Pamatujete si, jak dlouho trval váš nejdelší porod?
Úplně přesně ne. Pro nás je většinou dlouhý, když trvá nad deset hodin, pak už se jej snažíme řešit. Staří porodníci říkali, že nad porodem nesmí slunce dvakrát zapadnout. To už se ale dnes snad nestává.
Co vás vlastně k oboru přivedlo?
Už na střední škole jsem se rozhodla, že bych chtěla dělat dětské lékařství nebo právě porodnictví. U nás v rodině nebyl žádný lékař, takže mi chyběla možnost srovnání. Nicméně jako studentka jsem měla trochu zkreslený pocit z budoucí praxe. Realita byla jiná.
V čem konkrétně?
Měla jsem naivní představy, že zvládnu skloubit rodinný i pracovní život a všude budu na sto procent fungovat. Tak to opravdu není. Zvlášť, když chce člověk tuto práci odvádět kvalitativně dobře. Nese si ji v hlavě domů, často má přesčasy a nedá se říct na shledanou. Zpětně bych ale volila stejně. Mám štěstí, že dělám veselý obor. Práce je zakončená zážitkem, na který rodiče nezapomenou a často to vyjádří i po letech.
Prošla jste si zkušeností s vlastním porodem?
Ne, porodila jsem spousty dětí, ale sama jsem to v životě nezvládla.
Říkáte, že si práci nosíte domů. Jak moc je pro vás osobní?
Hodně. Nejde ji odstřihnout. Vzpomenu si na ni i při čištění zubů. Snažím se s tím cíleně bojovat, protože člověk je často psychicky unavený a přemýšlení mu bere energii. Ale někdy to nejde. Když se s lidmi potkáváte opakovaně, dostane se vám jejich příběh pod kůži. Někdy zdravotník situaci vnímá jako své selhání. Vždy přemýšlím, jestli jsme nemohli něco udělat jinak.
Nedávnou sondou do porodnické praxe byl dokument Eriky Hníkové s názvem Pět zrození, zachycující pět porodů v pražské vinohradské porodnici. Snímek měl silnou odezvu a překvapil poměrně sterilním prostředím, neosobním přístupem personálu i obecně pasivní komunikací s rodiči, a to i z jejich strany. Vnímáte stále v českém porodnictví zaběhnutou rutinu?
Za ten dokument jsem byla velice ráda. Pozitivně jsem vítala, že se nastavilo zrcadlo nám, profesionálům, v tom, jak situaci vnímá pacient. Beru jako handicap, že vysoké školy neučí etiku, nevyučují předmět typu komunikace s pacientem. Jsou totiž lidé, kterým je komunikace přirozeně dána, a pak ti, kteří mohou být dobří odborníci, ale mají nízkou sociální inteligenci nebo míru empatie. Komunikace s pacientem se velmi těžce učí. Na druhou stranu, dokument výběrem zachycených porodů působil trochu tendenčně.
Přesto v něm porodnické prostředí vypadalo spíše chladně.
Myslím si, že běžná praxe taková není a sterilní prostředí je dnes už mýtus. Většina porodních sálů je dělaná na pomezí zdravotního zařízení a obývacího pokoje.
Vedete studenty vědomě ke komunikaci s rodiči a pacienty, zdůrazňujete její důležitost?
V rámci přednášek se tato témata snažím zakomponovat a ukázat i na příkladech z praxe, jak by mělo probíhat poradenství a rozhodování.
Mají dnes studenti a mladí doktoři otevřenější přístup k pacientům?
Řekla bych, že ano. Současná generace mladých doktorů je i takto vychovávána. Je více prostoru pro diskusi, prostředí není tak dogmatické. Z mého pohledu se blýská na lepší časy. Ale medicína je kolektivní práce a problém nikdy není černobílý. Tvůrčí přemýšlení je vždycky ku prospěchu věci, přesto i v kolektivu musí být nakonec někdo, kdo rozhodnutí vezme na sebe.
Jak se na škole i v porodnici stavíte k alternativním porodům?
Nemyslím si, že alternativní cesty jsou přirozeností pro všechny. Je důležité, aby lidé věděli, co chtějí. Ale měli by znát obě strany mince. Jsou tací, kteří tuto cestu volí, protože žádná jiná pro ně není ta správná, ale takových je relativně málo. Spousta lidí je zmasírována různými médii nebo okolím a moc o tom nepřemýšlejí. Mají pocit, že by touto cestou jít měli, protože je lepší. Když se například objevila možnost přítomnosti otců u porodů, měla jsem pocit, že na sále musí být každý muž jenom proto, že by bylo hloupé, kdyby nebyl. Většina o to ani moc nestála.
Dlouhodobým společenským tématem jsou domácí porody. Jak je vnímáte vy?
Jako porodník je beru jako něco, co je špatně. Ano, porod je přirozený děj, a když běží fyziologicky, může žena porodit prakticky kdekoliv a jakkoliv. Na druhou stranu fakt, že léta patříme mezi země s velice nízkou novorozeneckou i mateřskou úmrtností, je mimo jiné důsledkem dlouhodobé komunikace při porodech se zdravotníkem. V zemích s historicky relativně vysokým procentem domácích porodů, jako je Nizozemí nebo Anglie, probíhají porody v domácím prostředí, ale se zdravotnickým zázemím v podobě sanitky stojící před domem, vybavené pro ošetření při vzniklých komplikacích. To už není klasický domácí porod v pravém slova smyslu, tak jak jej chápou někteří alternativně založení lidé.
V čem vidíte největší problém?
Riziko, které žena při domácím porodu podstupuje, svoje i novorozence, je neúměrně vysoké. V dnešní době přichází k porodům ženy, které nejsou natolik fyzicky připravené, jako byly naše matky a babičky. Ty byly zvyklé běžně pracovat po celou dobu těhotenství a po šestinedělí šly brzy zpátky do práce. Pro řadu rodiček je porod první větší fyzickou zátěží v jejich životě. Rodí také větší procento starších žen i těch různě nemocných. Z globálního pohledu si myslím, že porod je pořád fyziologický děj, ale už vstupuje do hry více rizikových faktorů. Klasický domácí porod je slepá cesta.
Byla jste vy sama někdy u domácího porodu?
Ne. Dvakrát jsem byla u překotného porodu na ulici, jednou také ve vlaku a v letadle, když jsem letěla na dovolenou.
Jak to dopadlo?
Dobře. Jsou porody, které běží samy, takže i kdybyste tam nebyla, nic se nestane.
A co vaši studenti, mají k alternativním porodům vztah?
Popravdě musím říct, že ne. Medici, kteří o nich diskutují, jsou proti alternativám ostře vymezení. Porodní asistentky ten vztah také spíše nemají, ale byla jsem velmi překvapená, když se po studiích řada z nich alternativní cestou vydala. Jako studentky se tak neprofilovaly. Nevím, co způsobilo zlom.
Jsou studenti vedeni k tomu, aby se zaměřovali také na prožitek rodících žen, nebo spíše na zdárný průběh a konec porodu?
Spíše se upínají k tomu, jestli je porod fyziologický, nebo patologický. Duševní nebo psychická stránka věci je v tom, co se jim zdůrazňuje, spíše potlačena. Psychická stránka se nedá oddělit, ale studentům se zdůrazňují objektivní fakta.
