První dáma české anesteziologie. První česká profesorka ve stejném oboru. Zakladatelka první anesteziologicko-resuscitační kliniky v zemi. Brněnskou lékařku a pedagožku Danuši Táborskou za její práci před týdnem ocenil na Pražském hradě i prezident Miloš Zeman.
Ve svých šestaosmdesáti letech tato úspěšná žena odpočívat nehodlá. Nadále přednáší a zasedá ve vysokoškolských radách po celé republice.
Vzpomenete si na svou první operaci?
Jako medik třetího ročníku jsem vyoperovala slepé střevo. Než jsem promovala, měla jsem na kontě sto samostatných operací. Bylo to až soutěživé období, se spolužáky jsme si stopovali, kdo dokáže slepák vyoperovat pod dvanáct minut. Ze školy jsem vyšla s náskokem v praktické medicíně a ztratila počáteční ostýchavost.
Než jste se dostala k anesteziologii, věnovala jste se všeobecné chirurgii.
Byla jsem jeden z mála chirurgů v sukních, a tak jsem měla mezi kolegy lepší postavení. Jednání z jejich strany bylo opravdu galantní. Ráda na to vzpomínám. Celý obor zažíval rozkvět a s přicházejícími náročnými operacemi nebyl nikdo, kdo by se věnoval anestezii. Byli potřeba odborníci. A tak to zaujalo mě.
Anesteziologie tehdy teprve vznikala. Jak se na vás kolegové dívali?
Obor byl vnímaný méněcenně. Chválil se chirurg, jehož pacient zná, zatímco o anesteziologovi neví nic. Když naopak docházelo ke komplikacím, vina se dávala narkóze. Brzy se ale z anesteziologie stal rovnocenný partner ostatních specializací. Jen ji bylo třeba důkladně prozkoumat a posunout.
Kam?
V padesátých letech se u nás využívalo jen lokální umrtvení. Ve světě už byli dál, ale tam jsme měli bohužel zavřená vrátka. Prostřednictvím emigrantů jsme se aspoň dozvídali o novinkách a mohli je porovnávat s československou situací. Léky i technika se tady dostávaly s velkým zpožděním. Hřejivý je ale pohled zpátky, když vidím, jaký krok věda za posledních padesát let ušla. Byla to doba plná změn a adrenalinu.
Jak se obor za minulého režimu prosazoval?
Nebyla jsem straník, a tak přede mě politici kladli nástrahy. Mám ale buldočí povahu, do všeho jdu po hlavě. Na konci sedmdesátých let jsem se začala zajímat o profesuru. Nebyla mi však umožněna, musela bych se prý stát doktorem věd, čehož bylo možné dosáhnout jen na chirurgii v Praze. Soudruzi asi doufali, že se do toho z Brna nepustím. Udělala jsem ale pravý opak a doktorát úspěšně absolvovala. Vytouženou profesuru mi ještě další rok pozdrželi, dokud se politické ledy neuvolnily.
Danuše Táborská
|
Jak je vůbec anesteziologie náročná?
Lidé si její důležitost a multioborovost neuvědomují. Je to nejrozsáhlejší lékařská atestace. Netýká se jen sledování stavu pacienta při operacích. Anesteziolog je poslední, kdo operaci schvaluje, a první, kdo pacienta hlídá. Obor si vzal pod křídla resuscitaci, léčbu chronické i akutní bolesti. Nově je v rozmachu intenzivní péče čili kritické stavy a rizika selhání základních funkcí. Zatímco chirurg má k sobě na sále asistenty, anesteziolog se musí rozhodovat rychle, zodpovědně a sám.
Jaký je váš pohled na současné zdravotnictví?
Generace se mění. Pro nás pamětníky byl vždy na prvním místě pacient a medicínu jsme vnímali jako poslání. Žili jsme entuziasmem, v nemocnici jsme trávili veškerý čas. Pro dnešní lékaře je často pacient spíše klient a zdravotnictví vnímají jako obchod. Chápu, že jsou peníze klíčová motivace, ale to pro mě není.
Byla ve vašem životě důležitá také práce se studenty?
S mladými jsem vždy mluvila, nikdy mi nešlo pouze o medicínu. U zkoušek se o ně zajímám jako o osobnosti. Nejsem z těch, kteří by mladou generaci odsuzovali, protože každá doba přináší jiné motivace i mravy. Svůj život vnímám v jednotlivých etapách a vždy jsem měla výhodu, že se umím přizpůsobit a na všem si najít to pozitivní.
Pozitivně vnímáte i obdržené státní vyznamenání?
Je to nejvyšší pocta. Překvapil mě ale mediální šum, který se kolem ocenění zvedl.
Narážíte na kontroverzní jména a neúčast rektorů škol kvůli prezidentovi?
Mrzí mě, že rektor Mikuláš Bek nebyl mezi pozvanými. Také ohledně některých jmen mám pochybnosti. Nikoho si však netroufnu soudit, svět není černobílý. Miloš Zeman je nesmírně inteligentní člověk, který rád své hlavy zneužívá. Vadí mi jeho populismus, ale Zemanovo hulvátství mnohdy vychází z hulvátství celého davu.
Co byste zpětně udělala jinak?
Málo času mi zbylo na osobní život. Měla jsem výhodu v rodinném zázemí, ať už v rodičích, nebo v manželovi, taktéž lékaři. Při nejsložitějších transplantacích jsem z nemocnice nevyšla třeba dva dny. Trošku bych se zklidnila, ubrala plyn a na první místo postavila rodinu, nikoliv práci.
