V osmnácti letech odešla Líba Taylor z Československa do Anglie. Tam začala její kariéra dokumentární fotografky. Tři desetiletí pracovala pro světové humanitární organizace, včetně UNICEF nebo Save the Children.
Místo afrických dětí, které její snímky zachycovaly snad nejčastěji, se teď před objektiv jejího fotoaparátu postaví babičky z Podluží ve vlňácích, fěrtůšcích, ručně vyšívaných šátcích či jupkách.
„Jsou posledními žijícími nositelkami tradičního venkovského kroje. Pokud jej nezachytíme teď, nenávratně zmizí,“ říká Líba Taylor, která bude v následujících měsících dojíždět na Podluží, aby ve spolupráci s Jihomoravskou komunitní nadací fotila stařenky v jejich domácím prostředí.
V České republice téměř nepracujete, co vás přesvědčilo, abyste nafotila právě babičky v krojích?
Vlastně to všechno způsobili společní známí, kteří mě propojili s ředitelkou Jihomoravské komunitní nadace Zlatou Maděřičovou. Ta se snaží udržet kulturu, která nenávratně mizí. A mě to oslovilo. Mladé lidi dnes nošení krojů nezajímá. Oblékají ho spíš „z musu“ při sváteční příležitosti. A všední kroj už nosí jen pár stařenek, které postupně odcházejí. Alespoň ve fotografiích tak toto dědictví můžeme zachovat.
Jak konkrétně bude vaše práce na Podluží vypadat?
Najdeme ještě ty babičky, které venkovský kroj stále nosí. Musíme spěchat, protože od doby, co jsem tu byla minule (na začátku listopadu – pozn. red.), už dvě zemřely. Takže hoří čas. Výstupem bude zřejmě knížka jako takový poslední záznam všedního nošení kroje. Postupně navštěvujeme babičky v jejich domácím prostředí a vše dokumentujeme. Jak bude knížka nakonec vypadat, to ještě zůstává otevřené.
Když jste přijela na začátku listopadu, také jste na sebe oblékla takový kroj. Jak jste se v něm cítila?
Upřímně si vůbec nedovedu představit, že bych na sobě něco takového měla každý den. Chodit v tom by se mi zdálo hrozně nepohodlné. Pořád jsem se hlídala, abych něco nepokrčila. A ještě k tomu jsem si k tomu kroji nechala obuté svoje staré tenisky, tak to bylo opravdu „stylové“. (smích)
Na druhou stranu jsou tenisky a tričko pohodlnější...
To je sice pravda, ale všichni dnes vlastně vypadají stejně, ať jsou z Moravy nebo z Čech, z Německa nebo Maďarska, protože nosí to samé oblečení, co se prodává po celém světě. A to je škoda. Měly by být nějaké rozdíly. Kroj vidí lidé vlastně už jen jako muzejní kousek.
Tak je to asi všude po světě, ne? Kroj už snad nikde není oblečení, které by se nosilo ve všední den.
Není to tak všude. Každá země má historicky svůj folklor. Někde se dochoval, jinde dávno zanikl. Záleží na tom, co se v té zemi událo. Když se v ní odehrála nějaká válka, tak už přirozeně nebyl čas na to vyšívat sukně. Nejsilnější tradice nošení krojů je u malých starých kmenů v Africe nebo v Asii. Ale byla jsem třeba v horách v Thajsku, kde mají ženy úžasné kroje. Ale přes den jsou v tričku ze sekáče nebo z trhu. Když slyší, že přijíždějí turisté, rychle na sebe hodí kroj, vyfotí se s nimi, a když turisté odjedou, zase to všechno sundají a jsou v tom tričku. Folklor už moc neexistuje jako praktická záležitost.
A snaží se někde na světě zachovat tradici nošení krojů podobně, jako je to tady v Moravské Nové Vsi?
V latinské Americe, především v Mexiku a Guatemale, kde je hodně starých indiánských skupin, lidé pořád nosí tradiční staré kostýmy. Mají tam takové vyšívané haleny, každá vesnice má svoje vzory. A třeba právě v Mexiku horní sociální vrstva – intelektuálové a vzdělaní lidé – nošení těchto krojů hodně propagují a sami je také oblékají. U nás je to trošku ostuda, že na kroj zapomínáme. Mohl by se trochu oživit. V módě pracuje pár českých designérů, kteří by v tom byli dobří a byli by schopní krojové součásti rozvinout, aby byly pro lidi použitelné a aby také nosili něco jiného, než co si kupují v Zaře.
S nadací spolupracuje také módní návrhářka Zuzana Osako, která právě krojové součásti zapracovává do modernějších kousků oblečení. Bylo by toto pro vás nositelné?
Určitě. Myslím, že to dělá velice dobře. Každý kousek se dá zkombinovat s běžným oblečením a zároveň je to unikát, který vyjadřuje ducha toho místa. Je to moderní a zároveň tradiční.
