„Ve hře na sebe narážejí postoje mrtvých a živých, čímž vzniká nedorozumění a to je vždy základem komické situace. Takže hra v absurdním počtu ztrát, jak matce postupně umírají synové, jde až téměř do absurdní komedie. Zároveň je to příběh ženy, jež se neustále musí vyrovnávat se ztrátami. Je nadčasová v tom, co se s člověkem děje, když zažívá ztrátu,“ vypráví Štěpán Pácl, kmenový režisér činohry Národního divadla Brno.
Jak váš pohled na Matku změnila válka na Ukrajině?
Čapkovu Matku jsme se šéfem činohry Milanem Šotkem pro tuto sezonu vybrali před více než rokem. Viděl jsem v ní skvělou příležitost pro Terezu Groszmannovou a Čeňka Vaculíka. Musím ale přiznat, že jsem si nevěděl rady s Čapkovým způsobem, jakým zobrazoval válku. Pošetile jsem se bál, že popis válečných událostí nebude působit dnes věrohodně. To, co Čapek napsal před více než 80 lety na papír, jsem pak slyšel v živém vysílání ČT24. Slovo od slova, jen jména měst byla jiná. To bylo děsivá a mrazivá zkušenost.
Nikdo netušil, že téma války pro nás bude až tak aktuální...
Když jsme koncem února začali zkoušet, dostalo vše jiný kontext. Chvilku jsem i myslel, že hru nedozkoušíme. Ale v kontextu aktuální situace začal z Čapkova příběhu daleko víc vystupovat lidský rozměr. Nešlo pouze o onen apel, že proti násilí je potřeba se bránit. Začalo být také důležité, co se s člověkem děje, když se extrémní situace stane každodenností a šílenost světa se dostane dovnitř rodiny.
Proč jste si myslel, že ji nenazkoušíte?
Při zkoušení dochází k procesu interpretace. Zkoušíte, co by která věta mohla znamenat a jakou představu má vyvolat. Najednou žádná věta nepotřebovala výklad. Stačilo je jen říkat a interpretaci provedla válka na Ukrajině. Ale říkání zjevných věcí není dobrá cesta pro divadlo. Divadlo má něco odhalit, někam nás přenést, dát nám jiný kontext, což najednou nebylo možné. Museli jsme najít způsob, aby inscenace fungovala teď, ale i za nějaký čas, kdy, doufejme, bude situace úplně jiná, lepší a pro Ukrajinu šťastnější.
Podle čeho si vybíráte tituly?
Tituly, které se mají hrát, jsou nějak ve vzduchu, jen je člověk musí vycítit a včas si je přečíst. Další silnou inspirací je dívat se na herce ze souboru a přemýšlet, jakou další roli by měli hrát, aby to divákům i jim přineslo něco nového. Často o nových titulech přemýšlím také na reprízách hotových inscenací. Sleduji ten dialog jeviště a hlediště. Tam, kde to mezi herci a diváky zajiskří, je stopa, která ukazuje, kudy dál.
Hrát Shakespeara klasicky, jak to už divadla učinila stokrát, nebo moderně? Podle čeho se u známých her rozhodujete?
V Shakespearově době se v divadlech uváděly jen nové hry, tedy každá z nich byla současná a inscenovala se tehdy současně. Teprve od 19. století se repertoáry začaly plnit obnovenými premiérami starších, „nesoučasných“ her. Od té doby máme „problém“, zda být věrní prvotní představě, nebo reagovat na dnešek. Ale Shakespeare reagoval na svůj dobový kontext, na tehdejší humor, aby byl srozumitelný a zábavný pro publikum. A stejným způsobem je třeba pracovat i dnes. Nemám pocit, že Shakespeara aktualizuji, protože je „starý“. Jen ho inscenuju tak, jak by to udělal on sám dnes. Tedy tak, aby byl srozumitelný, sdělný a zábavný pro dnešní publikum.
Vnímáte zmodernizované pojetí či větší zásah jako určité riziko, které diváci nemusejí přijmout?
Rozlišovat něco na moderní a konzervativní dělám nerad. Buď mě inscenace baví a dotýká se mě, nebo ne. Co je vždy důležité, je nepřevracet vnitřní podstatu, „nevyhazovat autora z okna“. Náš Večer tříkrálový pracuje se současnými prvky ve scéně a kostýmu, ale zachovává blankvers a poetičnost textu, zároveň je to komedie, která má být drzá, provokativní. Podle mě je to čistý Shakespeare. Naopak Jiráskova Lucerna je udělaná co do vizuálu klasicky v pohádkovém pojetí, ale přístup herců je velmi současný, uvolněný a svobodný. A Lucerna i Večer tříkrálový jsou divácké hity. Publikum se baví autorem, jeho příběhem i tím, jak hrají herci.
Co požaduje brněnské publikum?
Z repríz, ohlasů a setkání s diváky mám jasný dojem, že místní publikum je velmi náročné, kultivované a chce kvalitu. Velký divácký zájem o hru Kdo se bojí Virginie Woolfové? ukazuje, že chce hry, které nejsou jednoduché a vyžadují i určitou diváckou účast. Nerozlišoval bych, zda chtějí komedii, či tragédii. Mám pocit, že je tu hlad po inscenacích, jež přinesou zážitek. O to jde. Zážitek. Proto i já chodím do divadla.
Šlápli jste někdy takzvaně vedle?
Někdy nevyjde načasování a stane se, že se titul nepotká se zájmem. I kvůli covidové pauze zapadla inscenace Ronalda Schimmelpfenniga Idomeneus. Je to velmi specifická inscenace a v lepších časech by měla lepší osud, o čemž svědčí i pozvání na loňský plzeňský festival Divadlo, kde jsme hostovali. Poslední příležitost vidět Idomenea bude v květnu.
Se šéfem činohry Milanem Šotkem mluvíte o tom, že chcete uvádět nové hry současných českých autorů napsané pro NdB. Je to na dobré cestě?
Potíž je v tom, že dramatikové skoro přestali psát a tato profese téměř zmizela. Starší dramatikové jsou schopni napsat hru, lepší, nebo horší, jež ale má vždy parametry a strukturu dramatu. Je v tom patrné velké řemeslo, které se nějak nepodařilo předat další generaci. Kdo píše, zajímá ho spíš lépe placená televizní nebo seriálová produkce. Řemeslo dramatika je potřeba znovu obnovit. Ale nové hry přímo pro nás vznikly – v červnu uvedeme Chytání Vídně od Lenky Lagronové a příští rok Feministu od Marka Šindelky.
Často si vybíráte české autory. Co je pro vás na nich tak přitažlivé?
Potřebuju co nejbližší kontakt s textem a překlad je už zprostředkovaná zpráva o jiné zemi, jiném myšlení a jazyce. A překlad je hlavně už interpretace překladatele. České hry jsou mapováním českého myšlení, co máme v sobě a po čem toužíme. V činohře je vždy nositelem emoce, slovo a jeho zvuk. V češtině myslíme a cítíme. V českých dramatech se toho o sobě můžeme dozvědět nejvíc. U překladů sahám intuitivně po textech, jejichž originálu aspoň trochu jazykově rozumím a dokážu alespoň základně číst onu mapu cizího jazyka a nahmátnout to, co je podstatné.
Abyste byl jako režisér spokojený, k čemu má v sále dojít?
Zážitek jiné skutečnosti, to je to nejcennější, co se může odehrát. Jsem z divadelní rodiny, rodiče pracovali v Činoherním klubu a jako kluk jsem hrál v Divadle Na zábradlí. Pro mě jako dítě byl silný zážitek sedět v hledišti a před sebou vidět jiný svět. Síla divadla je v tom, že se na dvě hodiny společně se stovkou dalších lidí přenesete někam jinam, do Shakespearovy kouzelné Ilýrie nebo do hlavy Čapkovy Matky, která zažívá absurdní tragicko-komickou situaci. Máte zážitek, že se smějete a pláčete zároveň. Navíc čas v divadle je chráněný. Stane se nám něco, co vůbec nesouvisí se světem venku. Ale zpátky do toho vnějšího světa jdeme posílení o novou zkušenost. Mám pocit, že se nám s Milanem Šotkem v brněnské činohře daří spoludýchání herců a diváků. Diváci chtějí vnímat, zažívat, poslouchat a my pro ně chceme hrát.
