Když si člověk do vyhledávače článků v mediích zadá jméno šéfky protiepidemického odboru jihomoravské hygieny Renaty Ciupek, vyjede mu od 1. března na tisíc odkazů a naprostá většina v souvislosti s koronavirem. Právě její odbor nese na jižní Moravě hlavní břímě toho, co se kolem pandemie dělo a stále děje. „Koronavirus si náš strach a úzkost tolik nezaslouží,“ tvrdí epidemioložka.
Bezmála tisíc citací za čtyři měsíce – za takové PR by se nemusela stydět ani filmová hvězda, a co by za to dal leckterý politik... Měla jste vůbec čas na práci?
V té jsem byla sedm dní v týdnu, ale už mi vůbec nezbýval čas na rodinu a domácnost. Přicházela jsem do práce zhruba na šestou, o dvanáct hodin později jsem se přemístila domů a pokračovala tam. To období bylo ale mnohem delší. S koronavirem jsme začali pracovat už koncem ledna.
Jak to? To se přece ještě pořádně neřešil ani v Itálii...
Ale už koncem ledna byly zaznamenané první případy mimo Evropu a k nám se vraceli zahraniční studenti na letní semestr, takže jsme už tehdy dělali testy na covid-19 těm, kteří měli potíže – kašel, teploty a dýchací problémy. Žádný případ se ale nepotvrdil. A mnohem častěji se na nás obraceli i kolegové ze záchranky. Ptali se, co s pacientem, který má příznaky podobné koronaviru, je cizinec nebo ze zahraničí přijel.
Kdy vás zavalily přetížené linky?
Když se zhoršila situace s Itálií. Stalo se z nás takové poradenské centrum. Odpovídali jsme na otázky, jestli lidé mohou odjet do ciziny nebo co dělat po návratu z lyží. To bylo v době, kdy v Česku ještě nebyly žádné případy. A my jsme dělali to, co vždycky. Zajišťovali odběry a čekali, jak dopadnou. Byly to a stále jsou testy z výtěrů z nosohltanu, které jsou spolehlivé a potvrdí výskyt viru. První případy se v kraji objevily až 11. března.
A před měsícem jste oznámila, že končíte s denními zprávami o koronavirové situaci v kraji a vracíte se k týdenním reportům. Znamená tedy i tohle, že jsme už za vodou?
Na jižní Moravě se to tak začalo jevit už v druhé polovině dubna. Nejvyšší výskyt byl na přelomu března a dubna, kdy jsme za jeden den měli 34 případů. Pak začaly ubývat. A už několik týdnů pozorujeme, že příznaky jsou mírné, trvají dva či tři dny, ale někdy chybí úplně. Občas počet vyskočí, ale ne dramaticky. Třeba jsme zaznamenali rodinnou oslavu, po které se nakazilo 15 lidí. Ne všichni byli přímo na místě, ale postupně si virus do rodin zavlekli. Opět se potvrdilo, že s infikovaným člověkem musíte být delší dobu a v těsném kontaktu – v rodině či v zaměstnání. Z náhodného setkání se podle našich zkušeností nenakazíte. To by musely být nemocné prodavačky v supermarketech. A ty se prakticky nenakazily.
Na jižní Moravě byl vůbec průběh slabší – žádné velké ohnisko, které by zavřelo nějakou lokalitu. Asi nejvíc případů bylo v Břeclavi. Proč právě tam?
Hraniční přechody na Břeclavsku jsou totiž prvním místem, kde se lidé zastavují cestou z ciziny – na jídlo nebo aby natankovali. A to nejen Jihomoraváci, ale z celé republiky a třeba i Polska. Podobná situace byla zpočátku i na Znojemsku.
Souvisí to nějak s pendlery?
S nimi u nás problém nebyl. Do určité doby přecházet hranice nemohli, a když už mohli, tak se to hlídalo.
Podle aktuálních dat bylo v kraji 662 nakažených, jsme pátí v republice. Je to číslo vypovídající?
Prezentace v absolutních číslech je zavádějící. Navíc mapuje případy od začátku epidemie a mezitím se už více než pět stovek lidí uzdravilo. Nyní máme ani ne sto pozitivních pacientů na celý kraj a ti jsou vesměs bez příznaků. Srovnatelný je jen přepočet na sto tisíc obyvatel. A to je nyní osm osob. Pro srovnání – hranice pro začátek chřipkové epidemie je nejméně 1 700 pacientů na stejný počet obyvatel.
Ale koronavirus přece musí být nebezpečnější, jinak by se nevyhlašoval krizový stav, nezavíraly školy a hospody...
Ze startu jsme nevěděli, co vše to udělá, tak jsme byli ostražití a připravovali rozsáhlá opatření – další lůžka pro hospitalizaci či provizorní nemocnici na výstavišti. Naštěstí to nebylo třeba. Je však otázka, jestli informace, které k nám prosakovaly ze zahraničí, byly úplně relevantní. Zda nás spíš neděsily. Na sítích se třeba objevovaly dokola stejné záběry z určitých míst Itálie, přitom v ostatních částech byl klid.
Vy hygienici jste byli hlavně v počátcích kritizováni – že se vám nikdo nedovolá, a když ano, nic se nedozví. Jak jste to vnímala?
Špatně, dělali jsme, co jsme mohli. Pracovali jsme nonstop, naše linky byly totálně přetížené. Než jsem dokončila jeden hovor, už jsem měla na lince deset dalších. Ještě teď mi z toho naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu. Až na konci března nastoupili medici, kraj mezitím zavedl krizovou linku, posílili jsme pohotovostní číslo o další a pomáhali nám kolegové z ostatních pracovišť naší hygienické stanice.
Řešili jste vůbec také něco jiného než jen nový typ koronaviru?
Samozřejmě, ostatní infekce nezmizely, jsou tu pořád. Museli jsme se třeba vypořádat s výskytem spalniček v kolektivu 150 lidí. Byl to zahraniční filmový štáb, který potřeboval odjet do Prahy, kde už koronavirus byl. Znamenalo to rychle je vyšetřit a naočkovat. Spalničky jsou totiž extrémně nakažlivé. V souvislosti s koronavirem se hodně mluvilo o reprodukčním čísle – tedy kolik dalších lidí jeden infikovaný člověk nakazí. Pohybovalo se v nejvyšších hodnotách kolem trojky, pak klesalo na jedna a pod jedna. U spalniček je to osmnáct.
Co když někdo vyšetření na covid19 potřebuje nyní? Změnilo se něco ve vašem přístupu?
Stejně jako v jiných případech, kdy má člověk zdravotní problém, musí kontaktovat svého praktického lékaře. Stále fungují takzvaná odběrová místa a na záchrance mají pohotovostní skupinu, která v určitých dnech vyjíždí za pacienty. My nastupujeme ve chvíli, kdy nám laboratoř nahlásí pozitivní výsledek. Obratem pacienta kontaktujeme a zjišťujeme všechny okolnosti onemocnění – kde byl, s kým se tam setkal, kde bydlí a pracuje a podobně. Zkrátka tak, jak to děláme vždy i u jiných infekčních onemocnění.
A co chytrá karanténa? Na přelomu března a dubna se pilotně rozjížděla v Jihomoravském kraji a byly s tím docela problémy...
Přišlo to v době, kdy jsme měli největší počet nakažených a několik set vyřešených případů bez chytré karantény, naší klasickou metodou. Pilotní projekt byl časově mimořádně náročný a jeho původní podoba si vyžádala celou řadu změn, které vycházely z naší každodenní praxe epidemiologických šetření a rozhovorů s pacienty. Původně to dokonce mělo být jakési call centrum mimo nás, což je pro práci epidemiologa nepřijatelné.
Zastánci projektu nicméně tvrdili, že se hygienici nechtějí seznamovat s novými systémy.
To se nás dost dotklo a hodně nás tohle nařčení trápilo. Nevím, kdo z nás chtěl dělat hlupáky. Málokdo ví, že s informačními systémy pracujeme v hygienické službě už nějakých 40 let. Ale informační systémy se pořád vyvíjejí a tady je prostor pro pomoc. Když si třeba potřebuji do zprávy vložit graf, musím si ho udělat v Excelu a to mě zdržuje. Takže není to o změně celého informačního systému, ale o inovaci toho současného, který je využíván pro všechny infekční choroby.
Přinesl podle vás koronavirus něco pozitivního?
Zprůhlednily se vztahy mezi lidmi, ukázalo se, kdo je kdo. A já jsem si ověřila, že mám kolem sebe tým lidí, na které se můžu spolehnout. A cením si i vynikající spolupráce s laboratořemi. Tito odborníci nejsou veřejnosti tak na očích, ale na nich stojí diagnostika onemocnění. A oni nám nepřetržitě hlásili výsledky, abychom mohli promptně reagovat. A také pacienti byli nesmírně vnímaví a ukáznění. I díky tomu nedošlo k masivnímu rozšíření nákazy. Z celého počtu nakažených jsme museli jen ve dvou případech nařídit hospitalizaci, protože pacient nechtěl spolupracovat.
Bála jste se, že se nakazíte i vy?
Nebála. V první fázi jsme sice byli ostražití, ale postupně jsme zjistili, že když dodržujete, co máte – zakrýváte si nos a ústa a dezinfikujete ruce, není se čeho bát. Máme tu opravdu i jiné problémy.
Takže co nám akutně nejvíc hrozí?
Klíšťata. Pro ně je nyní ideální počasí – vlhko a teplo. Klíšťová encefalitida je záludná v tom, že není známá specifická léčba, organismus se s ní musí víceméně vypořádat sám. Nakažená klíšťata se tradičně nejvíc vyskytují v lesích a na loukách kolem Brna, ale například také na zahrádkách, v městských parcích. A tradičně se nám s létem vracejí průjmové infekce. Nejrizikovější jsou domácí akce – grilovačky, oslavy, nedostatečně tepelně upravené pokrmy a dezerty se syrovými vejci, tedy krémy či moučníky za studena.
Máme se přesto ještě bát návratu koronaviru?
Těžko říct s jistotou. Viry se mění a vracejí, typickým příkladem je virus chřipky. Osobně se ale nejvíc bojím návratu paniky. Protože to, co nás oslabuje, je strach a úzkost z infekce, která si to nezaslouží. Na podzim přijde každoroční vlna viróz, lidé budou kašlat, smrkat, budou mít teploty a obávám se, aby tomu zase nezačali propadat.
Renata Ciupek
|
