Brněnské studenty vedl v listopadu 1989 do stávky Jiří Voráč, dnes profesor na Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě. Sametové generaci vyčítá, že se pořádně nezapojila do politiky. „Alespoň by člověk neměl pocit, že něco zanedbal. Komunistům jsme měli vystavit účet,“ říká Voráč v rozhovoru pro MF DNES.
Přímo 17. listopadu má ve Scale premiéru váš dokument Brněnský listopad. Nenatočilo se toho k sametové revoluci už dost?
To ano, ale téměř všechno mapuje pražské události nebo ty s celostátním dopadem. Řekl jsem si, že uděláme speciál pro Brno. Unikátní na něm je množství soukromých nezávislých záznamů, protože reportáže tehdejší Československé televize jsou po překvapivě dlouhou dobu tendenční. Jedinečné autorské archivy poskytují úplně odlišný pohled na listopadové události.
V jakém smyslu?
Nezávislí filmaři se často nedostávali na místa, odkud televize pořizovala centrální záběry, takže přinášejí pohled doslova i metaforicky zboku či zezadu, z okraje. Zaznamenávají tak nenadálé situace. Třeba Aleš Záboj natáčel z balkonu na rohu náměstí Svobody a Středovy ulice, takže pódium u morového sloupu zabíral prakticky zezadu. Tím pádem řečníky sice jen slyšíme, ale jsou tam nádherná panoramata na náměstí i Českou. Použili jsme i zdánlivě banální televizní reportáže, například kdy redaktor vyjel na most nad dálnici a hlásil, že dálnice je téměř prázdná – na důkaz, že stát žije generální stávkou. Velmi živé jsou pouliční ankety, které ukazují ty velké dějiny v mikrodetailu všedního dne a osobního prožitku. Na pozadí velkého příběhu nadšení a přesvědčení tak vzniká obraz malých dějin plný paradoxů, protikladů, nejistoty a zmatení.
Na záběrech musíte být slyšet a vidět i vy, studentský stávkový předák. V Brně jste vyhlašoval revoluci, ale až v pondělí 20. listopadu. Proč to zpoždění?
Stávkový výbor jsme založili už v sobotu 18. listopadu, v neděli oslovili další spolužáky i několik vyučujících, konkrétně profesory Rusínovou a Šlosara a doktorku Jelínkovou. A díky tomu jsme už během neděle měli postavenou poměrně širokou a hlavně pevnou základnu stávkového výboru. Unikátní byla tím, že se do ní od počátku a jako nedílná součást zapojili právě vyučující. Začalo se pracovat už o víkendu, a to ve všech třech klíčových skupinách – disent, studenti, divadla. První demonstrace na náměstí Svobody byla v pondělí. Reagovali jsme, myslím, velmi pohotově, zpoždění bylo přirozeně dáno vzdáleností od ohniska.
Okupovali jste s dalšími ze stávkového výboru filozofickou fakultu. Proč?
Okupační stávka měla strategický i symbolický význam – ovládnout území a zvýšit tlak. A taky praktický, mohli jsme totiž držet nepřetržitý provoz a zajišťovat plynulý tok informací. Právě informační válka o tom, co se stalo na Národní třídě, o stavu společnosti, o nezbytnosti změny a o výkladu komunistických dějin, byla klíčem k vítězství.
Byli jste na fakultě nepřetržitě?
Ano, od středy 22. listopadu po několik týdnů, až k Vánocům, se držela nepřetržitá služba. Nespali jsme tu všichni, běžně se chodilo domů nebo na koleje. Byly tu noclehárny, jídelna, kuchyně, celé sociální zázemí. Obrovskou pomocí byly dary, lidé sem přicházeli nejen s penězi, ale také věcnými dary. Babičky nosily bábovky, maminky vitamíny. Lidé dost mysleli na naše zdraví. Nosili tehdy i nedostatkové zboží jako pomeranče a mandarinky. A taky cigarety. Tehdy jsem poprvé kouřil marlbora, oproti startkám bez filtru to byla říše snů. A někdo nám sem tehdy dodal celý karton. Správní revolucionáři hulí, že jo.
To možná, ale stávkový výbor zároveň zavedl na fakultě prohibici. Dodrželi jste ji?
No, jednou na nás došla slabší chvilka, a kolega Marek Pivovar, nomen omen, dostal za úkol sehnat něco, co by nás občerstvilo. Ale bylo to po desáté večer. Za komunismu byly všechny hospody s výjimkou nočních barů pro cizince a lehké holky zavřené. Marek tak skončil v podzemním baru hotelu International, a když se ukázalo, že je stávkující student, tak se k němu ty lehké holky seběhly a volaly: „To je úplně úžasné, my vám strašně fandíme. A řekni všem svým kamarádům, že kdyby chtěli, ať přijdou a my jim dáme i zadarmo.“ Když se Marek vrátil s tímto vzkazem, tak jsme si říkali, že pokud jsme získali i lehké holky, tak máme na své straně celou společnost. (úsměv)
Pak přišla 27. listopadu generální stávka. Jenže vy jste nešel hned do ulic, ale ke státnici...
A shodou okolností to byla státnice z marxismu-leninismu, tehdy povinného předmětu. Jsem zřejmě úplně poslední člověk v Československu, kterého to potkalo, protože záhy byl ten hrozný předmět zrušen. Mě samozřejmě původně ani nenapadlo, že bych na státnici šel. Nicméně profesor Šlosar mě k tomu přemluvil. Takže jsem ráno vyběhl ze stávkového výboru jedno patro za komisí, ve které byli pochopitelně samí bolševici, a ti mi dali otázku, co si myslím o současné politické situaci. Zjevně se víc báli oni mě než já jich. V odpovědi jsme jim stručně řečeno sdělil, že jejich éra skončila. Během pěti deseti minut to bylo hotové. Načež jsem se vrátil dolů a začal hned organizovat generální stávku. Byla to absurdní situace – v jednu chvíli jsem byl stávkovým předákem i stávkokazem.
To by mě ale zajímalo, jak se Dušanu Šlosarovi povedlo vás přemluvit. Nešlo o taktizování?
Mluvili jsme spolu asi v pátek, státnice byla v pondělí. Ještě nic nebylo rozhodnuto. A přesně na tom on svůj argument vystavěl. „Pět let jsi studoval, chybí ti jenom ta státnice. Když to nedopadne, nebudeš mít nic. Běž to udělat,“ říkal. Jako taktizování mi to vůbec nepřišlo. Zkoušku jsem bral jenom jako nepříjemný úkol navíc. Původně jsem navíc měl státnice skládat na jaře, ale to jsem považoval za důležitější protestní společenské aktivity počínaje Palachovým týdnem. Nikdo nečekal, že na podzim bude vývoj ještě překotnější. (úsměv)
Stávka nebyla jediná vaše aktivita. Už rok před listopadovými událostmi jste s dalšími kolegy vydávali Revue 88. O co šlo?
Začali jsme tvořit samizdatový časopis, dvě osmičky v názvu odkazovaly k Chartě 77, přihlásili jsme se tak demonstrativně k prostředí disentu a nezávislé kultury. Mnozí z nás byli otřeseni cenzurou školních časopisů. Věděli jsme, že pokud se chceme svobodně vyjadřovat, musíme založit samizdat. S plným vědomím veškerého rizika jsme šli do otevřeného střetu se státní mocí.
Trvalo to skoro dva roky, jak to mohlo procházet?
Tehdy nás inspirovaly Lidové noviny, které těsně předtím začaly vycházet jako samizdat. Byl to jednoduchý, ale účinný koncept: vystupovat veřejně, pod svým plným jménem, a oficiálně žádat o registraci, čili postupovat tak, že konáme legálně. Do tiráže Revue jsme napsali svá jména, na kterou fakultu chodíme, adresy. To státní moc velmi zmátlo. Samozřejmě že nás chtěli zakázat, jenže my jsme se tvářili, že co není zakázáno, je povoleno, a proti zákazům jsme se odvolávali. Ve škole nás chtěli vyloučit, z města došly pořádkové pokuty, nakonec si nás předvolal prokurátor, že podvracíme republiku a pokud nepřestaneme, bude to na kriminál, ale dějiny tohle vše předběhly.
Mluví se o vás jako o studentském vůdci, třeba i s podporou „pražské kavárny“. Uškodilo vám vaše angažmá někdy?
Jen jednou, a byla to naprosto neuvěřitelná situace. Tehdy jsem kandidoval do rady Státního fondu kinematografie (v roce 2015, pozn. red.) a před volbou, kterou provádí Poslanecká sněmovna, se proti mně objevil právě tento argument. Že jsem se podílel aktivně na antikomunistickém převratu, bylo použito proti mě. Obávám se, že takové obskurní útoky se dnes postupně staly běžnou praktikou či dokonce akceptovanou normou. Mám tím na mysli chování prezidenta nebo premiéra a samozřejmě těch obskurních stran, které ani nechci jmenovat. Snaha diskreditovat spontánní společenské hnutí tím, že je placené nebo jinak zkorumpované, to je strašně zbabělé. A taky nebezpečné.
Jak to myslíte?
Dědictví listopadu se začíná zpochybňovat na úrovni věcných informací, interpretace dějin, hodnot a dokonce i národní, společenské a morální identity. Člověk mohl po listopadu 1989 podlehnout dojmu, že má tak trochu společensky odmakáno. Že určité věci půjdou lépe, že se dosáhlo změny režimu. Ale ono se ukazuje, že to tak není. Setrvačnost normalizační mentality je větší, než se zdálo. Zpochybňování věcí jako je příslušnost k Západu, členství v NATO, Evropské unii. Přitom to jsou zásadní kotvy, které já vnímám jako nejzjevnější výdobytek listopadu. Ale jak se zdá, tak ani příslušnost k určitým institucím, strukturám, nezaručí morální nebo společenskou identifikaci s těmi hodnotami či ideály, které ty struktury reprezentují. A tady máme obrovský deficit. Ten se bohužel ještě zvyšuje naprosto nezodpovědným působením nejvyšších státních a ústavních činitelů. Zde cítím velké rozčarování.
Jak je možné, že se česká společnost do této pozice dostala?
Popravdě řečeno, určitý díl odpovědnosti má i naše generace. Měli jsme na sebe vzít politickou odpovědnost a vstoupit do nově budovaných politických struktur a státních služeb. Téměř nikdo z naší generace do politiky nevstoupil. A to byla naše chyba. Zřejmě by se nic moc nezměnilo, ale alespoň by člověk neměl dnes pocit, že něco zanedbal. Nicméně zároveň z toho plyne naděje – pokud do politiky vstoupí nová generace, která už není zatížená tím dusnem normalizace a je otevřená světu, může to přinést výraznou změnu.
I třicet let od revoluce zaznívají hlasy, že by komunistická strana měla být postavena mimo zákon. Jak se na to díváte vy?
Jsem přesvědčený antikomunista a stoupenec zákazu komunistické strany. Mělo se to stát už bezprostředně po listopadu 1989. Že zákaz nepřišel, přispělo k relativizaci hodnot a ideálů. Přitom si myslím, že symbolická hodnota zákazu je nakonec důležitější než ta právní. Máme schizofrenní situaci. Na jedné straně zákon o protiprávnosti komunistického režimu, na druhé straně komunistickou stranu v parlamentu. Ten účet se jim prostě měl vystavit. A to nekompromisně. Je krutým paradoxem, že komunistická strana dodnes u nás funguje, notabene se zrovna podílí na vládě. Zrovna v roce třicátého výročí je to něco nevkusného.
A taky zaznívá čím dál ostřejší kritika na Českou televizi. Jako bývalý člen Rady ČT, jak byste zhodnotil její fungování?
Zakopaný pes je v tom, že politici budou mít neustále pokušení se do České televize vlamovat, pokud budou mít nástroje, jak se toho vlamování dopouštět. Jinými slovy, dokud parlament bude výhradně volit členy Rady ČT, dotud bude to prostředí nestabilní. Ta pravomoc volby by se měla přinejmenším rozdělit na více subjektů.
Pokud jde o program, tak k nejdůležitějším problémům patří chronický nedostatek publicistických a kritických pořadů. Navíc nynější formáty jsou přežité včetně vlajkové lodi Otázek Václava Moravce. Jednak proto, že fungují podle otrockého vzorce vyvážených protistran „jeden Hitler proti jednomu z Osvětimi“, jednak dominancí politiků nad odborníky. Debaty by se zásadním způsobem měly posunout od politiků k odborníkům. Strašně dlouho nevznikl nějaký inovativní publicistický formát. Třeba 168 hodin nebo Reportéři se drží docela dobře, ale dohromady to činí necelé dvě hodiny za týden, a to je strašně málo. Navíc proti stojí nepřetržitý tok demagogie a lživých zpráv.
Chodíte na demonstrace i dnes?
(Přemýšlí) Výjimečně, vlastně od nepovedené reprízy listopadu „Děkujeme, odejděte“ před dvaceti lety jsem demonstrovat asi nebyl. Moje občanská odpovědnost se transformovala do veřejných expertních funkcí. Navíc čím jsem starší, tím víc mě občansky zajímají lokální témata, životní prostředí – těm jsem ochoten věnovat nějakou aktivní energii.
Dokážete srovnat současné demonstrace proti politikům nebo omezování svobody médií s demonstracemi a odporem v revolučním roce 1989?
Kontext je úplně jiný. Jiný je systémový základ. Je zásadní rozdíl mezi komunistickou diktaturou a svobodnou společností s demokratickými institucemi a se svobodnými volbami. To nejde srovnat a každý, kdo to dělá, tak neví, co činí. Anebo to činí záměrně a záměrně mate.
Každý z nás, a společnost jako celek, by měl mít sílu na to, aby manifestoval svoje požadavky a svoji vůli. Měl by mít v sobě étos společenské odpovědnosti. A v tomto smyslu je pak asi jedno, jestli se to odehrává v komunistické diktatuře nebo na Letné. To poselství je společné. Ať už žijeme v jakýchkoli podmínkách, neseme díl odpovědnosti za to, v čem žijeme sami. A pokud se společenské odpovědnosti neujmeme sami, tak společnosti něco dlužíme a ztrácíme morální nárok na to si stěžovat. Odkaz listopadu 1989 spočívá právě v tom étosu společenské odpovědnosti. Je nutné se prát za svá práva, za své požadavky za každé situace. A mělo by to být integrální součástí našeho života.
