Klienty Miloslava Hubatky jsou ředitelé škol, rodiče i manažeři z různých koutů republiky. Tvrdí, že zkušenosti ze školství se mu hodí v komerční sféře a naopak. Vydal také knihu, která radí rodičům i pedagogům, jak vychovávat šťastné a sebevědomé děti.
Momentálně však varuje před nepřipraveností českého školství na děti uprchlíků. Problémy podle něj byly i dřív, kdy do škol nastupovaly vietnamské, mongolské a ukrajinské děti. Školy si ale musely pomoci samy.
„Tento model bych nerad viděl znovu. S touto vlnou imigrantů by už nefungoval a měl by destruktivní vliv na kvalitu a bezpečnost na školách,“ míní někdejší ředitel znojemské Základní školy JUDr. Josefa Mareše.
Podle vás není české školství na přijetí dalších cizinců do tříd připravené. Proč?
V zahraničí jsem na stáži viděl model, kdy do školy přichází rodiče-cizinci a přihlašují své dítě. Již prošli karanténou, lékařskou prohlídkou a jsou očkovaní. Mají platné doklady a potvrzení. A u nás? Přichází rodič a přihlašuje dítě. Má sice platný pas, ale nevíme, do které třídy opravdu chodilo a kterou dokončilo. Často se stávalo, že neměli zdravotní pojištění. Měl jsem případy dětí, u kterých se záhy objevily infekční choroby. Škola neměla asistenty ani jinou podporu. Jazykovou výuku češtiny jsme zpočátku dělali sami. Dvojjazyčné pomůcky jsem si sháněl s kolegy sám. Rodiče ne vždy spolupracovali ochotně. Naštěstí se vietnamská, mongolská, ale i ukrajinská komunita snažily asimilovat a spolupracovat. Přesto byly problémy. Ne že ne. Jen se o nich moc veřejně nemluvilo. Prostě do toho školy spadly a nějak si poradily.
Ministerstvo školství chystá rozvojové programy pro práci s cizinci. Pomohou?
Určitě. Jen se obávám, že přijdou v okamžiku, kdy už ta potřeba bude akutní. Vidím v tom řešení problémů, ale nevidím prevenci.
Dá se říci, jaký počet cizinců v jedné třídě je optimální?
Tvrdím, že každá škola, každá třída má jakousi absorpční schopnost. To je schopnost integrovat určité množství dětí s určitými problémy nebo specifiky. Tedy i děti cizinců. Ta absorpční schopnost je však u každé školy a třídy trochu jiná. Potíž nastává v okamžiku, kdy se tato tenká hranice překročí. Pak nastávají problémy v podobě zhoršení kvality výuky, ale také problémy kázeňské. Zhoršuje se celková kvalita školy i vztahů v ní. Vidím problém i v tom, že s těmito novými imigranty nemáme žádné zkušenosti, a zahraniční praxe ukazuje, že to až tak moc nefunguje. Měl jsem možnost navštívit několik škol v Anglii, konkrétně v Londýně, ale i ve Švédsku, kde bylo velké procento dětí cizinců. Příslušní úředníci přiznávali, že jakmile se procento cizinců dostalo přes únosnou mez, dali rodiče svoje děti většinou pryč a zůstali jen ti imigranti. To přitáhlo další, a tak se škola změnila ve své podstatě.
Miloslav Hubatka
|
Jaká tedy vidíte řešení?
Ředitel musí mít pravomoc říci stop, když míra množství dětí přesáhne rozumnou mez. Děti cizinců musí být ve třídách rovnoměrně, aby se neutvářely uzavřené komunity. Určitě je potřeba pomáhat těmto rodinám a dětem, ale nedělat jejich povinnosti za ně, netolerovat nedodržování zákonů a pravidel, donutit je k maximální spolupráci. Spolupráce rodiny je nutná a bezpodmínečná. Důležité je také utvořit systém jazykové podpory a výuky. Čím dříve zvládnou češtinu, tím rychleji a lépe a paradoxně úspěšněji vše proběhne.
Co je nejtěžší pro samotné dítě cizinců?
Podívejte se na to očima toho dítěte. Jste najednou v cizí zemi, kultuře. Neumíte dobře jazyk, nikoho neznáte. Proto se vám hůře navazují vztahy s druhými. I když se malé děti učí a přizpůsobují relativně rychle, tak je to skutečně velká psychická zátěž a stres. To bohužel často plodí agresi. Tu pak mnoho dětí může obrátit ven – k jiným dětem, nebo upadají do deprese. V zahraničí jsem právě mohl vidět i tu negativní stránku integrace cizinců. Ačkoliv nám západní Evropa říká, co máme dělat, tak sama to také moc nezvládá.
Jako odborný konzultant ale řešíte i jiné nedostatky českého školství. Prosazujete například, aby ve školách byli k dispozici psychologové, proč?
Dneska je na školy delegováno strašně moc problémů. Kdyby mi před lety někdo řekl, co budu jednou jako ředitel řešit, neuvěřím. Některé příběhy byly velmi smutné, jiné zbytečné. Pomoc odborníka nám ve školách stále častěji chybí. Škola nemá vliv na to, co se děje v rodinách, ale důsledky často musí řešit. A to jde bez podpory psychologa hrozně špatně.
Změnila se míra nebo typ problémů?
Oboje. Setkáváme se s většími problémy u stále menších dětí. A také přibývá rozmanitost problémů. Vždy se to strašně špatně odhaluje a průšvihy jsou většinou přímo v rodinách. Ať už jde o disfunkční rodiny, rodiny se sociálními nebo finančními problémy. Ve škole nesete odpovědnost za dobu, po kterou je dítě v ní. A právě tam se mnohdy problém projeví. Nemáme přímý vliv na příčinu, ale do jisté míry neseme odpovědnost za některé následky. To je velmi depresivní.
A přístup rodičů se také změnil?
Bohužel v poslední době také. Rodiče bych rozdělil na dvě skupiny. Ty, kteří chápou význam vzdělání a spolupracují se školou, a když něco řeší, tak konstruktivně. Těch je naštěstí stále většina. Bohužel se však pomalu zvětšuje skupina rodičů, kteří si stále více vynucují ústupky ve svůj prospěch. Mnohdy na úkor druhých. Jenže podle této menší skupiny rodičů se nezřídka začínají nastavovat pravidla. Doplácí na to v konečném výsledku všichni.
O čem je vaše kniha Úspěšní vychovávají své děti jinak?
Je určená rodičům i učitelům. Upozorňuje na základní a univerzálně platné principy, které stále platí a na které se v poslední době zapomíná. Například přiměřenost. Jestliže máte dobrou věc, ale budete ji nepřiměřeně používat, tak bude škodit. To se týká třeba používání technologií nebo výchovných okamžiků. Zlatá střední cesta funguje, ale společnost stále více inklinuje k extrémům. Což se jí nevyplácí.
Je to tedy hlavně o výchově, a ne o povaze dítěte?
Vliv rodiny je zásadní a velký. Vždycky přetlačí školu. Je-li něco nesprávně nastavené v rodině, projeví se to dřív nebo později. V praxi potom vidím, jak se stále stejné chyby kopírují v další a další generaci. Říkám tomu řetězení průšvihů. Je to začarovaný kruh. Také volná výchova, která k nám přišla ze Západu, se moc nevyplácí. Jsem v kontaktu s kolegy z jiných zemí, kde už dnes přiznávají, že se jim to vymklo z rukou a přílišná liberálnost a svoboda se obrací proti nim.
Rodiče argumentují, že tak podporují individualitu dítěte...
To je jeden z mýtů. Říkají tomu individualita, a v podstatě je to sebestředný rozmazlený spratek, který tyranizuje okolí včetně svých rodičů a blízkých. Nebo rodiče říkají, že tak podporují kreativitu dětí, ale ty jen mají ve věcech hrozný binec. Uniká jim skutečná podstata. Kreativita musí být užitečná. Potenciál dítěte se potom nerozvíjí, ale naopak zamrzne v průměrnosti a zbytečných problémech.
Souvisí to s leností rodičů?
Někdy je to lenost, někdy alibismus, někdy neschopnost odhalit správné příčiny problému, je to i dezorientace. Nebo jsou rodiče trochu zmatení z rozporuplných informací z médií. Dnešní doba, jakkoliv nabízí mnohé vymoženosti, není na výchovu dětí zrovna snadná. Žijeme v rychlém a turbulentním čase, kdy se mnoho věcí moc rychle mění. Pevné hodnoty rodin jsou často to nejdůležitější a jediné, o co se v době krize můžeme opřít.
Ve vaší knize rozdělujete děti na tři typy. Tím to začíná – uvědomit si, jaké dítě je?
Určitě. Rodič ne vždy správně odhadne možnosti dítěte, buď jej láme na sílu, nebo mu naopak dá bezbřehou volnost. Prvním typem je výkonově zaměřené dítě. Pro něj je důležitý úspěch, být první, nejlepší. Pak je to sociální typ. Pro tento typ jsou důležité vztahy, chce být se všemi zadobře, vztahy s druhými jsou pro něj prioritou. A nakonec děti duchovní. Ty chtějí být především v souladu samy se sebou a je jim jedno, jestli budou první a nejlepší. Nejvhodnější je uvědomit si typ dítěte a přijmout jej. A potom můžete nastavit již zmíněnou přiměřenost – času, míry a způsobu. Například dnes tolik diskutované technologie – děti je dostávají příliš brzy a v nepřiměřeném množství. Nedělají na nich nic tvůrčího, jen planě utrácí čas.
Které období je v dětství nejdůležitější?
Předškolní a mladší školní věk, tak do čtvrté třídy, to se skutečně rozdávají karty. V tomto věku tvoříme nejrychleji, ale také relativně nejsnáze jejich hodnoty, návyky a charakterové postoje. Ty se pak ukotví a vytváří důležité jádro, ze kterého čerpají často po celý život.
Jak na vaši knihu reagují rodiče?
Reaguje hlavně střední vrstva, která si uvědomuje, že výchova v dětství určí budoucí úspěšnost jejich potomků. Vidí, že se liberálnost moc nevyplácí. Pravidla jsou dnes jak sprosté slovo. Ale pokud dítě nemá nastavené hranice, je zmatené. Čím dál menší děti mají deprese. Rodiče na ně delegují rozhodnutí, se kterými si děti nevědí rady.
Ale jak jako rodič poznám tu správnou míru?
Je to velmi intuitivní. Maminky to mají nastavené velmi přirozeně, ale neposlouchají to. Nechají si často něco nabulíkovat od jiných osob a ztrácí již zmíněnou přiměřenost. Maminky často od školy chtějí, aby se tam dětem líbilo, aby se tam těšily, byly v klidu. Ale život není takový, vždycky obnáší určitou míru nepohodlí. Důležitá je i sebekázeň. Nedělat věci, jen když se mi zrovna chce, ale dělat je, protože je to důležité, a být na sebe hrdý, že jsem to dokázal. Mamánci pocítí první neúspěch a jsou ve stresu a v problémech. Děti, kterým rodiče neustále umetají cestičku, potom neunesou problémy všedního dne. Pak padají do různých závislostí, finančních krizí a obviňují okolí, že za to může vždy někdo jiný.
Dokáže se rodič ve stylu výchovy změnit?
Bohužel někdy, až když oni nebo děti padnou tvrdě na ústa, pak je to vytrhne z letargie nebo špatných vzorců chování a výchovy. Dostanou tak dost silný impulz něco změnit a přeprogramovat.