„S mým otcem Jaroslavem a panem Ludvíkem Kunderou tam chodil malíř Miroslav Šimorda, Karel Leypold zvaný Azbestový děd, dálkový chodec Jakub Drkal z Boskovic, básník Jan Skácel, fotograf a básník Vilém Reichmann zvaný Jappy a další,“ uvádí půlstoletou historii Petr Hloušek, s nímž se MF DNES pokusila tento fenomén zmapovat.
Drobného ulice nebyla jediná „štace“ této sauny, že?
Tehdy ještě dřevem obložená budova kompletně vyhořela a po několika mezištacích našli chlapci nejvhodnější střechu nad hlavou v Pisárkách. Saunérem tam byl Emil Sokol, kterého v roce 1969 vyhodili z televize. Postupně se přidali „Provázci“ – skladatel Miloš Štědroň, dramaturg a herec Petr Oslzlý i režiséři Peter Scherhaufer a Ivo Krobot. Dále spisovatel Evžen Turnovský a pak i já se svým synem Petrem. A po nás skladatelé Alois Piňos či Ivo Medek, antropolog Vladimír Šedivý, herec Stanislav Zindulka a mnozí další. Nakonec jsme se, snad už definitivně, někdy v roce 2010 přesunuli do sauny Andersen na Slovákově 8. Je sice menší, ale v centru.
Vaše saunová společnost mi tak trochu připomíná anglický pánský – a převážně diskusní – klub. Nebo se mýlím?
British Gentlemen’s club, to je místnost plná dobře oblečených mužů sedících v kožených křeslech typu Chesterfield pod příjemně dekadentním kouřem z doutníků se skotskou whiskey a debatami o vysoké politice. Tyto kluby mívaly ovšem různé podmínky pro vstup, buď sociální postavení, vzdělání nebo dresscode. Právě tomuhle se snažíme vyhnout. Ani tu není vyvěšen zákaz vstupu žen, jejichž zřídkavá přítomnost značně zvyšuje naše vzájemné lingvistické schopnosti.
Byla to a stále je široká skupina lidí všech možných profesí, zvyků, vyznání, vzdělání, koníčků, zájmů a názorů, lidí, kteří mají co říct. O to se stále snažíme. Musím připomenout zvolání Ludvíka Kundery, které naši skupinu charakterizuje: „Ta krásná saunová léta s radostmi i strastmi. Ten širokospektrální a báječný sbor nahých mužů…“
Před 100 lety se narodil Ludvík Kundera, přátelský intelektuál věřící v dobro |
Které z nich jste měl nebo máte zvláště rád a ve kterém období?
Mnohé silné osobnosti v takzvaném zlatém věku pisárecké skupiny. Patřil k nim lingvista Dušan Šlosar, letecký inženýr Milan Závrbský, typograf a malíř Ivan Štrouf, Pan malíř Miroslav Šimorda a kromě už zmíněných skladatel a muzikant Jaromír Hnilička, dominikán a spisovatel Milan Norbert Badal nebo elegantní gentleman Antonín Šmerek, který v Brně obsluhoval anglickou královnu. Ti všichni už nejsou mezi námi a s jejich odchodem odešlo něco, co nám schází.
My pozůstalí se snažíme zaplnit „... to prázdno, které tvoří dům, je obklíčené, nevidí a zbývá, i když strhnou krov a zboří kolem ticha zdi,“ jak napsal Jan Skácel. Možná se nám pod vedením demiurga Miloše Štědroně i daří. Už je to jiný svět, možná i lepší. Já už jsem druhý služebně nejstarší, se mnou ještě vědec, designér, spisovatel a básník Karel Blažek, vydavatel tišnovského nakladatelství Sursum Miroslav Klepáček, režisér Karel Fuksa, spisovatel Bohuslav Trojan, klinický psycholog Ludvík Běťák, z těch mladých malíř a spisovatel Pavel Čech a jiní. A také nás hřeje u srdce, že deset našich členů obdrželo Cenu města Brna.
Začínám chápat, že jde o skutečně výjimečné uskupení...
Jakoukoliv výjimečnost musím opět odmítnout. Jako „sbor nahých mužů“ nemáme už moc co skrývat. Ano, jde o pestrou směs názorů, mnohdy i vyhraněně polemických. Ale jeden o druhém to víme. Máme částečnou představu, v jakém „světě“ který z nás žije, ctíme jeho názory a často o nich diskutujeme, a dokonce o nich i přemýšlíme.
Naše čtvrteční setkávání vytvářejí jakési „asociační okolí“, ve kterém se pohybujeme. Není nouze o špičkování. Zkřížené meče ale nikoho nelikvidují. Půtky ve stylu Foglar a jeho Rychlé šípy versus Rektorys a jeho Přehled užité matematiky jsou častým tématem, navzdory tomu, že já, ovšem tajně, mám rád oba. Na což spoludiskutéři už přicházejí... Občas se ale stává, že najednou všichni zmlknou. V ten okamžik se ozývá Pavel Čech řka: „ A co říkáte na…“ A jede se dál. Přiznávám, že takový skvělý nadhazovač býval kdysi destruktivní lingvista Max Coufal, nyní je to Pavel.
Jsem dělník hudby, na tvorbě není nic posvátného, říká skladatel Štědroň |
Asi je přece jen těžké si tyto diskuse představit, pokud to nedokážeme podle vašich už čtyř „saunových knih“. Zvláště hektické musí být tyto debaty při vašich posaunových posezeních v přilehlé vinárně Vinná muška.
To mnohdy neslyšíme vlastního slova. Mluví všichni. Což se bez vzájemného okřikování neobejde. A ty knihy? Vedle zmíněných čtyř námi vydaných saunových, které jsou esencí a kompilátem našich názorů, diskusí a snah, jsou aktivity členů velmi obsáhlé. Obávám se, že o mnohých ani nevím. Zmíním tedy aspoň „saunové“ publikace.
Sauna Kirja vyšla roku 2009 s ilustracemi Václava Houfa a v typografii Ivana Štroufa. Tento „nevážný spisek“, sestavený Ludvíkem Kunderou a Milošem Štědroněm, obsahuje „rozhovory, kratochvilné básně a texty zhola překvapivé“ a na přiloženém CD jej doplňují skladby Miloše Štědroně. Ve druhé Sauně Biblio z roku 2015 poprvé vychází stručný medailon členů. Třetí Penultima ultima cena neboli Předposlední poslední večeře z roku 2019 zaznamenává „příval“ nových členů a čtvrtá, zatím poslední, O pravdu? z roku 2024 vychází z mimořádně těžkého a nevděčného zadání, které nám udělil Miloš Štědroň, totiž psát pravdu o Pravdě, a to podle Janova evangelia 18,38 „Quid est veritas?“ neboli Co jest pravda? Diskusí na toto téma bylo hodně a byly dlouhé. V knize můžeme číst práce třinácti autorů a je tam asi stovka citací. Pavel Čech ji vybavil svými ilustracemi a další přidal také Jan Křístek.
Mě v ní zaujaly především vaše čtyři texty, hlavně ten o značně podlém činu prezidenta Edvarda Beneše v roce 1938, kdy krátce před Mnichovem poslal svého tajemníka Jaromíra Nečase s vlastnoručně psaným návrhem francouzskému premiérovi Édouardu Daladierovi postoupit české Sudety Hitlerovi dobrovolně.
Vnuk David mi poradil: „Dědo, neval tam český názvy, to nikdo z nás nebude číst.“ Tak jsem texty nazval The escaping relevance of Truth, což lze volně přeložit jako Mizející půvab Pravdy, a The charm of disappering Truth neboli Půvab mizející Pravdy. Věnoval jsem se v nich hledání pravdy historické, z období Ježíše a Piláta, a to bez použití textů Nového zákona.
Dále jsem se zaměřil na dobu současnou, což bylo mnohem těžší, protože, jako obvykle, „doba je zlá a lidi kradou“. Doba je vždycky zlá, ale pomáhá nám být lepšími. V případech našich selhání nám totiž poskytne možnost se na ni vymluvit. Ještě že ji máme. Mluvím zde také o nutnosti neustále porovnávat výklad dějin s novými poznatky, jichž je hodně a mnohdy neodpovídají zavedeným historickým schématům. To je právě v té části o Benešovi. Historicky ověřených zdrojů už je nyní dostatek. Ale stále jsou u nás minimálně dvě skupiny, které celou historii vykládají jinak, a je zřejmé, že spor kolem Beneše si vyžádá ještě hodně času. A úplné smíření obou stran ani neočekávám.
Musím zmínit také perličku, kdy jste v této knize konečně objasnili nactiutrhačné prohlášení exprezidenta Miloše Zemana o Ferdinandu Peroutkovi coby ctiteli Hitlera, obecně známé jako „vlevo dole“.
Je to tak, nachází se totiž v knize přítele Ludvíka Kundery, amerického spisovatele Kurta Vonneguta, s nímž jsme poseděli u piva, když v roce 1982 navštívil v Brně „provázkovkou“ inscenaci své knihy Dobré ráno, pane Rosewater. V jeho jiné knize Matka noc z roku 1961 se tato celostátně a dlouze hledaná věta o tom, že Hitler je gentleman, nachází zhruba na straně 100, a to skutečně vlevo dole.
Jak vlastně řešíte nesouhlasné či opačné politické názory?
Náš guru Miloš Štědroň nám o těchto věcech zakázal v potírně u bazénu a v odpočívárně mluvit, což poněkud zklidnilo hormon zúčastněných. O politice mohu mluvit jenom já a Miloš jako dva služebně nejstarší. Miloš si občas něco dovolí říct a já většinou tvrdím opak. Tak se potenciály vyrovnají a pomine nebezpečí, že se budeme navzájem topit v bazénu.
Nad touto prohibicí navíc bdí i citlivé Milošovo ucho, který při jakémkoliv náznaku, že by se diskuse mohla zvrhnout do politických úvah, pokaždé zařve: „Hoši, ku**a, na to se vy***te! “ A protože jsme slušně vychovaní, převádíme hovor na věci zcela nekonfliktní, třeba na uprchlíky, nízkou úroveň škol, zejména dívčích, na věci tajemné a zázračné, jako je kupříkladu přebytkový rozpočet nebo poctiví obchodníci.
