Nejhorší je ptát se dětí migrantů, odkud pocházejí, říkají vědkyně

Do situace, kdy do českých škol mohou přijít děti migrantů ze současné vlny, se trefilo dokončení tříletého výzkumu socioložek Lucie Jarkovské a Adély Souralové. Zajímalo je, jak děti cizinců zapadají do českých škol.

Etnicita není důležitá. Ve chvíli, kdy se dítě naučí jazyk, jako by je už od ostatních dětí ve třídě nic neodlišovalo. Alespoň si to myslí čeští učitelé.

Vyplývá to z výzkumu čtyř odbornic z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. MF DNES dvě z autorek publikace „Etnická rozmanitost ve školách: stejnost v­ různosti“ vyzpovídala. Lucie Jarkovská a Adéla Souralová na ní začaly pracovat ještě spolu s Janu Obrovskou a Kateřinou Liškovou před třemi lety.

Zajímalo je, jak se děti lidí, kteří přišli z různých koutů světa, vypořádávají s českým vzdělávacím systémem.

Proč jste se rozhodly zkoumat právě etnické menšiny v českých školách?
Lucie Jarkovská: U nás jsme zvyklí žít v hodně etnicky homogenním prostoru. Po druhé světové válce se to tady etnicky „vyčistilo“. Všechny etnické menšiny odešly. Do Československa sice přicházeli migranti, ale ti byli drženi odděleně. Například v Adamově byla ubytovna zahraničních dělníků, ale oni vůbec nepřicházeli s místními obyvateli do styku. Děti měly zakázané kolem ní chodit do školy. Byl to strach z neznáma. Dnes se ale situace mění a nás zajímalo, jak tyto změny vstřebává vzdělávací systém.

Jak se etnická homogenita projevuje ve škole?
L. J.: Náš školský systém je nastavený tak, že se mu dobře přistupuje k ­žákům k jednomu jako druhému. Vyučující byli po desítky let trénováni na práci s třídou, jako by to byl jeden muž. A ve chvíli, kdy se tam někdo liší, je to najednou problém. Není to jen etnicita, ale také třeba to, že se někdo přistěhuje z jiného města nebo vesnice.

Má etnicky homogenní prostor nějaká pozitiva?
Adéla Souralová: Řekla bych, že v­ dnešní době se ukazují spíš negativa. Tím, že mnoho Čechů není zvyklých na tu jinakost, vzniká šílená panika. Náš výzkum ukázal na každodenních situacích, že na etnickou odlišnost reagujeme zdrženlivě. A pokud jsou nějaká pozitiva, negativa je převálcují.

Zkoumaly jste děti Vietnamců, Ukrajinců a Rusů. Zejména poslední dvě národnosti jsou do jisté míry kulturně podobné. Dá se váš výzkum vztáhnout i na současnou situaci s ­uprchlíky z ­muslimských zemí?
L. J.: Někteří vyučující říkají, že etnicita není vůbec důležitá. Ve chvíli, kdy se dítě naučí jazyk, není mezi nimi rozdíl. Jakmile jsme se ale začali bavit o romských dětech, rozdíl byl nepřekonatelný. To jsou přitom děti, jejichž rodiny tady žijí stovky let nebo přišly ze Slovenska, ne přes půl světa. Ale učitelé najednou mluví o nepřekonatelných kulturních rozdílech a o tom, že to mají v genech.

Dá se to chápat tak, že by lidé měli tendence vnímat děti uprchlíků stejně, jako teď vnímají romské děti?
L. J.: Důležité je, co mají děti za sebou a jak moc sem chtěly nebo nechtěly. V našem výzkumu se ukázalo, že náboženství zase tak velkou roli nehrálo. Dítě, které migruje, si zažilo trauma v zemi, kde je válka. Přijde sem a je zasazené do detenčního centra, kde vidí, jak jsou jeho rodiče šikanováni. A najednou ten, komu věřilo, že mu pomůže, je nepřítel.

Lucie Jarkovská

Učí na katedře sociologie FSS MU obor genderová studia. Před 4 roky na této katedře dokončila doktorské studium prací na téma Genderová reprodukce v každodennosti školní třídy: Etnografický výzkum. Genderovými aspekty a stereotypy v českém školství se zabývá dlouhodobě. Na stejné téma napsala knihu.

Takže není ani tak důležité náboženství nebo sociální rámec, ale to, jak budeme s dítětem zacházet?
L. J.: Samozřejmě náboženství je také důležité. Musíme například vědět, že muslimové nejedí vepřové maso. Stejně jako vegetariánům se nemá dávat maso, muslimům se nemá dávat vepřové. Jenže u těch muslimů se na to často zapomíná. Dobré zacházení je opravdu důležité, děti mají obrovský adaptační potenciál, a když k nim přistupujete s láskou a respektem, odmění vás.

Jak rodiče cizinců vnímají české školy?
A. S.: Zabývala jsem se vietnamskou menšinou a ta obecně považuje český vzdělávací systém za lepší než ten jejich. Ale Vietnamci jsou v mnohém specifická skupina. Češi automaticky předpokládají, že asijské dítě bude premiant. To ostatně ukazují i zahraniční výzkumy. Jejich rodiče navíc velmi často investují do dalšího vzdělávání. Chtějí, aby děti chodily na jazykové kurzy, měly doučování v­ matematice.

Adéla Souralová

Předloni dokončila doktorát ze sociologie. Ve své doktorské práci se zajímala o vietnamské rodiny v Česku, o jejichž děti se starají české chůvy. Předtím studovala na pedagogické fakultě francouzštinu pro základní školy. Na FSS učí na oboru sociální antropologie předměty jako je například Gender a rodina v době migrace a mobility.

Není to důvod, proč Češi nemají vztah k Vietnamcům tak vyhrocený jako k jiným národnostem?
A. S.: To, že mají zkušenost s Asiaty jako premianty, může působit jako taková dvojsečná zbraň. Na jednu stranu děti umí česky, nedělají problémy. Ale pokud Vietnamec vyhraje olympiádu v českém jazyce, což se normálně děje, už to tak dobré není.
L. J.: Kdyby to byla matematika, tak je to v pořádku. Ale čeština je znak určité národní hrdosti. Takže proč by měl cizinec být lepší v češtině než Čech? Cizinec zapadne, když předstírá, že je Čech. To se samozřejmě daří lépe Rusům. U Vietnamců je to horší. Když bude Vietnamec chodit do folklorního kroužku, pořád je to pro okolí Vietnamec.

Může se tento vztah změnit s nástupem další generace?
A. S.: Myslím, že ano. Pohled generace, které teď je 20 let, bude jiný. Co ale zůstává a co děti hodně vnímají, je fyzická odlišnost. Děti hodně řeší, kam vůbec patří. I když jsou tu vychované a mají tady kamarády. Jenže všichni se jich ptají, odkud vlastně jsou. Což je nejhorší otázka, kterou můžete dítěti s migrantskou zkušeností položit. Jsou z Vietnamu, nebo České republiky? A ony jsou třeba z porodnice na Obilňáku.

Nezáleží také na přístupu jednotlivých pedagogů?
L. J.: Určitě. Jenže to je vůči učitelům a učitelkám nefér. Záleží na systému a politice, které prosazuje stát či kraje. Tendence je taková, že školy, které mají jednoho dva žáky migrantů, nedosáhnou na žádný speciální program. Až je ve třídě vyšší procento cizinců, mohou žádat o peníze. To pak vede k ­segregaci, kdy jsou děti cizinců vzdělávané v jedné škole. A jsme zase tam, kde jsme byli v 80. letech. Cizinci do svého prostoru.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

To je něco podobného jako v případě Brna a vyloučených lokalit. Jsou tu školy, které se přímo na děti z těchto lokalit specializují.
A. S.: Jenže to je jejich jediná strategie, jak můžou přežít. Nemají jinou možnost než se na tyto děti soustředit. Neromští rodiče tam svoje dítě nedají, i když pod ně spádově patří. A školy potřebují naplnit kapacitu.
L. J.: Napadá mě zajímavý příklad z ­Ameriky. Tam je napadlo udělat v­ ghettech školy přitažlivé i pro rodiče z bílé střední vrstvy. Například v jedné škole se rozhodli investovat do astronomické observatoře. V Americe je zapsání dítěte do astronomického kroužku tak drahá záležitost, že si ji málokdo může dovolit. A ve chvíli, kdy v ghettech bylo okolo 30 procent dětí rodičů právě z té střední třídy, všechny děti začaly vykazovat lepší výsledky.

Vyřešilo by investování více peněz do školství problém u nás?
A. S.: Aby to nevyznělo tak, že za všechno můžou školy. Můžeme to vidět na příkladu brněnského Bronxu. Ačkoliv školy udělaly cokoliv, aby udržely romské i neromské rodiče, byli to právě neromští rodiče, kteří dali děti pryč.
Nehraje roli také osobní zkušenost lidí?
A. S.: Podívejte se na paniku okolo uprchlíků. Kolik lidí má osobní zkušenost s muslimem? Zkušenosti s­ Romy máme po desetiletí, a stejně vždycky člověk vybere tu jednu negativní, kterou slyšel od kamaráda kamaráda. A stereotypy se neustále opakují.