Na padesát zdravotních sester, lékařů a hasičů v tomto týdnu v Brně trénovalo vystavění nemocničního zázemí v terénu. Vedoucí jediného českého traumatýmu Milan Krtička z Fakultní nemocnice Brno (FN Brno) se jejich vybavení snaží vylepšit i po zkušenostech z výjezdu do zemětřesením postiženého Nepálu. „Člověk na misi musí chtít, myslím, že se s tím lidé rodí,“ soudí Krtička. Na další výpravu s ním poletí ještě pět lékařů, osmnáct sester a sbor hasičů.
Traumatým pomáhá v zahraničí při katastrofách. Jaké mise jste se účastnil naposledy?
Bylo to v Nepálu při zemětřesení před čtyřmi lety. Ošetřili jsme tehdy přes tisíc sto pacientů za osmadvacet dní.
Jaké je zázemí, ve kterém se o pacienty staráte?
Máme tu stan, který spojuje všechny ambulance dohromady. V centru se pacienti roztřídí do jednotlivých oddělení. Je tu část s observačními lůžky, kde leží pacienti na pozorování. Pak máme dvě ambulance – internu a dětské oddělení – a na druhé straně jsou gynekologie a chirurgie. V jedné části stanu je také sklad. Poslední velký stan je oddělený od ostatních. Ten je určený pro umístění infekčních pacientů.
Popište mi, jak vypadá úplný začátek mise.
Celá mise startuje spánkovou deprivací. Všichni jsou totiž v pohotovosti, připraveni ihned vyrazit. Jenže když se tým na místo snaží dostat, nejde jen o samotný přesun. Jsou to hodiny a dny vyjednávání. Tým musí být do dvanácti hodin od rozhodnutí vlády schopný odjezdu. To ještě ale neznamená, že hned letíte. Přidává se totiž čekání na letišti.
A pak?
Pak musíte základnu vystavět poměrně v krátkém čase, aby mohla co nejdříve smysluplně poskytovat péči. To je fyzické vypětí. Po dvou týdnech přichází velký smutek po rodině, po dětech. Takže už strádáte víc psychicky než fyzicky. No, a pak už letíte domů. (úsměv)
Oproti výjezdu v roce 2015 máte jiné obsazení lékařských pozic. Jak přesně se změnilo?
Traumatým se mění podle standardů Evropské unie a Světové zdravotnické organizace. Ponese název Emergency Medical Team. V tom původním obsazení byli zastoupeni pouze chirurgové, anesteziologové, zdravotní sestry a hasiči. V tom novém je už celá plejáda odborností jako gynekolog, infekční doktor, pediatr, internista, chirurg, anesteziolog. Odbornostně náš tým tedy narostl. A tím pádem poskytuje větší spektrum výkonů. Ale zase menší spektrum chirurgických zákroků.
Proč?
Protože původní tým byl určen k nasazení do epicentra katastrofy. Měl za úkol dostat se na místo do tří dnů. Ale zjistili jsme, že tato myšlenka není moc funkční. Mnoho času zaberou jednotlivá jednání institucí a povolování. Je nereálné, aby se tým dostal na místo do tří dnů, teď už se počítá s týdnem od vypuknutí neštěstí. Nový model lépe kopíruje zdravotnický systém, který v místě nefunguje. V pozdějších dnech už chirurgové tak akutně potřební nejsou.
Pojí se s tím i další změny?
Obměňujeme i vybavení podle posledních zkušeností. Prostě jsme vzali to, co nám minule chybělo. Třeba nový ultrazvuk, sterilizátor, biochemickou hematologickou laboratoř na vyhodnocování odběrů krve, kyslíkové koncentráty, nový ventilátor, který už nepotřebuje ke své funkci kyslíkové bomby, a další.
Když jsme u vybavení, vozíte ho na konci mise zpátky?
Ne. Naposledy jsme nechali na místě stany, léky a veškerou materiální pomoc. To jsme museli v dalších letech doplnit.
V týmu jsou také hasiči. Co mají na starosti oni?
Starají se o zázemí sester a lékařů a o stravování. Tak jako vojáci dostáváme krabičku jídla na den. Jenže je šest druhů jídel, takže čím déle na misi jste, tím víc si přejete být doma, protože se pořád dokola opakují. Bydlí se ve stanech se spacákem a nafukovací matrací. Sociální zázemí máme také ve stanech, v jednom je chemická toaleta a ve druhém pumpovací sprcha, voda do ní se ohřívá přes den na slunci.
Vyjíždíte i do válečných konfliktů?
Ne. Mohou nás potkat jen výjezdy do zaplavených oblastí, na místa postižená zemětřesením, tsunami, hurikánem a podobně.
Jste jediným takovým traumatýmem v České republice. Odkud jsou jeho členové?
Všichni lékaři týmu jsou z Brna. Většina pracuje ve FN Brno a část působí ve svatoanenské nemocnici. Možná nás doplní ještě další lékaři z nemocnic, které přímo řídí ministerstvo zdravotnictví. Hasiče přibíráme z Prahy.
Jak dlouho člověku trvá, než se rozhoupe a do misijního týmu vstoupí?
Myslím, že většina lidí se s tím rodí. Je to spousta dobrovolné práce, kterou misi musíte dát. Takže většinou se hlásí nadšenci, kteří však musí mít medicínské a jazykové znalosti.
Nedostáváte mzdu?
Když jsme nasazeni na ostrou misi, tak operujeme pod hlavičkou ministerstva zdravotnictví. Dochází k refundaci mzdy. To znamená, že dostaneme takové peníze, jako kdybychom byli v nemocnici. Rozhodně to není o přivýdělku.
V čem cítí zdravotníci nejcitelnější rozdíl oproti běžné praxi?
Máte tam jen hlavu a ruce, nic jiného. Vrátíte se zpátky k úplným základům, nemůžete se spoléhat na přístroje. Naučí vás to pracovat racionálně. Nemáte možnosti vyšetření, takže se víc spoléháte na vědomosti a zkušenosti.
