Dnes tam pracuje více než 300 vědců. „Jeho velkou silou je, že má dvě ‚nohy‘. Ta první je biologická, která je dominantně tady v Bohunicích, a druhá je fyzikální a chemická,“ vysvětluje ředitel Ceitecu Masarykovy univerzity Jiří Nantl, že pod touto značkou otevřelo své laboratoře o dva roky později také Vysoké učení technické v Brně.
Všiml si vůbec Brňan toho, že zde Ceitec působí, a má nějaký vliv na jeho život?
Ovlivní ho, ale nemusí si toho na první dobrou všimnout. Například Brňané nebudou třeba vnímat spolupráci s fakultními nemocnicemi, kdy se zde vyvíjí lepší diagnostika pro onkologii. Kdyby se stalo, což se snad nestane, že by vaše dítě mělo nějaké onkologické onemocnění, tak jedna z našich výzkumných skupin má s pracovníky nemocnice společný projekt na experimentální léčbu dětských pacientů. Existence ústavu ve vazbě na fakultní nemocnici tedy zlepšuje možnost zdravotní péče.
A něco dalšího?
V budoucnu vidím potenciál v tématu udržitelného zemědělství v souvislosti se změnami klimatu a dopadem na krajinu. Je to velké téma pro jižní Moravu. Část vědců v Ceitecu se zabývá tím, jak adaptovat rostliny na sucho a větší teploty. Tento výzkum je opravdu intenzivní.
Vyšlechtíte zde tedy například pšenici, která bude lépe zvládat sucho?
Nevím, jestli to bude zrovna pšenice. Zatím jsme ve fázi, která předchází tomu, o čem mluvíte. Chceme nicméně rozvíjet spolupráci se šlechtiteli.
Kdy se tedy výzkum dostane do té další fáze a na poli bude růst něco, na čem pracovali vědci z Ceitecu?
Věřím, že v příští dekádě. Výzkum rostlin byl v Ceitecu dosud z hlediska vnímání trochu popelkou, ale v poslední době jsme si řekli, že se na něj musíme intenzivně zaměřit jako na biomedicínskou oblast.
Vědci se chlubí – a Ceitec se tím i sám prezentuje – že publikují články ve vědeckých časopisech. Běžného člověka ale spíš bude zajímat, jestli jste přišli na nový lék nebo vyšlechtili odolnější rostliny. Máte za těch pět let takové výsledky?
Když ale nemáte články v časopisech, nemůžete mít ani to druhé. Díky takovému článku je jasné, že je tady někdo, kdo má dobré myšlenky. Zmínil jsem už diagnostické metody v onkologii. Dále jsou velmi významné výsledky u včelích virů, kdy jejich strukturu odkryl jeden z našich týmů, podobně u klíšťové encefalitidy, nebo máme také patent, jak urychlovat růst stromů.
Už jsou z toho ale nějaké reálné výsledky, tedy jsou takové stromy vyšlechtěné?
Tam šlo o práci s hormonem a zatím se hledají partneři.
Jak obtížné je uvést v život vědecké výsledky?
Z vědeckého pohledu ne, ale musí do toho někdo investovat nemalé peníze. Jakmile je něco směrem k léčivu nebo rostlinám, je to o ohromných nákladech, kdy je potřeba najít investora.
Jak se vám daří přimět investory, aby investovali do vývoje konečného produktu? Leží vám něco takto v šuplíku?
Naší základní misí je dělat základní výzkum a posouvat hranice poznání, ty komerčně použitelné věci jsou vedlejší produkt. Užitečné je samozřejmě vše, ale ne vše bezprostředně. To je například zmíněný výzkum o včelích virech, na což jiní můžou navázat. Komerčně nejúspěšnější instituce univerzitního typu je Hebrejská univerzita, která má asi šest procent příjmů ze soukromého sektoru.
Jen šest procent?
Ano. Česká veřejnost si kolikrát myslí, že všechno budou platit soukromí investoři, ale to je nereálné. Je to možné pouze u farmacie, v žádném jiném oboru už ne. My se blížíme dvěma procentům, což je podle mě slušné, když nejlepší univerzitní instituce má šest.
Proč tedy nemá Ceitec i farmaceutickou „nohu“, která by mu mohla vydělávat?
My k tomu nejsme uzpůsobeni, nebyli jsme takto zřízeni a nemělo by to ani smysl. V Praze je ústav na Akademii věd, se kterým úzce spolupracujeme. U nás se objevuje biologická podstata a oni na to můžou navázat dalším krokem.
Zkrátka nová antibiotika tady nikdy nevzniknou.
Tady ne. My máme rozpočet tři čtvrtě miliardy korun, ale vývoj nového léčiva stojí miliardu dolarů a desetileté úsilí. My dodáme pochopení o chování organismu, pražský ústav naváže, jak by mělo léčivo vypadat, a následně farmaceutická firma vše dovede do fáze klinických testů. Je to otázka dělby práce ve složitém a dlouhém procesu.
Plánujete Ceitec dál rozšiřovat?
Myslím, že v nejbližší době to není ani reálné. To je spíš česká představa, která je posedlá betonem, aby se stále něco stavělo. Jednou za generaci je možné investovat, ale za normálních okolností šetříte a snažíte se zvyšovat kvalitu toho, co děláte. Tomu musíte přizpůsobovat model fungování, kdy regulujeme velikost výzkumných skupin. Sledujeme i jejich výkonnost, protože si nemůžeme dovolit tady deset let živit nějaký velký tým.
Jak máte nastavené limity?
Nejméně pět lidí a maximum je pak patnáct. V průměru je to kolem dvanácti a každá skupina má rozpočet kolem deseti milionů korun ročně.
Jak se za pět let Ceitec změnil?
Výrazně se posunul. Dnes máme 330 vědců, z nichž 80 procent tady nebylo, když Ceitec vznikl.
To znamená, že jste také rostli. Na začátku zde asi nebylo tolik lidí.
Naopak jich bylo jednu dobu i více a spíše jsme snižovali počet. Dříve zde bylo hodně lidí na částečný úvazek, dnes už pracují výlučně zde.
Nesouvisí to s tím, že jste na lidi neměli peníze?
Úplně ne, jsme v poměrně dobré ekonomické kondici. Ceitec Masarykovy univerzity má vytvořené rezervy asi 120 milionů korun, které nám pomůžou nahradit výpadek peněz z udržitelnosti v rámci dotací, které šly na vznik Ceitecu.
Právě udržitelnost vám zanedlouho končí. Jak velký výpadek vás čeká?
Asi třicet milionů v třičtvrtěmiliardovém rozpočtu. Většina peněz jsou mezinárodní a národní granty a dvě procenta zmíněný soukromý sektor. Nejsme na programu udržitelnosti závislí. Naše ekonomika a model na rok 2020 je nastaven tak, abychom dokázali fungovat bez těchto peněz.
Ale bude to výpadek. Co to znamená?
Chystáme určitá opatření. Některé věci dělat nebudeme nebo sloučíme některé menší laboratoře. Není to ale nic fatálního. Nechci však ještě mluvit konkrétně, zatím je to interní věc. Jde to však ruku v ruce i s tím, na co se chceme více zaměřit. Nemůžeme šetřit tupě, že bychom všem vzali stejnou částku. Na začátku jsme si museli říct, jakým směrem chceme jít a co podpořit.
Co bylo za těch pět let nejobtížnější?
Museli jsme se naučit některé týmy ukončovat. Není to ale tak, že je pracoviště zrušeno a lidé jsou začleněni někam jinam, jak je typicky české. Lidé odtud skutečně odcházejí. Pro lidi v českém prostředí bylo nepředstavitelné, že se to může stát, když neuspějí se svým výzkumem před komisí, a my je v tu chvíli přestaneme finančně podporovat.
To tady nastalo?
Nastalo, a ne jednou. Naposledy na konci minulého roku takto zanikla skupina, což mi bylo i tematicky líto, výzkumu rostlinného stresu, tedy jak reaguje rostlina na intenzitu záření. Kolegyně ale nepřesvědčila komisi, že z toho něco bude, úplně tady s týmem skončila.
Děje se to každý rok?
V podstatě ano, ale zároveň nové přibíráme. Pro nás je důležité mít zdravý životní cyklus. Něco skončí a něco zase přijde. Toto musíme udržovat, aby nově přicházející přinášeli novou zkušenost. Musíme zlomit tu představu, že někdo bude na stejném místě dělat totéž třicet let.
