Prestižní cenu získal za scénický design k muzikálu Za zvuků hudby vytvořený právě pro norské divadlo Folketeateret. Představit však Hlouška jen jako úspěšného scénografa by bylo příliš stručné. Věnuje se také ilustracím i hudbě, ale ani tak není výčet toho, čím se zabývá, kompletní.
Kým vším je tedy Petr Hloušek?
Nejvíc se považuji za výtvarníka. Ale baví mě vše, co moje práce obnáší a k čemu se dostanu při konkrétních projektech. V divadle jde o tvorbu scény nebo videoprojekcí. Vytvářím však i videa, kde mě do procesu tvorby baví vstupovat jako scenárista, režisér i jako designér prostředí, což se týká třeba představení, která jsem vytvořil pro brněnskou hvězdárnu.
Na začátku roku jste získal ocenění za nejlepší scénický design v muzikálu Za zvuků hudby v divadle v Oslu. Už v roce 2014 jste obdržel cenu islandské akademie Gríman, obdobu české Thálie, za Podivný případ se psem pro divadlo v Reykjavíku. Co na vaší práci divadelní kritici oceňují? Snažíte se od jiných odlišit?
Není to ani snaha se odlišit, ale určitě mám svůj styl, jenž souvisí s tím, jak nad scénou uvažuji. Kritika oceňuje přesnost a preciznost, s jakou se snažím scénu tvořit pro konkrétní představení. Málokdy se přitom cítím jako individuální autor. Kreativní tým v divadle není o tom, že si každý jede své, ale pracujeme spolu pro jednu danou věc. Když třeba připravujeme scénu pro muzikál Za zvuků hudby, ocitneme se v Rakousku těsně před druhou světovou válkou a respektujeme dobovost. Tvorbu scény vnímám jako službu hře. Musí lahodit divákově oku a být funkční pro pohyb herců. Vše do sebe musí zapadnout.
Stalo se vám, že si scéna s hrou tak úplně nesedly?
Takový případ si nepamatuji, ale spíš je to tak, že ani nápaditá scénografie nezaručuje úspěch hry. Divadlo je magie, všechny složky se musí potkat a ještě něco navíc – dobrá konstelace, napojení s diváky, uvedení ve správný čas.
Žijete ve Šlapanicích, grafické studio máte v centru Brna. Nezvažoval jste, že byste se přestěhoval do zahraničí?
Ne. Tady jsem spokojený. Že pracuji pro divadla v Oslu, Reykjavíku či New Yorku, neznamená, že tam trávím většinu času. Není důvod se stěhovat. Jedno představení v souhrnu znamená tři až čtyři týdny práce a já jich v zahraničí tvořím jedno nebo dvě za rok. Loni a předloni jich tedy bylo víc, což bylo i náročnější na cestování. Nedávno jsem to ostatně počítal – od tvorby scény Mary Poppins na Islandu v roce 2013 jsem absolvoval asi 140 letů.
Scénu k Mary Poppins jste však prvně vytvořil pro Městské divadlo Brno v roce 2010. Hra patří k nejúspěšnějším a měla téměř 250 repríz. To ona vám otevřela dveře do zahraničí?
Rozhodně ano. Někteří kolegové v divadle mě na to dokonce upozorňovali předem a říkali, že teprve po uvedení Mary uvidím ten zájem. (směje se) Německé produkce, které v Brně ve spolupráci s Městským divadlem připravovaly Papežku či Ostrov pokladů, si mě pak často braly jako autora projekcí. Na Island jsem se dostal tak, že si vygooglili brněnskou Mary Poppins, která vypadala jinak než londýnská, a proto mě oslovili. Posléze moji islandskou scénu koupilo norské divadlo Folketeateret, pro nějž jsem následně tvořil scénu pro muzikály Bídníci a Za zvuků hudby.
Mary Poppins už se v Brně nehraje. V čem byla tak zvláštní?
U nejslavnějších muzikálů podléhá její tuzemské uvedení schvalování od vlastníků licence. A ti chtějí, aby každá další scéna vypadala jinak. V mojí práci zaujal styl filmového realismu, scéna měla kulisami blíž k filmu než ilustraci.
Co všechno dnes divadelní scénograf řeší?
U velkých produkcí prakticky vše. Nejde jen o vizuální stránku, ale i technickou. Většina muzikálů je postavena právě na scénografii, takže heslo zní: čím víc, tím líp. Minimalismus se tu nenosí, s tím uspějete možná v opeře. Muzikál se vždy musí podobat filmu a scénou diváky ohromit, přibít je k sedadlu. Ale prostor na jevišti není nafukovací a během dvou hodin se vystřídá několik scén. Řeší se, jak může jedna kulisa z jiné strany sloužit k dalšímu účelu, pokud jsou v představení nějaké efekty, tak jaké má divadlo technické možnosti, aby šel trik provést. Třeba právě u Mary Poppins jsme si v Brně museli půjčit zařízení pro létání.
Říkáte, že u scény se s vizuálními prvky a kulisami nešetří. Máte nějakou hranici v případě vašich videoprojekcí, aby si divák stále připadal jako v divadle, ne v kině?
Zásadně jsem proti tomu, aby na plátně vystupovali herci, protože herecká akce má zůstat na jevišti. To je jedna má hranice a druhé pravidlo zní, že videoprojekce v představení na sebe nesmí přitahovat přehnanou pozornost. Jsou součástí scény, kterou pouze dotvářejí.
Petr Hloušek (47 let)
|
Od ilustrace, kterou jste vystudoval, jste se dostal třeba i k režii zmíněných snímků pro hvězdárnu. Cítil jste, že je na čase, aby se vaše obrázky rozpohybovaly?
Filmování mě zajímalo odmala. Zkoušel jsem stop motion (animace, při níž je objekt mezi jednotlivými snímky ručně upravován – pozn. red.) na kameru na osmimilimetrový film, s kamarády jsme se pokoušeli točit krátké snímky. Už tehdy jsem vytvářel vizuální efekty a snažil se napodobit Karla Zemana. Pokud máte talent, čas a dobré oko, otevírají dnešní technické možnosti tolik různých dveří. Jde jen o to, jestli tam chcete jít a vyzkoušet to. V případě brněnské hvězdárny, pro niž jsme vyrobili filmy Se zvířátky o vesmíru či Ptačí ostrov, jsme jako první prošlapali cestu, kterou se nikdo před námi nevydal.
Jakou?
Byli jsme první, kdo dokázal v tak malém studiu vyrobit film ve vysoké kvalitě pro digitárium hvězdárny. Když jsme začínali, musel jsem si technologii pro snímání herců ve 3D sám vytvořit. Herci v Ptačím ostrově a Robinsonce se natáčeli ve studiu se zeleným pozadím. Všechna prostředí jsou vytvořena ve 3D programu a herci jsou pak do prostředí zasazeni, aby divák měl kompletní vjem 360 stupňů a mohl se rozhlédnout do všech stran. Teď chystáme nový film, který budeme natáčet ve 3D přímo v přírodě a navíc ve filmové kvalitě jako hollywoodské snímky.
Potřebujete jako výtvarník ještě vůbec tužku a papír?
Jasně! I divadelní scéna vzniká nejdříve na papíře. Teprve když mám náčrt, začínám tvořit 3D model v počítači, díky čemuž vidím, jak se může kulisa rozdělit, aby se s ní dalo manipulovat, hlídám si, aby se vše na jeviště vešlo.
Na stole vám leží návrhy nových kulis. Pro jaké představení budou?
Pro divadlo v Oslu pro vánoční pohádku Cesta za vánoční hvězdou, která bude mít premiéru v listopadu. Tato pohádka je v severských zemích populární a její filmová verze se dokonce natáčela u nás na hradě Pernštejn.
Pomáhá vám při tvorbě muzikálových scén, že jste sám hudebník?
Je to určitě výhoda. Hudbu poslouchám hodně a nechávám se jí inspirovat při tvorbě světelného designu konkrétních scén, aby světla i videoprojekce byly v souladu s hudbou a její rytmizací.
Hudbu také skládáte a hrajete v brněnské art rockové kapele Kabinet, s níž chystáte nové album. Jaké bude?
Na desce Apokryfy budou písničkové příběhy, které známe z legend a bájí, ale převyprávíme je trochu z jiného pohledu. Album pokřtíme v březnu.
