Původ lepenkových jízdenek je v Británii 19. století, ale používaly se po celém světě. Až do 90. let také v Československu. Kdo se podívá na jejich číslování, tomu je jasné, že Butschkova meta je daná - až skončí, měl by jich mít 99 999. Vlastně ne, 100 000.
Tu s výjimečným šestičíslím už má - sám si ji kdysi na začátku 90. let prodal v pokladě brněnského nádraží. Rosického rodáka totiž dráha ovlivnila na celý život.
Jako malému klukovi mu pod okny domku na trase Brno-Zastávka kouřily parní lokomotivy. „A to je něco, co snad nikoho nemůže nechat chladným,“ tvrdí Butschek. Sbírání jízdenek pak přišlo tak nějak samozřejmě, velmi často totiž jezdíval vlakem mezi Brnem a Rosicemi.
„Sbírku jsem zakládal vlastně nadvakrát. Poprvé v roce 1978, jenže to jsem si sem tam nějaké pomaloval, počmáral, popsal. Za to bych si dneska nafackoval, protože ani nechci vědět, kolik unikátů jsem si zničil,“ zlobí se.
Dal se jinou cestou než většina sběratelů. Pro něj není určující abeceda a názvy měst, kde byl doklad vydán. Pro Butschka je svatých pět čísel na vršku a vespod jízdenky.
V ČR jsou stejní nadšenci asi jen tři. Jeho sbírka tedy začíná číslem 00001 a měla by končit 99999. Obě už má dávno zařazené ve svých padesáti krabicích, do každé z nich se vejde dva tisíce kusů. S opravdovou úctou vytahuje „stotisícovku“, která komplet uzavírá. Je na ní jasně vidět, že tiskárna na takové číslo nebyla nastavená a připravená - nuly jsou jednotné, strojové a ta jednička prostě jiná. „Tiskaři ji tam doráželi ručně,“ hladí hnědý papírek.
Nejstarší jízdenka? Z roku 1893
Když se Alan Butschek o svých jízdenkách rozpovídá, poslouchá se to jako pohádka. Mluví krásnou češtinou, příběh má spád, zápletky i pointu. Těch zbývajících 1 394 kousků, které mu v krabicích chybí, má s přesnými čísly vypsaných na svých stránkách www.alanbutschek.cz.
Ze začátku bylo jednoduché lístky sbírat - zaprvé jich byly statisíce v oběhu, zadruhé mu je nosili všichni možní rodinní známí. Dnes už to jde ztuha. „Pořád se dá něco sehnat na burzách, přes internet, kluby nadšenců,“ vypočítává sedmačtyřicetiletý muž z Rosic.
Dodává, že pořád chce jít tím pravým sběratelským směrem - tedy dostávat se k novým kouskům darem nebo výměnou. Jen zlomek ze své obří sbírky si koupil. „Ale je mezi nimi nejstarší jízdenka, co mám. Vydaná byla 20. dubna 1893 v Drážďanech a pasažér s ní jel do Prahy přes Děčín. Koupil jsem ji náhodou na jedné burze a kupodivu nebyla ani nijak drahá,“ líčí.
V jeho kompletu jsou i zahraniční kousky, neomezuje se jen na české dráhy. „Nejvzdálenější pochází z Wellingtonu na Novém Zélandu a dovezla mi ji loni kamarádka. Vzdušnou čarou je to 18 118 kilometrů,“ precizně vypočítává sběratel. V krabicích jsou pečlivě zařazené jízdenky z dalších států - od evropských po Srí Lanku, Indii, Togo, Severní Koreu nebo Argentinu.
A nejde vždy o klasické jízdenky, které procvakl průvodčí. Na lepenkový formát 57 x 30,5 mm se tiskly třeba vstupenky na peron, stravenky, „pééfka“ a taky propustka na nádražní toaletu.
Předčasné Vánoce
Každou kartičku vytahuje s úctou, a jak říká, vždy když se mu sejde více kusů se stejným číslem, je velké dilema, kterou z nich vybrat jako tu hlavní, která skončí v reprezentativní krabici. A tak je jasné, že v Butschkovic domácnosti je mnohem více než 98 606 jízdenek. Pár parádních kousků si do sbírky vložil před koncem roku.
„Já měl Vánoce vlastně už 17. prosince, kdy mi kolega donesl krabičku po nějakém příbuzném. Ó, to byla nádhera, já už pak ani nepotřeboval stromek, kapra a další dárky,“ směje se.
Před pár lety se mu zase stalo, že u vrat zazvonil pán, řekl, že je poštmistr ze Zašové, podal mu tašku a zmizel. „To, co v ní bylo, jsem zařadil skoro všechno,“ vzpomíná Butschek. Sběratel se dárcům odvděčí hezky po svém - na lepenkové jízdence, kam si nechal natisknout poděkování. Dnes to jde udělat už jen v Jindřichově Hradci.
A teď tu pohádku. Je o Thomasi Edmondsonovi, který v britské stanici Milton celý systém vymyslel. První lepenková jízdenka se objevila v roce 1838, nebo 1839. Konec už je ale trošku neradostný.
„Když se přešlo na počítačové jízdenky a ty lepenkové přestaly být hlídanou ceninou, najednou jich u nádraží ležely kupy, topilo se s nimi, prostě se zničily,“ posmutní Butschek.
Konec kartiček přímo režíroval
Alan Butschek si ale život naplňuje ještě dalšími koníčky. Ve své podkrovní trucovně má třeba jízdní řády od 30. let 20. století až po dnešek. Věnuje se simulovanému pilotování letadel.
Zajímá se o městskou hromadnou dopravu, sem tam průvodcuje v historické tramvaji. O dráze několikrát publikoval. A pokud by vás cokoliv o vlacích a kolejích zajímalo, zřejmě u něj naleznete odpovědi. Nedávno se na Butschka obrátil třeba herec Tomáš Hanák, který rekonstruuje v Nižboru staré vagony na restauraci a chtěl mít všechno tip ťop.
Prostě, dráha, to je jeho život. Musel sice kvůli špatnému barvocitu oželet střední i vysokou dopravní školu, ale po „strojárně“ čerstvý inženýr hned pádil na brněnské nádraží žádat o práci. Paradoxně to byl on, kdo později ze zdejších pokladen vystrkal tuhé hnědé minikartičky - dostal na starosti zavedení těch počítačových.
Dnes sedí v budově jihomoravského vedení drah v brněnské Kounicově ulici a řeší nejčastěji hladké cestování po kraji. A aby bylo tvrzení, že dráha mu ovlivnila celý život, kompletní, je potřeba zmínit tohle. Když začínal na brněnském nádraží v osobní pokladně, odnášel tržby ke kase zavazadlové. A tam seděla ona... dnes jeho žena.
