Nesnášenlivost je patrná ve vztahu k romské menšině, což se v Brně projevilo třeba před několika týdny, když se rozjela vyhrocená diskuse o koupání ve fontánách u Janáčkova divadla. Diskutující nadávali především na koupající se Romy z blízkého Bronxu, jejichž fotky kolovaly po internetu.
Proč se o Romech tolik mluvilo, i když jich ve čtyřistatisícovém městě je podle odhadů asi patnáct tisíc?
Jakub Macek: Všimněte si ale, že v posledních týdnech najednou v médiích nejsou. Není to nádhera? Nahradili je imigranti. Jeden z našich sousedů se bavil tím, že ve večerce, kterou vlastní pán z Indie s pánem z Pákistánu, říkal: Je to tady pánové, teď jste svině konečně vy, ne my. Byli z toho smutní, protože jsou tady oba dvacet třicet let, a brali to špatně.
Alica Sigmund Heráková: Když jsem čekala dceru, měla jsem dlouhé vlasy a šla jsem po ulici s tím velkým břichem, dostávaly mě pohledy lidí na zastávce tramvaje. Byla jsem pro ně v tu chvíli jenom další těhotná cigánka na Cejlu a je úplně jedno, že platím daně od 16 let a mám vysokou školu. Romové jsou taky často vidět ve skupinách, rodiny jsou spolu a ve chvíli, kdy je jich pět, tak je jich pro majoritu hodně.
Kde se bere nenávist k Romům? V populaci je jich jenom asi pět procent, takže většina lidí nemá negativní zkušenost s Romem, protože ho prostě nepotká.
J. M.: Drtivá část populace dokonce nemá ani žádnou zkušenost s Romem kromě té vizuální. Je to stejné, jako když se česká populace šíleně bojí islamistů, ačkoli v životě žádného nepotkali. Masivně panikaříme z uprchlíků, kterých máme nejmíň z celé Evropy. Myslím, že kdybychom rozpoutali dostatečně velkou panikářskou akci kvůli zombiím, tak velká část populace začne zakládat spolky proti zombiím.
Spisovatelka Kateřina Tučková říká, že Bronx, tedy oblast mezi ulicemi Bratislavská, Cejl a Francouzská, jsou takové brněnské Sudety. Má pravdu?
A. S. H.: Ten pojem přesně vystihuje dnešní atmosféru místa. Hodně tady cítím energii lidí, kteří už tu nejsou, postavili tu domy a měli obchody. Romové, kteří se ale také už dnes stěhují pryč, tu atmosféru jenom posilují.
Alica Sigmund Heráková
|
A podle mě tam za pár let už ani Romové nebudou. Proč?
J. M.: Protože je to součást centra, jsou tam krásné staré domy, které navíc město teď opravilo. Bylo by nerozumné, kdyby se tam postupně nenastěhovali lidé, kteří budou ochotní platit zvyšující se nájmy.
A. S. H.: Za poslední dva tři roky se zvýšila cena zdejších nemovitostí asi čtyřikrát. Většina Romů na tom není ekonomicky dobře, takže se stěhují pryč. Dnes už je v Bronxu jiná atmosféra, než když jsem se tam před několika lety nastěhovala.
J. M.: Pořád je to ale místo, kde opticky převládají Romové a studenti. Tedy ti, kdo mají nejnižší příjmy a jsou ochotní bydlet v bytech se sníženou kvalitou. Pro mě jako pro člověka, který tady bydlí deset let, je nejproblematičtější soužití se studenty. Někdy je to s nimi opravdu složité. Jsou hluční, zpívají, tancují, zůstává po nich binec, jsou neuvěřitelně nepřizpůsobiví. (smích)
Jakub Macek
|
Znamená to, že v Brně vznikají ghetta jinde?
A. S. H.: Romská lokalita jsou pořád Zábrdovice, Husovice, Dornych. Ale podle některých informací se Romové přesouvají na okraj, třeba do starších paneláků u dálnice ve Starém Lískovci.
Jsou brněnští Romové něčím specifičtí?
A. S. H.: Jsou to městští lidé. Když přijede parta Romů ze Slovenska, která tady pracuje, poznáte je od městských Romů na první pohled. Odlišují se od těch, kteří zůstali v tradičním prostředí.
J. M.: Brněnští Romové se identifikují především jako Brňáci. Protože jsou tu doma.
A. S. H.: Výjimečné je i to, že brněnský Bronx je strašně oblíbená lokalita i v celorepublikovém měřítku mezi různými výzkumníky. Brněnští Romové jsou zvyklí, že se o nich natáčejí dokumenty, reportáže, dělají se s nimi výzkumy, že jsou jako zvířata v akváriu. Často se někdo objeví v Muzeu romské kultury a potřebuje sehnat nějaké Romy na výzkum. Někdy jsem ty projekty už odmítala, protože jsem měla pocit, že sloužíme jako vstupní dveře k romské komunitě pro lidi, kteří chtějí vyčerpat peníze na nějaké projekty, jež jsou nesmyslné. Zároveň ale díky tomu, že se o brněnském ghettu ví, mají zdejší Romové větší možnosti třeba se z něj i někdy dostat. A Brno je pořád nesrovnatelné třeba s teplickým Chánovem.
Znamená to, že brněnští Romové jsou civilizovanější?
A. S. H.: To se nedá říct, jsou jiní, jako jsou jiní obyvatelé Brna a Vyškova nebo nějaké vesnice. Tyhle generalizace jsou ale strašně nebezpečné. Rozhodně jsou v Brně civilizovaní Romové, ale stejně tak je tady dost těch, kteří civilizovaní nejsou.
Tedy nebavme se o jednolité mase, ale o jednotlivých lidech?
J. M.: Když jsem se do Bronxu nastěhoval, první, co jsem viděl, byla jednolitá čtvrť a jednolitá masa lidí. Za pár měsíců jsem najednou začal rozlišovat, který soused je který, ke kterým domům nemíním chodit, protože jsou tam lidé agresivnější.
A. S. H.: Romové jsou stejně jako každá jiná společnost sociálně rozvrstvení. V hlavách majority je představa taková, že devadesát procent jsou padouši a kriminálníci, pět procent možná půl na půl a pět procent je normálních. Představa, že existuje většina Romů, kteří jsou špatní, a pak pár, kteří se na to vykašlali a jsou asimilovaní. Je potřeba, aby se jí česká společnost zbavila.
J. M.: Ale česká populace je naprosto nezvyklá na jakoukoliv jinakost. Představa, že sem přijde 1 500 Syřanů, tento národ zahání do kouta.
Je nenávist vůči odlišným lidem problém české společnosti, nebo v tomto nejsme výjimkou?
J. M.: Je to obecně součást kolektivní identity. Ve chvíli, kdy o sobě přemýšlíme jak o „my“, je součástí toho v každé skupině vymezování se vůči někomu, kdo je jiný. To dělají všechny kolektivity, ať už je to národ, nebo parta kluků na ulici. Problém je v tom, že v některých situacích to spí a je to neškodné a v některých historických chvílích to bouchne a dělá to hrozně ošklivé věci. Brno, které teď slaví Rok smíření, je krásnou ukázkou místa, kde tyto vlny antagonismu procházely v různých podobách v posledních sto letech a zanechaly tady velkou paseku.
A. S. H.: Pro mě je hodně problematické, že se teď tyto nálady dost vyostřují i v souvislosti s imigranty. Je to ta pověstná blbá atmosféra. Vadí mi, že člověk, který imigraci nebo Romy nevnímá jako ohrožení a nebezpečí, je okamžitě škatulkovaný hanlivě jako sluníčkář.
Je ale nenávist a vymezování se vůči imigrantům nebo Romům většinové mínění? Není to jenom bublina na sociálních sítích?
A. S. H.: Je to mainstream. Ve svém okolí mám hodně lidí, kteří jsou intelektuálně a sociálně z různých prostředí. Protože jsem se k romství přihlásila až jako dospělá, u svých známých a kolegů jsem narazila na to, že je to pro ně problém. Je to problém pro strašnou spoustu lidí, u kterých bychom to vůbec nečekali. Setkala jsem se s tím u politiků, intelektuálů i institucí.
Takže ve chvíli, kdy řeknete, že jste Romka, se na vás lidé najednou dívají jinak?
A. S. H.: Záleží na tom, jak moc daný člověk naplňuje představu Roma. Když je to dlouhovlasá tmavá těhotná ženská, je to automaticky Romka. Ale člověk v obleku takovou asociaci nevyvolává.
J. M.: Francouzský sémiotik Roland Barthes tohle popisuje jako řetězení znaků. Funkčních řetězců, kdy se různé příznaky romství dají dohromady, vytvářejí něco, co vypadá strašně přirozeně a umožňuje jednodušší popisování světa. Tyto řetězce jsou do určité míry uměle konstruované, ne úplně úmyslně, ale jsou.
Do jaké míry jsou konstruované tradičními médii, když odhlédneme od sociálních sítí, kde je jiné publikum?
J. M.: Nejsem si jistý, jestli mají tradiční média jiné publikum než sociální sítě. Mají publikum, které se tam chová jinak. Sociální sítě jsou založené na tom, že si lidé spolu povídají a předávají si informace jako v kavárně nebo hospodě. Masovými médii, jako je televize, rozhlas, noviny, se promlouvá k davům. Dodávají obsahy, agendu. A média se na společenské atmosféře podílejí poměrně zásadním způsobem. Protože vytvářejí něco, co lze v rámci národního státu spolu sdílet, reprodukují hodnoty a tísně. To je pěkně vidět i teď ve vztahu k uprchlíkům. To, co v posledních několika týdnech píšou některé noviny, a je jedno, jestli bulvár, nebo takzvaně seriózní, je bez pardonu daleko za čarou. Je to vytváření morální paniky, která je neobhajitelná a která jednou může mít šílené důsledky.
A. S. H.: Typicky to bylo vidět právě v kauze „Janáčkova koupaliště“. Blesk měl článek Moravské Bibione, kde není ani jednou slovo Rom, ale na fotografiích jsou jenom Romové, žádný bílý člověk. Ti se ve fontánách před divadlem přitom koupali taky. A v článku bylo napsáno, že podobné problémy hlásí i Ostrava a Ústí nad Labem. To úplně stačí. Je to rafinované, ale všichni tomu rozumí. Je to, jako když se mluvilo dřív za komunismu v narážkách.
Lze dnešní společenskou atmosféru srovnat s atmosférou 30. let minulého století?
J. M.: 30. léta byla jiná. Končila velká hospodářská krize, bylo tu mezinárodní napětí a nebezpečí, které si elity nechtěly připustit a vyvrcholilo velkým mezinárodním konfliktem, druhou světovou válkou. Do toho Německo převzalo z francouzské kultury masivní a plošný antisemitismus, který se potkal s lokálními nacionalistickými náladami napříč Evropou. To se nedá srovnat se současností. Podobné je, že se najednou znovu probouzí xenofobní nálady, strach z cizoty, snaha ochránit náš prostor. Pokud se něco opakuje, pak některé modely rétoriky v médiích. Jazyk, který používají, mi neskutečně připomněl druhorepublikové otvíráky novin. Na rozdíl od tehdejší doby to dnes máme pod kontrolou, mimo jiné taky proto, že o tom tady můžeme mluvit a píše se o tom.
A. S. H.: Dnešní atmosféra se může zdát podobná 30. letům i proto, že všechny ty temné věci hodně startuje strach, nejistota a odlišnost. Jsme dnes v informační době, není jisté, co se bude dít dál. Evropská unie je v krizi a lidem chybí jistota a opravdovost. Obávají se, co nás čeká. Jsme v období, kdy se věci mění. Amerika má novou levicovou orientaci, některé státy chtějí vystoupit z EU, Rusko se radikalizuje. Vytváří to obraz nestability a lidé jsou z toho nervózní a frustrovaní.
