Narození dítěte vídá každou chvíli, přesto ho za zázrak nepřestává považovat. "Zásadně mě změnily porody mých tří synů, ale vlastně i každé dítě, u jehož porodu jsem měla možnost být," říká Staňková.
Jak vznikne rozhodnutí pomáhat ženám stát se matkami?
Potřebovala jsem čas, aby to přesvědčení uzrálo ve mně. Jsem z porodnické rodiny, ale nedocházelo mi, že by to mohlo být moje téma. Babička porodní asistentka říkala, že není nic krásnějšího než přivádět děti na svět. Když jsem poprvé otěhotněla, byla jsem jedna z mála, kdo vnímal blížící se porod pozitivně. Bylo mi líto, že ženy kolem mě se toho bojí. Ne že by měly lehké obavy, ale prostě se panicky děsí, představují si, že během porodu se ocitnou jednou nohou v hrobě. Už před deseti lety, kdy jsem byla poprvé těhotná, byly kurzy porodní přípravy, ale měla jsem pocit, že by bylo dobré to vzít ještě za jiný konec, s ženami mluvit a vracet jim sebevědomí. Naplno jsem pak začala po zážitku prvního porodu.
Jak moc zlomový okamžik to byl?
Zásadně. Můj nejstarší syn ze mě udělal matku, to jemu vděčím za to, kým jsem se stala. Byla jsem prvorodička, dělala jsem spoustu chyb. To by měly matky vědět, že dělat chyby je normální. U porodu se nerodí jen dítě, rodí se i matka.
Čím to, že jako matky máme tak malé sebevědomí?
Vzniká to už v těhotenství. Dnes se celé těhotenství čeká na nějaké výsledky, jde to od odběru k odběru, od vyšetření k vyšetření, už to je stresující. Naše matky a babičky sice rodily ve velmi nepříjemných podmínkách a v nehumánně vedených porodnicích, ale celé těhotenství měly relativní klid, nikdo neustále nehledal problém. A rodily velmi mladé. Takové žabky dělaly chyby a bylo to v pořádku, všichni to očekávali. Dnes rodí poprvé třiceti nebo pětatřicetileté manažerky, profesionálky každým coulem, perfektní ženy, které patnáct let budovaly kariéru, a mateřství je stresuje, bojí se, zda i v něm obstojí. Touha po absolutně dokonalé matce je to nejhorší, co dítěti můžete udělat.
Liší se přístup dvacetiletých matek a těch dejme tomu o patnáct let starších?
Nejde to zobecňovat. Doprovázela jsem při porodu sedmnáctiletou dívku, byla to jedna z mých nejmladších rodiček. Byl to pro mě velký zážitek, na začátku porodu jsem si říkala, že tohle dítě snad ani nemůže mít dítě a o několik hodin později se přede mnou zrodila úžasná dospělá matka, bytost, která si své čerstvě narozené dítě sama položila nahé na břicho, nádherně s ním mluvila, a když jí ho přišli po dvou hodinách vzít, aby ho odnesli, jak je dnes bohužel v porodnicích zvykem, řekla jednoduše: Teď ne. Ale takovým způsobem, že jí nikdo neodporoval.
Starší matky ale také mohou být suverénní a připravené.
Ano, na druhou stranu za sebe i za dítě bojují, mají nastudováno, načteno. Samy na sebe ale vyvíjí obrovský tlak. Navíc během těhotenství slyší často věty, které začínají slovy: Vzhledem k vašemu věku... To je cejch, s věkem neztrácíme schopnost plodit, rodit, kojit a vychovávat. Další podstatný faktor je všudypřítomná reklama založená na strachu, studu a pocitu viny, která dává matkám neustále najevo, že pravděpodobně selžou. Ale když si zakoupí nějaký perfektní výrobek, jejich selhání nebude mít na dítě tak fatální vliv. Vzpomínám si, že po prvním porodu nás všechny matky v porodnici nahnaly na přednášku, kde nám vysvětlovali, na co všechno může dítě umřít. A že zástava dechu se pozná podle modrých nehtů a rtů. Týden jsem pak co pět minut kontrolovala, jaké má mé zcela zdravé dítě nehty a rty a nakonec jsem koupila monitor dechu. Nevidím ráda ani lehátka do vaniček - proč to dítě nedrží ve vaně rodič? Proč si nevěří? Existují i přístroje, které vyhodnotí, proč dítě pláče.
To nemyslíte vážně!
Bohužel myslím. Před pár lety tahle novinka stála pět tisíc.
Jak funguje?
Když dítě pláče, vezmete speciální krabičku, dáte mu ji k pusince a na displeji se objeví jedna z pěti příčin pláče: hlad, stres, únava, frustrace a bolest. Rodič přece pozná, proč jeho dítě pláče, nepotřebuje k tomu přístroj! Nebo vibrující sedátka a lehátka. Proč si rodič nevezme dítě do šátku nebo nevezme do náručí a nehoupe ho? Proč na to má stroj?
Majka Staňková
|
Co tedy potřebuje novorozené dítě?
Kdyby matky potřebovaly k péči o své děti monitory dechu, drahé superkočárky nebo podložky, které vibrují, určitě by Bůh zařídil, aby tohle všechno měla už Marie tehdy na seně v tom chlívku, kde porodila Ježíška. Neriskoval by smrt svého syna. Dítě potřebuje lásku, náruč a bezpodmínečné přijetí a matka podporu. To úplně stačí. Když má matka podporu a nikdo ji nestresuje, funguje laktace a dítě je spokojené a u zdroje. U zdroje jídla, lásky a emocí. Kojení je vztah. Pochybuji, že když se rodil Ježíšek, byla kolem spousta světel a cizích lidí, kteří se chodili ptát, jak je s tím Marie daleko. Přála bych všem dětem, aby se narodily jako Ježíšek.
Jenomže těhotenství je u nás stále vnímané jako nemoc a porod jako operační zákrok. Jak z toho ven?
Změnit zdravotní systém. Dokud budou zdravotníci oceňovaní za to, co udělají, budou to dělat. Musí se naučit nedělat nic, jen být poblíž pro případ komplikací. Dokud budeme dávat lékařům peníze za nástřih hráze, prasknutí plodové vody nebo za císařský řez, budou je dělat. V řadě západních zemí je možné rodit doma s plnohodnotnou podporou porodní asistentky a s mobilním terénním týmem, který porodnici vyjde mnohem levněji než medicínsky vedený porod v nemocnici.
Existují porodní domy, lze rodit ambulantně. Když mohla vévodkyně Kate porodit ambulantně a měla ve hře i domácí porod, asi to nebude nic, co by ohrožovalo život matky nebo malého prince. I Marie vlastně rodila ambulantně, hned se z toho chlívku musela zvednout, vzít dítě a utíkat, aby ho Herodes nedostal. Navíc nám chybí místa, kde se jenom rodí, kde není ve výtahu rozdělovník s nápisem Druhé patro porodní sál - Třetí patro plicní onkologie. A ještě dál - chybí i místa, kde se jen rodí a nepotrácí. Na Slovensku se mohou lékaři rozhodnout, jestli budou dělat interrupce. U nás ne. Jak pak můžeme chtít po lékaři, aby byl empatický k porodu a dítěti, když dvě hodiny před tím nějaký život zničil? Jak může vnímat dítě jako zázrak, když se podílí na likvidaci toho zázraku?
Porod je jedna věc, ale co pak?
Říká se, že naše babičky porodily na poli a pak pokračovaly v práci. To je mýtus. Šestinedělí byla jediná dovolená, kterou žena měla. Byla svatá. Od porodu do konce šestinedělí byla v božích rukou, na konci šestinedělí se speciálním obřadem v kostele vracela manželovi. Měla postel v koutě olemovanou plentami, v té posteli spalo dítě s ní, do kouta se nosilo jídlo a výslužka, ostatní ženy z rodiny se staraly o domácnost, o starší děti i o to pole. I dnes by mělo být šestinedělí mnohem svatější. Obecně nám chybí komunita. Když třeba dřív někdo ovdověl, všechny ženy z rodiny se začaly starat.
Jak vypadá šestinedělí dnes?
Ženy si samy tahají kočárky do schodů, babičky pracují, manželé vydělávají. Matky to musí dokázat, nejsou to žádné holčičky, zvládly kariéru, zvládnou dítě. Jenomže tady se rodí vyčerpaná matka s nervy na pochodu, začne jí klesat laktace a hned má pocit, že selhala. Pro výchovu je skoro nejdůležitější jistá matka, bojovnice, která ví, co dělá. Spokojená a jistá matka, ne vyčerpaná nejistá žena, která se pořád obává, že selže.
Je těžké neselhat, poznamenala nás generace, která vychovávala děti tím, že je nechala vyřvat v postýlce oddělené od té rodičovské. Nebo řešila vztek dítěte ledovou sprchou. S takovým příkladem za zády se nevychovává snadno.
Ano, to je samozřejmě strašně špatně. Těžko můžeme dát to, co jsme sami nedostali. A i při té největší snaze nebýt jako naše mámy se ve chvílích rozčilení právě jim nejvíc podobáme, používáme i stejné věty. Je to strašně těžký úkol, neopakovat tytéž chyby. Ale dobré je už jenom to, že o tom přemýšlíme, snažíme se, zkoušíme to znovu. A ještě jedna důležitá věc - vychovat dítě pochází od slova chovat. Jestli chcete mít vychované dítě, musíte ho chovat, nosit. Největším zázrakem, který se teď naštěstí po trestuhodně dlouhé odmlce zase vrací do výchovy, jsou šátky na nošení dětí. Už Jiřina Prekopová říkala, že bez jistoty hnízda není bezpečného letu. Když děti plně nasytíte láskou a kontaktem, budou si mnohem jistější samy sebou, nebudou se bát. A láskou nelze přesytit.
Jaká je v tomhle ženském tématu role otců?
Úžasná a těžká. Někdy je mi tatínků líto. Otevřely jsme jim porodnice, čekáme od nich, že budou podporovat svoje ženy, ale ani oni nepadají učení z nebe, i z nich se v tu chvíli stávají rodiče. A musí se to naučit. Často bývám u porodu prospěšná spíš otcům. Dřív se porodů účastnily samé ženy, samy matky. A nebály se, když žena křičela, věděly, co je to za pocit a proč ten křik. Otcové to neznají. Nemohou být nad věcí, jsou emočně vtaženi. A pak, když prožije se ženou a se svým novorozeným dítětem tu euforii, ho vypoklonkují a řeknou: Fajn, návštěvní hodiny jsou zítra od pěti do šesti. Z tatínka se stává návštěva. Pak se divíme, že si není jistý.
Co vás osobně naučily vaše děti?
To je velké téma! První syn mi toho dal a pořád dává strašně moc, díky němu jsem se stala matkou, mohla dělat všechny chyby. A je mi líto, že jsem tehdy nevěděla to, co vím dnes, moc jsem mu toho nemohla nabídnout. Prvorození musí být velmi silní a trpěliví. Druhý syn je moje zrcadlo, má řadu mých vlastností, i těch, které na sobě nemám ráda. Když se zlobí a křičí a je hlučný, vidím sebe, horkou hlavu, tajfun. Třetí dítě je pohodář, teprve teď si se vším užívám mateřství, nejvíc si dovolím nechat ho žít. Naučil mě nebýt animátorkou svých dětí. Když ukážu dítěti, že sluníčko se kreslí jako žluté kolečko s čárkami místo paprsků, bude ho tak kreslit. Když ho vyzvu, aby nakreslilo sluníčko, udělá třeba červenou kouli. Je dobré to nechat na dětech a nevnucovat jim svoje vidění světa.
