Jestli to chápu správně, prezident ČNCHS řídí neurochirurgy a jejich práci a spočívá na něm hlavní komunikace s dalšími lékařskými institucemi a subjekty.
Funkce prezidenta je sice vedoucí, ale ani zdaleka nemá poslední slovo. Informace se u něj koncentrují, řídí diskusi v rámci společnosti. Nemá však absolutistickou rozhodovací pravomoc. Naopak spíše využívá demokratickou diskusi. Jeho slovo, pokud je to respektovaný kolega a člověk na svém místě, by mělo mít asi větší váhu, ale nutně to neznamená, že by jeho názor byl důležitější než názor jeho kolegů.
Plánujete navázat na dosavadní vedení?
Rozhodně, činnost mých předchůdců (společnost vedli Martin Sameš z Ústí nad Labem a po něm Petr Suchomel z Liberce – pozn. red.) byla všemi oceňována. Oba udělali pro uhájení samostatnosti neurochirurgie jako oboru mnoho. Máme nyní samostatný neurochirurgický kmen, nepatříme pod všeobecnou chirurgii. A máme vlastní specializované vzdělávání. A to i díky těmto pánům, protože pracovali v době velmi bouřlivé. Ministerstvo tu slučovalo obory, tu udělovalo výjimky jiným oborům pro osamostatnění. Uhájit samostatnost nebylo jednoduché. Podařilo se jim samostatnou neurochirurgii etablovat, ale je to nekončící příběh. Věřím, že zase přijde někdo, kdo prohlásí, že neurochirurgie je nadbytečná. Mým úkolem je teď hlídat a důsledně dbát na samostatnost oboru. Je to důležité nejen pro nás, ale jsme bytostně přesvědčeni, že i pro naše pacienty.
Dostanou lepší péči, jen když budete samostatní?
Ano, jsme opravdu superspecializovaný obor. Kdysi jsme vznikli z všeobecné chirurgie, ale dneska už je viditelný jistý odklon. Odborná stránka věci se hodně přiklání k neurovědám. Už to není tak, že naše matička chirurgie nad námi musí nutně bdít. A při vší úctě k chirurgům a dalším odbornostem, oni už tomu, co děláme dnes, nerozumí.
Jaký nejnáročnější typ operace na klinice provádíte?
Náš obor má různé struktury obtížnosti. Od méně náročných operací periferních nervů a úžinových syndromů, kam spadají třeba syndromy karpálního tunelu. Pak jsou tu operace plotýnek, úrazy mozku, nádory na povrchu mozku, další jsou nádory na bazi, kde jsou velké cévy a nervy, jež vystupují z mozku. To už jsou velmi složité operace. Pak jsou to operace cévní v různých částech mozku. A právě poslední dva jmenované typy jsou určené pro doktory, kteří jsou na ně speciálně trénovaní. Trvá to třeba i deset až patnáct let, než mohou takové zákroky samostatně provádět. Jsou to výkony spíše pro čtyřicátníky a starší. Ale ne každý se do tohoto výkonnostního stupně propracuje.
Máte přehled o tom, jak vypadají další neurochirurgické kliniky v Česku. Na jaké úrovni je v porovnání s nimi ta ve FN Brno?
Ve většině krajských měst jsou velice dobrá neurochirurgická pracoviště. Snad kromě Karlových Varů a Jihlavy, které tato pracoviště nemají kvůli regionálnímu rozložení a spádovosti pacientů. Neurochirurgie je všude na podobné, ale zároveň špičkové úrovni. Žádné pracoviště nestojí kilometr před ostatními. Není tady žádná informační bariéra, všichni máme zhruba stejné ekonomické možnosti. Jsou rozdíly mezi pracovišti v počtu operačních výkonů a v počtu lékařů.
Jak je to s počty u vás?
Patříme spíš k těm větším pracovištím. Děláme přes dva tisíce operací ročně, přičemž stále přibývá operací mozku. V našem spektru už nepřibývá tolik operací páteře. Přikláníme se tedy k těm náročnějším operačním výkonům. Pracujeme na dvou či třech operačních sálech denně, ve třech ambulancích a máme dvě jednotky intenzivní péče. Pod sebou mám 23 lékařů a lékařek.
Nesoupeříte s druhou brněnskou neurochirurgií ve Fakultní nemocnici u sv. Anny?
Ta má také velice dobrý standard, lékařů však mají méně a také operací dělají o něco méně. V některých oborech v rámci Jihomoravského kraje platí rajonizace. Třeba neurologové mají Brno a okolí rozdělené na konkrétní regiony. Záleží, odkud pacient je. Třeba z Tišnova pojede určitě do Bohunic, ne na Pekařskou ke sv. Anně. Ale v neurochirurgii jsme rozdělování nikdy neřešili. Je to spíš věc pacientů a také doporučujících lékařů, pro koho se rozhodnou. Zdravé soutěžení mezi sebou máme. Ale na druhou stranu jsou naše vztahy až nadstandardní. Vznikla tu i platforma pro budoucí spolupráci.
Čerstvě za sebou má ČNCHS akci v Bruselu. Účastnil jste se?
Ano, byl to kongres Evropské asociace neurochirurgických společností (EANS). V této organizaci máme jako Češi relativně čilou účast. Působíme i jako lektoři, sám jsem vedl kurzy řadu let. Je to poměrně prestižní, ale náročná pozice. Každý stát na kurzy deleguje přední neurochirurgy, kteří tam jezdí učit mladé neurochirurgy do 35 let. Mezi mladými je o to obrovský zájem. Než s lektorováním skončím, čekají mě ještě tři kurzy – v lednu v Jeruzalémě, v květnu v Moskvě a v září v Brně.
S kurzy EANS ve světě skončíte. Zůstanou vám jiné?
Ano, brněnské EANS Hands-on cadaver kurzy. Tyto kurzy jsou pro méně účastníků, ale zaměřené více prakticky. Na kadaverózních hlavách (hlavy mrtvých těl určených k pitvě – pozn. aut.) si účastníci trénují neurochirurgické operační přístupy do mozku. Vždy se střídají dva na jedné hlavě a k ruce mají jednoho lektora. Dvacet praktikantů si volná místa rozebralo do několika dnů. Jsou z našich zařízení nadšení, snad se povede udržet vysokou laťku, kterou jsme nastavili minulý rok.
Martin Smrčka (53 let)Je přednostou na neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice Brno už 13 let. Tři roky působil na chirurgii v nemocnici v Ivančicích. Lektoruje odborné kurzy pro začínající neurochirurgy jak v Česku, tak v zahraničí. Je specialistou na endoskopické operace vyhřeznutých meziobratlových plotének. Od letošního září vede Společenství neurochirurgů v České republice. Je ženatý a má dva syny. |
Máte neurochirurgii v rodině. Váš otec byl také prezidentem ČNCHS, před vámi zatím jako jediný Moravan. Byla pro vás neurochirurgie cílem od dětství?
Kromě předškolního období. To jsem měl ideály být krmičem dravé zvěře v zoo nebo jezdcem formule 1. V pubertě jsem už byl skálopevně přesvědčený, že ze mě bude doktor. A když to jen trošku půjde, tak i neurochirurg. V otci jsem měl vzor, ale vždycky jsem měl k neurochirurgii pokoru. Tušil jsem, že je to medicínský obor velmi náročný. A až po tříleté praxi v ivančické nemocnici na chirurgickém oddělení jsem si začal věřit, že neurochirurgii zvládnu. Na nově vzniklou neurochirurgickou kliniku v brněnských Bohunicích jsem nastoupil v roce 1992, i když mi tu práci nastínili už o tři roky dříve.
Přibudou ve vaší rodině další generace neurochirurgů?
Ne, moji synové medicínu nikdy dělat nechtěli. Ani jsem je k tomu nenutil, protože doba se změnila. Před rokem 1989 byla medicína prestižním povoláním, které se odlišovalo od jiných nikoli výškou příjmů, ale právě prestiží. Spousta lidí na medicínu tehdy chodila hlavně z tohoto důvodu. Dneska je situace jiná. A mé děti vidí, že doktor nikdy zvlášť nezbohatne, takže mladý člověk s velkými očekáváními od života po tomhle povolání zrovna nepošilhává. Oba jsou na Vysokém učení technickém v Brně.
Lékařská fakulta přijme od nového roku o 15 procent více studentů, zdůvodňují to nedostatkem doktorů. Také vám chybí lékaři?
Problém s lékaři nemáme, stav je naplněn. A pokud zrovna někdo chybí, dáme inzerát a hned se pozice obsadí. Poslední dobou se ale hlásilo více lékařek než lékařů, což mi přijde zajímavé. Náš obor potřebuje spoustu času, žádá si mnoho různých pobytů nebo přesčasů a je náročný. Podvědomě bych cítil, že je to pozice spíše pro muže. Ale pokud ženy mají tu chuť, jsme jenom rádi. Řekl bych, že lékaři chybí spíš v jiných odbornostech.
Jak zajišťujete výuku pro budoucí neurochirurgy?
S výukou je to bohužel horší. Naše rozvrhy se dělají společně s těmi pro chirurgy, ortopedy, plastickými chirurgy, kardiochirurgy. Medici tak mají pro výuku na neurochirurgii vyhrazeného pouze dva a půl dne za celé studium. Snažíme se to změnit na alespoň pět dní. Komunikujeme s lékařskou fakultou, ale výuka se váže na úvazky jednotlivých pedagogů a reorganizace bude složitá. Třeba na pražské nebo královéhradecké lékařské fakultě mají stáže na neurochirurgii mnohem delší.
