Vozíčkářka Jarmila Valtová při průjezdu Brnem. | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

S vozíčkářkou po Brně: Překážky jsou v obchodech, na úřadech i u bankomatů

  • 1
Může se jihomoravská metropole chlubit tím, co v poslední době udělala pro vozíčkáře? Zčásti ano, ale pořád ještě zbývá hodně práce. Překážky jsou všude: v obchodech, kinech, na chodnících, na poštách, úřadech a dokonce také u bankomatů.

Většina z nich žije v Brně léta. A znají město dokonale, i když možná z neobvyklých úhlů pohledu. Je to pro ně nutnost, protože s invalidním vozíkem se hned tak někam nedostanou. Život jim nekomplikují jen nerovnosti na zemi, ale i věci, které by potřebovali mít ve výšce očí. Ale nemají.

Přitom stále častěji při otvírání nových budov, úřadů či chodníků zaznívá z úst stavitelů i politiků - bezbariérovost je samozřejmá.

Hromadná doprava
Pokud člověk, který je schopen normální chůze, v Brně kamkoliv cestuje, dojede tramvají nebo autobusem na zastávku, která je jeho cíli nejblíže. "My nedojedeme tam, kde potřebujeme vystoupit, ale tam, kde můžeme vystoupit," upozorňuje Růžena Březinová.

Přestože počet nízkopodlažních vozů na linkách brněnského Dopravního podniku stoupá, plošiny pro vozíky nelze použít na všech zastávkách. "Buďto leží nástupní ostrůvek příliš daleko, nebo se nastupuje ze silnice," podotkla patnáctiletá Bára Antonovičová.

Stávají se situace hodné pověstného Kocourkova. Ostrůvek má nájezd, umožňuje použití plošiny, ale pro vozíčkáře je stejně k ničemu. Blízký chodník totiž nájezd postrádá. Dopravní podnik nabízí vozíčkářům speciální autobusovou linku uzpůsobenou jejich potřebám a také služby asistenta Dopravního podniku.

"Jsme za tyto možnosti rádi. Ale byli bychom mnohem raději, kdybychom mohli sami, bez cizí pomoci, cestovat běžnými linkami," vysvětlila pětačtyřicetiletá Věra Prášková.

. Každý "krok" si musí promyslet

Vozíčkářka Jarmila Valtová při průjezdu Brnem.Stačí krátký výlet městem v doprovodu Jarmily Valtové, a člověk hned vnímá svět jinak. "Počkejte, musím to objet," ukazuje čtyřiapadesátiletá Brňanka na elektrickém vozíku.

Na jedné straně přechodu pro chodce je totiž chodník zkosený do nájezdu, ale na další straně čeká obrubník. "Takových je v Brně spousta. Na svých trasách je mám vychytané, leckde ale ne. Když zrovna nespěchám, tolik mi to nevadí," konstatuje Valtová.

Další problém nemusí dlouho vysvětlovat. Aby dohlédla na klávesnici bankomatu v České ulici, musí se ve vozíku vzepřít na rukou. "Ti pohyblivější z nás si ve vozíku kleknou, aby byli výš. Ale to nedokáže každý," vysvětluje. O bankomatu, který by byl níže položený, v Brně neví.

Možnosti posezení na venkovní zahrádce restaurace má s kamarádkami zmapované. V České ulici si ale neposedí - zahrádka "trůní" na dřevěném pódiu.

"Na Svoboďáku je to ale v pohodě, tam podstavce nemají," vybírá místo k posezení. Důležitá je i výška stolu. Ne pod každý se vozík vejde. Cesta městem přináší i nečekané nástrahy. Třeba takové lešení dokáže vybranou cestu pořádně zkomplikovat.

Přepážky a úřady
Vyzvednout doporučenou zásilku, nahlásit změnu v údajích na úřadě nebo si sjednat pojištění. Pro někoho rutina. Jenže vozíčkáři většinou přes pult ani nedohlédnou.

"Při návštěvě bank a jiných úřadů si připadáte jako trpaslík, protože výška přepážek je v úrovni vašich očí. Nic si nepodáte, nic nevidíte," konstatovala Ludmila Kulová. Člověk na vozíku na sebe často musí upozorňovat máváním a voláním. Opět je třeba žádat o pomoc.

"Mnoho z nás se naučilo být drzý a průbojný, protože nám nic jiného nezbývá. Ale ne vždycky máte náladu vynucovat si pozornost a doprošovat se cizí pomoci," doplnila Růžena Březinová.

Mnoho úřadů sice sídlí v bezbariérových budovách, ale nějaká "moucha" se vždy najde. Problematické jsou například budovy pošt v Opavské ulici, v Řečkovicích i na hlavním nádraží. Tam se vozíčkáři nedostanou do prvního patra, kde se vydávají doporučené zásilky.

Zábava a nákupy
Každý sál multikina ve Velkém Špalíčku má pro vozíčkáře vyčleněná místa. Jenže v jedné z prvních řad. "Asistent mě buďto musí vynést na jiné sedadlo, nebo sedím dvě hodiny se zakloněnou hlavou. To je hodně nepříjemné," popisuje Bára Antonovičová.

Jednoduché není s vozíkem ani nakupování. Mnoho obchodů na Masarykově či České dělí od ulice jen jediný schod, ale i ten může být problémem. Elektrický vozík totiž váží přes sto kilogramů. Vyzvednout jej deset centimetrů nad povrch vyžaduje pořádnou sílu.

"Někteří obchodníci mají na ulici zvonek, na který se ohlásíme. Ale vybírejte si z ulice třeba maso u řezníka, když nevidíte, co zrovna nabízí," konstatovala Růžena Březinová. Obsluhovat na ulici může být nepříjemné i pro prodavače, který musí opustit obchod plný lidí a běhat se zbožím tam a zpět.

"Řešením jsou odebratelné nájezdy, které se dají ke vchodu přistavit. Bezbariérová úprava není možná všude, což samozřejmě chápeme," doplnila Veronika Machalová.

Podobných míst a situací je mnoho. Vozíčkáři o nich dokážou z rukávu vysypat řadu poznatků. Ale zároveň oceňují postupné změny. "Situace se lepší každým rokem. Bezbariérových míst přibývá, lidé jsou ochotnější. My na potíže upozorňujeme, protože nechceme své okolí zbytečně zatěžovat prosbami o pomoc," podotkla Věra Prášková.