového nádraží, s čímž počítá také územní plán. Pro variantu Petrov v něm zatím jasné zadání není, máme pouze výsledky mezinárodní urbanistické soutěže na řešení nové městské čtvrti. Nicméně všechny tři oceněné návrhy zde počítají s bydlením či s polyfunkčními budovami,“ vysvětluje hlavní městský architekt Michal Sedláček.
České dráhy samy hledají kapacity
Spolek vymýšlí, kam sbírku přemístit, ale už dnes je jasné, že pohromadě nezůstane a s největší pravděpodobností z Brna zmizí úplně. Lidé tak přijdou o prohlídky a nejspíš také o část jízd historickými vláčky. A Kotas o svůj celoživotní sen vybudovat právě v Brně muzeum kolejových vozidel.
„Mluví se o tom, že by přípravné práce pro nádraží u řeky mohly začít za dva tři roky. Jsme tu v nájmu s tříměsíční výpovědní lhůtou, takže to může přijít brzy. Co bude pak, zatím nevíme. Mašinu si nevezmu na záda a neodnesu,“ hlásí Kotas.
V depu nyní parkuje asi dvacítka vozidel, z toho půlku tvoří lokomotivy. „Část venkovních exponátů jsme už umístili na vlečku v Modřicích, protože se tu potulovali sběrači kovů a hrozilo, že je postupně rozmontují do šrotu. Pak jsou tu ale vozy, které jsme už renovovali, a ty musíme mít pod střechou. A nemáme je kam dát,“ vysvětluje Kotas.
Šance, že by se místo pro sbírku našlo u Českých drah, je mizivá. „Dlouhodobě podporujeme železniční spolky, které se zabývají záchranou historických technických skvostů, ale v tomto případě nemáme jak pomoci. Sami hledáme náhradní kapacity,“ řekla mluvčí Českých drah Monika Bezuchová.
Kotas se proto chystá oslovit i vedení teplárny v Maloměřicích. „Je tam vlečka v bývalé stáčírně mazutu, ale tam by se nedaly dělat veřejné prohlídky,“ tvrdí Kotas.
Naději v Chocni drží v rukou památkáři
Prakticky zatím jedinou nadějí je tak historická půlkruhová výtopna Choceň v Pardubickém kraji, z níž by mohlo vzniknout vysněné muzeum. Budova však patří Českým drahám a pozemky Správě železniční dopravní cesty, která uvažuje, že je využije na stavbu nadjezdu. Výtopna by tak šla k zemi.
Pomoci mohou památkáři, kteří usilují o to, aby se stala kulturní památkou. „Řízení jsme zahájili, takže výtopna je pod památkovou ochranou, ale jen dočasně, než padne rozhodnutí,“ podotýká šéfka pardubických památkářů Eliška Racková. Podle ní je situace složitá – České dráhy jsou proti a navíc na pozemcích existuje zájem veřejné stavby. „Bude to trvat celé měsíce, než se rozhodne,“ doplňuje Racková.
Ani pak ale není jisté, jestli se výtopnu povede Kotasovi koupit. Pro Brno to v každém případě znamená jediné – o kolejové unikáty přijde. „Může se navíc stát, že střechu nad hlavou prostě vůbec neseženeme, a pak se část historických vozů rozprodá a část skončí ve šrotu,“ podotkl Kotas.
O tom, jak je těžké zajistit prostor pro kolejová vozidla, ví své i ředitel Technického muzea v Brně Ivo Štěpánek. „Sami s tím zápasíme a to máme část exponátů na kolech, takže se s nimi dá popojet. Na lokomotivu potřebujete velkou montážní halu, navíc tam musejí vést koleje a to je tady v Brně jen na výstavišti. Možná by se dalo vybudovat nějaké muzeum tam, ale to je jen můj soukromý názor,“ míní Štěpánek.
V každém případě by podle něj byla škoda, kdyby unikátní sbírka zmizela. „Jde nejen o fyzické cenné exponáty, ale o bohatství duchovní. Lidé, kteří o stroje pečují a renovují je, udržují stará řemesla a technologie, jež dnes v době počítačů už nikdo neumí,“ tvrdí Štěpánek.
