U vás v rodině opravdu nebyli žádní architekti?
Jeden ano. Bratr mé maminky byl významný brněnský architekt Evžen Škarda. A právě on mě po průmyslovce poslal na fakultu architektury. Tehdy to bylo snad nejlepší období této brněnské školy, na které učili Bohuslav Fuchs, Bedřich Rozehnal, Jiří Kroha, Vincenc Makovský, samé velké osobnosti s autoritou. A já jsem pak i díky nim fakultu absolvoval se zájmem. Hned po ní jsem dva roky pracoval v brněnském Výzkumném ústavu výstavby a architektury, odkud jsem musel odejít z kádrových důvodů, a začal jsem pracovat ve Stavoprojektu Brno.
A to bylo pro vás správné místo?
Ano, tam jsem patřil. Začal jsem u architekta Otakara Oplatka, kde se projektovalo Janáčkovo divadlo. Byla to velice zajímavá práce, protože se řešil návrh nového divadla podle vítězného projektu architekta Jana Víška, který Oplatek spolu s námi musel připravit pro realizaci. Myslím si, že jeho úsilí dopadlo dobře.
Na spadnutí už byla pak i výstavba sídliště Lesná, které se díky konceptu a zeleni řadí mezi nejatraktivnější části Brna. Jak jste se k této práci dostal?
Přešel jsem k Františkovi Zounkovi, který na projekt Lesné sestavil skupinu čtyř architektů. On šéfoval, chodil vyjednávat a staral se o podobu bytových domů. Mirek Dufek dělal hlavně školy. Já jsem měl v náplni celkový model sídliště, vnější terénní úpravy a jeho některá centra a Ladislav Volák projektoval bytovky. Byli jsem docela harmonická a vyvážená parta, všechno důležité jsme řešili na společných schůzích.
Ta vaše centra se zachovala dodnes?
Mnou navržené centrum Polana v horní části sídliště už neexistuje. A bylo bohužel nejlepší, uvnitř s plastikou Miloslava Chlupáče, která také zmizela neznámo kam. A druhé je Obzor, které zatím stojí, ale už je nachystaný projekt na jeho přestavbu.
Takže místo obou vašich center budou bytové domy?
Přesně tak. Centra totiž i po listopadu 1989 patřila Restauracím a jídelnám. Samozřejmě že ty objekty rychle ztrácely svou funkci. Nejdřív zanikly samoobsluhy, pak knihovny, kulturní sály, restaurace a služby, které neměl kdo provozovat. Takže Restaurace a jídelny objekty prodaly developerům, kteří si koupili vlastně jen staveniště pro bytové domy. To až v poslední době vzniklo na Lesné aktivní občanské sdružení, které má o svoje sídliště zájem a stará se o jeho vývoj. Bohužel pozdě.
To tedy jejich zásluhou byly před několika lety renovovány okrasné venkovní zdi od Bohumíra Matala, Čestmíra Kafky, Jánuše Kubíčka, Sylvy Lacinové a Pavla Navrátila, samých předních výtvarníků oné doby?
Hlavní podíl na tom měl brněnský odbor kultury, který renovaci zdí zadal restaurátorům. Na umělecká díla se v těch dobách musela povinně dát nějaká procenta z celkového rozpočtu výstavby.
Kouzlo Lesné je kromě výtvarných artefaktů dáno hlavně tím, že lidé z bytů nekoukají na protější panelák jako třeba v Líšni nebo v Bohunicích, ale do zeleně, což je zásluha vašeho velkorysého řešení, jaké bylo ještě v 60. letech možné. Neexistoval takový tlak na hustotu bytů na hektar. A co domy na Lesné, jsou podle vás pořád stejné?
Také ne, jejich celkový výraz změnily betonové lodžie, které si majitelé vesměs nechávali přistavět. Na několika domech byla pak nadstavěna patra, což je také dost změnilo. Je ovšem třeba počítat s tím, že věci se zkrátka mění. Že ale zmizela ona centra, kde se mohli lidé scházet, měli blízko různé služby potřebné pro bydlení a večer se tam svítilo, mě mrzí mnohem víc.
Viktor Rudiš
|
Vaším dalším velmi známým dílem je pavilon pro světovou výstavu Expo v Ósace v roce 1970. Ten se připravoval ve svobodnější době kolem pražského jara, ale pak prý vás nastupující normalizační moc ani nepustila na slavnostní zahájení. Jak to bylo?
Mými spoluautory návrhu pavilonu byli Aleš Jenček a Vladimír Palla, se kterými jsem se po necelý rok jeho stavby v Japonsku po třech měsících střídal. Byl jsem tam jako první, protože jsem měl na starost právě výstavbu a jako jediný jsem se s Japonci domluvil anglicky. Ale na otevření už tam mohl být jen Vladimír Palla. Expozice sama se skládala z výtvarných objektů od významných českých výtvarníků připravených pro ten účel podle libreta tehdejšího ředitele Domu umění Adolfa Kroupy a brněnského básníka Jana Skácela.
Který si pak léta oficiálně ani neškrtl...
To je pravda, ale libreto tihle dva pánové vymysleli úžasně. Bylo založeno na času lidského života, jenž se dělí na čas radosti, úzkosti a naděje. Což byl odraz oné doby, roku 1969, tedy už po okupaci naší země. Náš pavilon měl úspěch, prošlo jím na deset milionů lidí, tedy vlastně co do počtu celá Česká republika. Ale už při zahájení se u nás doma výstava brala jako nepřátelský akt. Rudé právo napsalo, že jde o provokaci za dělnické peníze. Jinak bylo zakázáno o výstavě cokoliv konkrétního publikovat a po celých dalších dvacet let se o ní prakticky nemluvilo.
Odnesli to také zúčastnění výtvarníci?
Ano, někteří měli pak potíže. Například sochař Vladimír Janoušek, který dnes už nežije, tam měl velký železný objekt Hrozba války, jemuž se přezdívalo Vstup vojsk. To byla jasná narážka na okupaci. Nebo Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou navrhli velkou skleněnou plastiku Řeka života, která začínala potůčkem a na konci z ní byla zamrzlá řeka, do níž Libenský dokonce otiskl vojenskou botu, kterou musel na poslední chvíli vyšmirglovat. Pikantností je, že na Expu 1958 v Bruselu byla slavná socha Sbratření od Karla Pokorného, na níž se dělník objímá s rudoarmějcem, a ta se na poslední chvíli ocitla i v Ósace, aby se utlumilo poselství naší expozice. Takže ta socha tu dobu vlastně zarámovala.
Slíbila jsem vašim kolegům architektům, že se vás zeptám i na současné Brno, konkrétně zda se má přesunout hlavní vlakové nádraží. Co vy na to?
Od počátku mám zcela jasný názor, že by nádraží rozhodně mělo zůstat v centru jako všechna hlavní nádraží evropských měst. Odsun nemá žádný smysl. Nejdůležitější je přece pohodlí cestujících, což vidíme právě dnes, kdy dráhy musely kvůli opravám zprovoznit jako náhradní takzvané dolní nádraží mimo centrum. Každý si na něm může zkusit a ověřit, jaké to je. Jen se obávám, že finální rozhodnutí mohou ovlivnit protichůdné zájmy a že nebude snadné celou otázku jednoznačně vyřešit.
