Za své umění prý Čech, který se jako jeden z mála malířů uživí na volné noze, vděčí nejvíc královopolským hasičům.
Jak se z hasiče stane výtvarník?
Původně vlastně nejsem ani ten hasič, vyučil jsem se strojním zámečníkem a pracoval jsem v Královopolské strojírně. Po několika letech jsem tam potkal kamaráda, který dělal u místního profesionálního hasičského sboru. Zlákal mě tam, absolvoval jsem měsíční požárnický kurz a dalších patnáct let jsem u nich dělal hasiče. Když zrovna nehořelo a nebyla jiná práce, ostatní si jen tak povídali nebo třeba posilovali, já jsem se zašil a maloval jsem. To jsem miloval odmala. Víc času jsem asi kreslil, než hasil požáry. Byly to pro mě nejdůležitější roky.
V čem?
Přišel jsem si na to, jak se dělají různé techniky, zjistil jsem to, co bych se za normálních okolností naučil na výtvarné škole, kdybych na nějakou chodil.
Chybí vám odborná škola?
Často jsem nad tím přemýšlel, jaká by byla moje cesta, kdybych měl regulérní výtvarné vzdělání. V něčem by to bylo jednodušší. A v něčem naopak těžší, třeba by mě nutili do něčeho, co mi není vlastní. A ovlivňovali by mě jiným směrem.
Pavel Čech
|
Kdo vás ovlivňoval tím správným směrem?
Asi autoři zakázaných knížek, když jsem byl malý kluk. O foglarovkách jsme nevěděli, kolik jich je a kde je vlastně sehnat, chodili jsme po antikvariátech a hledali pod písmenem ef a nedocházelo nám, že tam toho Foglara nenajdeme. Měl jsem kamaráda, který mi Foglara půjčoval, jeho rodiče ho měli. Miloval jsem Vernea a obrázky Zdeňka Buriana.
Sbíral jsem Saudka, vystřihoval ze Sedmičky pionýrů Asterixe a obkresloval Nepraktovy postavičky. Až zpětně mně potom došlo, že kdybych žil v záplavě komiksů, jako žijí dnešní děti, necítil bych asi potřebu si těch pár, které jsem měl, obkreslovat a vymýšlet si k tomu svoje vlastní. Takže bych se asi stal něčím a někým jiným. A zcela zásadní pro mě byli Dva divoši Ernesta Thompsona Setona. Hráli jsme si na ně s mým spolužákem Petrem Růžičkou velmi intenzivně.
Ale vyrůstal jste v Brně, ve městě, to se na indiány nehraje nejlíp.
Vyrostl jsem v Komíně u lesa, takže tam se dalo běhat a hrát si na indiány náramně, i když žijete v paneláku. A Stínadla jsem si pak spíš představoval, Brno bylo šedivé a oprýskané, tak to nebyl takový problém. Bratranec bydlel na Veveří ve starém domě a tam mě fascinovalo úplně všechno – půda, chodby, sklep. Ale Meyrinkova Praha to nebyla, takže dodnes to mám tak, že když chci uniknout, začnu si malovat vlastní město, vlastní svět s křivolakými uličkami.
Dokáže Foglar nebo Verne ještě oslovit dnešní děti?
Řešil jsem to mnohokrát v případě mých synů. Je jim devět a třináct let. A mají počítač. Když jsem vyrůstal, žádné počítače nebyly. Ale dnes nemůžete po dětech chtít, aby se zavřely před světem kolem a sedly si do kouta s verneovkou, ve které jsou popisy přírodních krás na šest stran. Naopak Foglar je podle mě poměrně přenosný do dnešní doby, chlapecké duši rozuměl jako málokdo. I ve světě počítačů potřebujete nejlepšího kamaráda. A stejně intenzivně potřebujete být někomu nejlepším kamarádem.
Bez ohledu na internet a další lákadla se kluci stejně vztahují ke svým hrdinům, to je pořád stejné. Parta, tajemství, touha být odvážný, dobrý, čestný, odhalovat záhady. Jen asi dnešním klukům přijde divné, proč se všichni ti Foglarovi hrdinové vždycky tak složitě domlouvají na času a místě srazu, proč si jednoduše nezavolají – tyhle děti vlastně netuší, jak fungoval svět bez mobilních telefonů. A že to mělo své kouzlo, když člověk přišel včas a na správné místo a viděl pak s úlevou kamaráda nebo později třeba slečnu opravdu přicházet.
První ateliér Petra Čecha inspiroval k příběhu o čertovi a kominické dívce.
Vaše první kniha O čertovi se odehrává na brněnských střechách. Jak jste se k nim dostal?
Hledal jsem před mnoha lety ateliér, kde bych mohl být sám a soustředěně malovat. Chodil jsem po Brně a v centru města pátral po půdách a sušárnách. Tehdy se domy ještě tolik nezamykaly jako dnes. Přímo naproti Staré radnici v Radnické ulici mi jedna stará paní pronajala právě takovou půdní sušárnu se střešním balkonem, dalo se z něj vylézt na kominické lávky. Tam jsem sedával a maloval a viděl ty mravence lidi pod sebou, hodiny na věži jsem měl přímo před očima. Bylo to krásné. Právě tam vznikl příběh o lásce mezi čertem a kominickou dívkou.
Co je v tom ateliéru teď?
Nedávno jsem se tam chtěl jít podívat, ale nahoru mě nepustili. Ta místnost je zapečetěná kvůli policejnímu vyšetřování, v mém bývalém úžasném střešním ateliéru si totiž kdosi zřídil varnu pervitinu.
U každé knížky víte, kde a kdy začala vznikat?
Asi ano. Moje postavy si tak trochu žijí po svém. Pavouček Čenda si řekl o pokračování, Indián Rychlá Veverka taky. I když u toho pavoučka si spíš řekli čtenáři, psali mi, dokonce v obchodě mě zastavila jedna paní a říkala: „Nejste vy ten pan Čech? My doma řešíme, jak to bude pokračovat.“ Já jsem totiž, aniž bych měl nějaký plán na pokračování, ukončil prvního Čendu tak trochu otevřeně a se třemi tečkami v závěru… Nakonec se mi i ten druhý díl trochu rozrostl. Domluvili jsme se proto s mým nakladatelem, že Čendové budou tři, ten třetí vyjde už v lednu.
Vaším nakladatelem je Petr Novotný z Petrkova. Jak se to stalo, že vydáváte u něj, mimo velká nakladatelství?
Vydával jsem prvně všude možně. Někdy před deseti lety jel Petr Novotný do Francie a kdesi v nějakém městečku tam kráčel po náměstí kolem výkladu knihkupectví. Uviděl za ním knížku, která se mu zalíbila, tak vešel dovnitř a začal si ji prohlížet. Byla to moje knížka O zahradě, která byla tehdy shodou okolností přeložena do francouzštiny. Samozřejmě ho překvapilo, že stovky kilometrů od domova našel knihu Pavla Čecha. Když se vrátil, napsal mi, jestli nemám něco nového, že by to rád vydal. No a za těch deset let jsem u něj udělal už dvanáct autorských knih.
Jejich hrdiny jsou samí kluci, holek je v nich málo.
To je jako s Foglarem. Ale když zapátráte, nějaké ženské najdete. Někdy dokonce zásadně mění hrdinům životy. Ale žiju v klučičím světě, to se nedá nic dělat. Pořád si hraju na indiány. Máme partu, se kterou jezdíme tábořit, bez mobilů, bez spacáků, bez vymožeností. Máme jen to, co si sami vyrobíme nebo ušijeme. Oheň děláme třením dřívek, žádné zapalovače nebo sirky.
Jako jeden z mála současných výtvarníků se uživíte kombinací volné tvorby a ilustrováním knížek. Jak se to dá zvládnout?
Já nevím. Jsem chaotik, nikdy jsem vlastně nekalkuloval s tím, že někde na trhu je díra a já ji zaplním a zbohatnu tak. Dělám si to, co mě naplňuje a co mě baví. Aby se člověk malováním uživil, nestačí být jen dobrý výtvarník. Někdo maluje výborně a nedokáže to prodat. A někdo udělá čtyři čáry, ale umí kolem nich udělat vlny a prodá je za velké peníze. Současné umění je na mě někdy příliš velký humbuk, v němž nejde ani tak o to umění, ale o taškařici, která se kolem něj sehraje.
Pavel Čech nerad bilancuje, ale minulý rok pro něj byl prý pěkný.
Jaký rok máte za sebou?
Vydal jsem Velkou knižní záhadu, druhého Pavoučka Čendu, druhý díl Indiána Veverky. I to přispělo k tomu, že to byl pěkný rok. Ale staly se i smutné věci. I když – mám zdravé děti a práci, kterou jsem vždycky chtěl dělat. Nebilancuju, nedávám si žádná předsevzetí. Ale uvědomuju si, že každá chvíle je dar. A každá knížka, kterou někdo čte.
Co chystáte do nového roku?
Už dlouho pracuju na malé knížce, která bude mít deset, možná dvanáct stran. Jmenuje se Knížka pro dva. Ideálně ji bude číst jeden člověk z jedné strany a druhý člověk z druhé strany – a uprostřed se potkají.
